Pokoje Fodor

First topic message reminder :


Obyvatelé pokojů:

1. pokoj - Adrianna Sangster & Grace Keller
2. pokoj - Sean Ciar McLoughlin & Noah Sangster

"Ale prosim tě, vždyť určitě tak těžký nejsi. A kdybys na mě spadnul pokusím se uhnout a nebo tě zhodím na zem." zasmála jsem se. A zadívala jsem se tím směrem co on. Byla stále ustlaná ale jen tak ležérně, byla trochu pomuchlaná. Taky jsem si sedla a zády se opřela o zeď.
"Já to jen tak plácla, jak jsi připomenul ten film tak si myslím, že by řekli něco podbného." snažla jsem se to trochu za zdí a uvést na tu správnou míru. Bylo to neskutečně trapné, vždyť jsme sez nali jen den. On změnil téma a byla jsem za to ráda.
"Proč by tu mělo být víc oken? By ti lidi viděli do pokoje." zasmála jsem se.
"Nemá proč tě to mrtzet všichni to byli kreténi. Záleží...možná se někdo nejda a možná ne.." pokrčila jsem rameny.
"A co ty? Měl jsi nějakou ex?" otočila jsem kartu, aby odpovídal i on.
"Jo a klidně se ptej na další věci nevadí mi to, ale pod podmínkou že já se budu smět taky ptát." uculila jsem se a loktem ho lehce bouchla mezi žebra, tak aby ho to nebolelo.

„No,to bys byla moc milá“ uchechtl jsem se a upevnil svou pozici vedle Grace.
„Třeba kvůli ventilaci,“ usmál jsem se  „co když bude spolubydlící vypouštět toxické plyny?" Zeptal jsem se ze srandy. Ale pořád jsem doufal, aby to vážně nedělal.
Popřemýšlel jsem. Možná tam bylo pár vztahů, když mi bylo čtrnáct, ale nic vážného tam nebylo. „Žádná nestojí za připomínku“ usmál jsem se.
„Ptát se můžeš taky,“ dovolil jsem ji „můžeš začít“ usmál jsem se. Její ránu jsem nijak nevnímal, za ten den jsem si začal zvykat.  Už jsem neměl na co se ptát, mysl byla unavená a nedocházely mi možné otázky.

"Já jsem ten nejmilejší člověk na plateně. Než bych tě zabila ještě bych ti řekla:"Neboj se nebude to bolet."Aby ses náhodou nekroutil." zavtipkovala jsem, doufala jsem že to nevezme nijak vážně. Znechuceně jsem se zamračila při zmíňce o plynech.
"Jedno dvojokno stačí, dají se otevřít obě části." pokrčila jsem rameny.
"Vypadáš celkem unaveně." řekla jsem starostlivě, měli by jsem jít už spát. Je už dost pozdě a tohle byl náročný den.
"Víš co, už si lehnem jo?" usmála jsem se mile a donutila ho si lehnout. Já si leha taky, ležla jsme zády k němu a po malé chvilce i usnula.

„Jasně“ usmál jsem se. Když jsem nad tím popřemýšlel, tak jsem byl úplně vyčerpaný, využil jsem své zásoby energie a potřeboval se dobít. Grace mě donutila si lehnout vedle ni. Neodporoval jsem. Naše záda se lehce dotýkala. Po chvíli ticha se její dech ustálil, usnula. Nebyl jsem v moc pěkné pozici, ale hýbat jsem se nechtěl. Mohl bych ji vzbudit.
Chvíli jsem ještě přemýšlel o ničem. Něco mi do hlavy vešlo, ale dřív, než jsem to dokázal pochytit, tak to zase zmizelo.
Víčka se mi už pomalu zavírala, přestal jsem přemýšlet. Tělo mi ztěžklo „Dobrou“ řekl jsem tiše a poté ihned usnul.
Ten den se mi nic nezdálo. Jen jsem stále cítil Grace, jak se o mě dotýká.

Upřímně… Spal jsem jen dvacet minut. Grace klidně oddychovala a já mohl připravit své plány.
Promnul jsem si oči a lehce zívl. Pomalu jsem vstal, tak, abych Grace nevzbudil. Po špičkách jsem lehce došel ke kufru, otevřel ho a z něho vytáhl tmavě modrou deku. Přehodil jsem si ji přes ramena, kufr znovu zavřel a popošel k Grace, klekl jsem si k posteli a hleděl ji do zavřených očí. Vypadala klidně, každých pár vteřin oddechl a poté zase nadechla. Musel jsem najít trochu odvahy. Takové tři minuty jsem u ní seděl a stále se na ni díval v naději, že když se na ni budu upírat, tak najdu nějakou tu kapku odvahy.
Pak jsem se odvážil.
„Grace“ šeptal jsem její jméno. Ne, abych náhodou nevzbudil spolubydlícího, který tady náhodou ani nebyl, ale abych se nezlekla, že mě má před sebou. Lehce jsem s ní zatřásl a stále opakoval její jméno.

Podle mého jsem spala dost dlouho. Možná jsem se i na Seána celkem dost tlačila, tulila se k němu. Jen odufám, že mu to nevadilo, přece jen jsem si mohal lehnout na zem. Konec konců mu to nemuselo být zrovna příjemné. Pak jsem uslyšela svoje jméno, myslela jsem si že je to jen ve snu. Že na mě bratr volá ale pak jsme cítila, že semnou někdo stále třese a opakuje moje jméno. Jen jsem nepsokojeně zamručela a přes zavřené oči řekla:
"Co mě budíš Marku?" zamumlala jsem a otevřela oči. Zjistila jsem, že mě vlastně nebudí Mark ale Seán. Já uplně zapomněla, že jsem vlastně u něj, nebo moje rozespalá mysl na to zapomněla.
"Ahoj, co mě budíš?" usmála jsem se na něj mile.

Lehce jsem se usmál, když si mě spletla s Markem.
Vzal jsem ji za ruku a nadzvedl ji z postele „Jde se na výlet“ usmál jsem se a táhl ji ke dveřím. Nijak jsem se neobtěžoval se převléct, a tak jsem, s dekou přehozenou přes ramena, nás vedl pryč z kolejí. Venku byl větší chlad, než jsem si myslel, ale deku jsem měl stále na místě. Cesty byly prázdné, úplně prázdné. Na každých deset kroků stála menší lampa, která osvětlovala cestu na dalších deset kroků. V tichosti jsem ji táhl směrem k parku. Na mé oblíbené místo.

"Na výlet? Teď?" vykulila jsem na něj oči. Nechala jsem se jím vytáhnout ven. Moje nohy sotva šly, nikam se mi nechtělo. Seáan přes ná přehodil deku a šli jsme z kolejí ven. Venku byla fakt zima a to mě relativně i probudilo ale i tak se mi pomalu křížily oči. Bylo mi celkem jasné kam nás vede, park. Nechápu lidi, kt,eří se vydávají na tyhle půlnočí porcházky. Jako půloční žranice v ledničce ještě chápu ale procházky ani ne.