Pokoje Katona

Obyvatelé pokoje:

1. Pokoj - Liana Reynolds & Alexandra Mediceji
2. Pokoj - Camille Ateljevic
3. Pokoj - Elliott Nathanael Jordan & Nafreyu Primfaya (?)

Zmožená vejde do pokoje a rozhlédne se po něm. Vypadal útulně, tady minulý rok nebydlela, ale líbil se jí ta směsice barev. Asi to má v nátuře, že má ráda červenu, oranžovou barvu. Bylo by to divné, kdyby neměla.
Rozhodla se, že bude spát nahoře. Kufry si teda dala bokem na koberec a začala si prohlížet skříně, aby zjistila, co se jí kde vleze a samozřejmě, jak to rozdělit, aby každá z nich měla prostor na uložení věcí. Jako první ale vytáhla povlečení a stáhla z horní palandy deku a polštář. Vylezla nahoru a dala tam prostěradlo. Pak si převlékla postel a ustlala ji. Následně dala věci do koupelny.
Jakmile se dostala k věcem do školy, protočila oči. Ale veškeré zápisníky a učebnice začala skládat do poliček za postelemi.

Chvilku jsem točila klíčkem v zámku než mi došlo, že je odemčeno a já zřejmě svou spolubydlící zamkla v pokoji. Musela jsem se zasmát sama sobě a pak jsem klíč vytáhla a opatrně jsem vešla. Pohled mi padl na tmavovlásku, která si již začala vybalovat. Postavila jsem kufr ke straně a zkusila jsem se usmát tak, abych působila přátelsky a ne děsivě. "Zdravím." Řekla jsem tak aby mě slyšela ale nevykročila jsem k ní, uvidím co bude dělat ona, až pak budu jednat já. Mezitím jsem se rozhlédla po pokoji a koutky se mi samovolně stáhly do úsměvu. Bylo to tu útulné, minulý rok jsem měla pokoj sama a tohle byla vcelku příjemná změna.

Chvíli skládala knihy do polic, když pak uslyšela divný zvuk. Někdo ji tma zamykal. Chvíli jen tak zkoprněle stála a pak jí napadlo, že by to mohl být Joe a jeho praštěná hlava. Už vykročila, aby ho seřvala, ale v tu chvíli vklouzla dovnitř blonďatá dívka, pozvedla obkrouhlé obočí a pak zavrtěla hlavou a usmála se.
Odložila knihy na poličku. "Zdravím."
Řekla a pak se trochu zhoupla na patách, nevěděla co říct, byla trochu v rozpacích, že ji tady zamkla, i když si byla jistá, že to neudělala schválně. "Já jsem Liana." přitom dala podivný důraz na slovo Já. Nakonec k ní vykročila a podala jí ruku.
"Doufám, že ti nevadí, že jsem si zabrala horní postel, že ne?" zeptá se jí hned pro jistotu. Nakonec se rozešla zpět do pokoje a vrátila se zpět k vybalování učebnic.

Nedalo se říct, že mi byla nesypatická, přeci jen jsem jí zatím jen viděla. Udělala jsem k ní krok blíž, jako ona ke mě a stiskla jsem její ruku nazpět. "Alexandra Mediceji, ráda tě poznávám." Pousmála jsem se a pak si ruku stáhla k tělu a vyhledala jsem jí svůj kufr. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne nevadí." Pozvedla jsem levý koutek a pak jsem jí nechala aby se zase věnovala svým aktivitám. Vešla jsem, stále bosa, do pokoje a jako první jsem vyhodila zničené boty. Docela mě uvedlo do nejistoty když se pokojem rozlehlo, ač krátké, tak divné ticho. "Jaký jsi ročník?" Poližila jsem jí snad tu nejhloupější otázku, zatímco jsme si povlíkala postel.

Pousmála se, ale jenom letmo, když se jí představila. Přece jenom ji právě poznala, tak se na ni nebude křenit jako idiot. Rozhlédla se po pokoji. Jediné co jí zbývalo jsou boty a oblečení. již prázdný kufr položila do kouta, tam asi nikomu zavazet nebude. Snad.
Když se ale vrací k tašce, všimne si, že Alex nemá boty. No spíš právě vyhazovala ty zničené. "Co se ti stalo?" Zeptá se jí a poukáže na zničené boty.
Na nic ale nečeká. Hned otevře skříň a otočí se k Alex. "Jsem čtvrtý. Jak si chceš rozdělit skříň?" Odpoví ji stručně, ale při její otázce trochu zvolní. Otočí se k ní a poodstoupí, aby mohla vidět prostor ve skříní.

Co jsem jí musela nechat bylo to, že měla příjemný úsměv. Ustlala jsem si postel a pak jsem se vracela pro tašku. Když se mě zeptala co se mi stalo, lekla jsem se že byla vidět má jizva ale naštěstí se ptala jen na pouhé boty. Koutky mi zacukaly v úšklebku. "Podpatek. Zlomil se mi." Porčila jsem s nevinným úsměvem rameny. "Ty boty měly vždy smysl pro humor a dneska se jim to opravdu povedlo." Ušklíbla jsem se a pak jsem jen pokývla když mi sdělila její ročník, fajn, zatím potkávám jen samý mladší. Když se mě optala ohledně skříně, přistoupila jsem k ní. "Tak souměrně na půl? Moc místa nepotřebuji." Usmála jsme se. Byla jsem zvyklá na prostor královského paláce, protože tam jsem pobývala pořád ale uměla jsem se uskomnit. Nedávala jsem nikde najevo své postavení v Anglii, nepotřebovala jsem, aby každý věděl, kdo jsem.

Vypadala mile, tak trochu svá, ale vyspěle. Sledovala jí, ale měla trochu divný grify, jako třeba, když se jí zeptala, co se jí stalo. Trošku zvláštní, ale přešla o s elegancí. "OU aha, no já podpatky moc eee, jsem zapřísáhlý hipster, takže pro mě jenom bagančata." Srazí boty k sobě a obdivně se na ně usměje, jako kdyby v životě neviděla větší krásu. Pak nadšeně skočí k té skříní.
Člověk hned pozná, že tahle střeštěná holka je sestra Joeiho a naopak. Ale jen málokdo zná z téhle školy oba dva, takže asi tak.
"To je mi jasné." usměje se a zabere si dolní poličky a poté do nich začne skládat souměrně komínky oblečení. Všechno hipster. "Jo a jen tak mimochodem, ráno chodím běhat, takže kdyby ses ráno probudila a já nebyla v posteli... " nemusí snad dodávat, kde bude. Ono ostatně jí to může být jedno, ale jen aby věděla. Zatím jí připadala fajn, ale šlo poznat, že obě dvě mají odstup, protože se neznají. "Takže Alex, v kolikátem ročníku, že jsi ty?" Zeptá se jí, zatímco skládala kraťase a sukně s vysokým pasem do skříně. Byla pyšná na svůj šatník. Milovala svůj šatník.

Ponechala jsem si na tváři jemný a decentní úsměv, takový, který se slušil a patřil. Když poukázala na svůj styl, jen mi koutky pobaveně zacukaly. Na očko jsem byla dáma s velkým D ale ráda jsem nosila těžké boty, trika s kapelami a roztrhané džíny, křiváka neopomínaje. Hipster styl ale nebyl nic pro mě, proto jsem se k timu nevyjadřovala. Pousmála jsem se nad její divokostí ale přeci jen byla ještě dítě a tak jsme nic nenamítala, v klidu došla ke skříni a zadívala se na horní poličky. Zaplať pánbůh že jsem vysoká, jinak bych se s ní musela prohodit. Naskládala jsem oblečení na poličky a pak si vzala ramínka na jedny plesové šaty které se nemohly jen tak složit. "Dobrá, nebudu se tedy děsit a hledat tě." Ušklíbla jsem se a šaty pověsila. Přejela jsem přes ně pohledem, byly nádherné, ještě aby ne, na královské plesy se nenosí jen tak ledajaké šaty. "Já? Já jsem v šestém, letos už konečně končím." Usmála jsem se a spokojeně se protáhla. "Pokud mě teď omluvíš, půjdu se nadýchat čerstvého vzduchu, dokud je čas." Usmála jsem se a aniž bych čekala na její souhlas, nazula se do pohodlných tenisek a vyšla z pokoje ven.

Dovybalí si i poslední kufr a začne vytahovat boty. Nakonec je všechny vyskládá a uklidí pak tašku schová do kufru a menší kufr vloží do toho většího. Brašnu jedinou nechala venku, jelikož s ní bude chodit do školy. Otočila se zrovna, když Alex vatahovala ty šaty. Ona sice šatům moc nehodovala, když už tak sukně, ale tyhle byly parádní. Ona žádné šaty na ples nemá. Co už.
Jen se usmála a poté přikývla, nechtěla ji zdržovat. Ostatně by měla zkontrolovat Joeiho. TOho nemůže nechat bez dozoru hodinu, jinak za chvíli všichni budou plavat na kánoi. "Jistě."

Měl jsem pocit, že se tady vyznávám, ale na druhou stranu jsem to byl já, mladičký sklerotik. Takže mi dalo trošičku zabrat, než jsem se vymotal z množství chodeb a skončil v Katoně. Úlevně jsem si oddychnul, když jsem spatřil dveře od kolejí Ohně a vešel dovnitř. Snad bude Lia vzhůru. Pochybuju, že by spala tak brzo.
Prošel jsem společenskou místností, kterou jsem si jako pokaždé pečlivě prohlédnul. Zbožňoval jsem studené barvy, ale když jsem teď viděl kombinaci červené, oranžové a žluté, rozproudilo mi to krev v žilách. Cítil jsem uvnitř hrudě teplo, které mi na tváři vykouzlilo úsměv a donutilo rozeběhnout se směrem pokoje.
Prudce jsem zabrzdil, když jsem proběhnul kolem pokoje slečny Reynolds, a sotva jsem to ustál. Vrátil jsem se o pár kroků a hlasitě zaťukal. Vyčká jsem několik sekund a vešel dovnitř.
,,Zdravím, slunce mého života." Prohlásil jsem s úctou a poklonil jsem se až na zem. Rád jsem si z Lii utahoval. Zavřel jsem dveře a rozhlížel se po pokoje. ,,Páni, ty barvy- působí to tu jako na podzim, taková hřejivá atmosféra." Pousmál jsem se a několik kroky dotančil k Lie.
,,Tak povídej, už jsi se seznámila se svou spolubydlící?" Lia mi ani nestihla dát odpověď a já pokračoval. ,,Je milá? Neštve tě? Chová se hezky? Je vysoká? Milá?" Pokládal jsem otázky za otázkou, aniž by mi došlo, že se opakuju, a než jsem si uvědomil, že bych možná mohl nechat mluvit Liu. Zas na chvilku, než ji ukradnu slovo.

Jakmile dobalila, zvědavě otevřela skříň a vzala do ruky Alexiny šaty, stoupla si před zrcadlo a podržela si je před obličejem. Byly krásné a ta látka... takovou ještě neviděla, ale co víc ji překvapilo, ba dokonce to Lianě vyrazilo dech, slušelo jí to. Na chvíli si připadala jako pricezna. podržela si šaty na hrudi a začala se dívat i z jiných úhlů. Nakonec se elegantně uklonila a nechápavě se usmála.
Nakonec ale šaty vrátila na místo, opatrně skříň přibouchla, aby se jim nic nestalo. Poté se vrátilak  zrcadlu a najednou si připadala zase obyčejná. Využila toho, že tu nikdo nebyl a převlékla se do své oblíbené teplákové soupravy a vlněné boty na chození po budově. Zapletla si dlouhé vlasy do jednoduchého copu, který přehodila na bok a nasadila si kapuci.
Poté však již do pokoje vešel Joe. Samozřejmě že klepání neslyšela. Protočila oči a šla se s ním obejmout.
Ušklíbla se nad tím jak ji oslovil. "Taky tě zdravím, ty moje vodní příšerko." Poté se šla usadit do křesla, v kterém se zatočila. Nakonec si vytáhl nohy k sobě a poslouchala Joeiho otázky.
Naklonila hlavu na stranu a přemýšlela zda ji také pustí ke slovu. Musela si ale chvíli počkat, nakonec neodolala, aby si do něj nerýpnula. "Už jsi skončil?" Zeptá se jej. I když vlastně byla zvyklá na to jaký je Joe žvanil. "Alex... No je v pohodě... taková.. já nevím... prostě spolubydlící, ale rovnou ti říkám bráško --- mimo tvoji ligu, chodí do posledního ročníku... a co ty a spolubydlící?"

No teda, co to má být? Překvapeně jsem zamrkal a ublíženě si přiložil ruku na hruď. ,,Nevím, jestli tu věc znáš, ale říká se jí srdce, a právě jsi jej hluboce hranila."Dramaticky jsem pronesl, přičemž jsem si druhou ruku dal na čelo a po očku sledoval, jak na mé menší vystoupení Lia zareaguje.
Usadil jsem se do křesla, které zřejmě patřilo spolubydlící Lii a zazubil se na ní. Lehce mě překvapila její poznámkou, i když jsem byl zvyklý. ,,Tak promiň, já se zajímat nebudu." Prohlásil jsem, opět naooko uraženě. Lie ale muselo být jasné, že jednou poznámkou mě nezastaví, i když to zabolelo u srdíčka.
Rozesmál jsem se. Mimo mou ligu, to ano. ,,To jsem nemyslel, spíš jsem se ptal, abych věděl, kdo mi bude mučit sestru." Ušklíbnul jsem se a hodil si nohu přes nohu. ,,Víš, že já jsem single, a zatím to neplánuju měnit." Zazubil jsem se. Můj nejdelší vztah vydržel pár měsíců, ale tak není divu - mám ještě celý život před sebou.
,,Ještě jsme se nepoznali, ale určitě bude fajn. A jestli ne - tak si aspoň procvičím schopnosti." Zasmál jsem se tiše a zavrtěl sám pro sebe hlavou. Radši bych se neměl pokoušet ho vytopit, co když má dva metry a je to nějakej namakanej týpek. ,,Ještě jsem nepoznal někoho, s kým bych si nerozuměl." Pronesl jsem spíš k sobě, než k Lie.

Nakloní hlavu na stranu a překvapeně zamrká. Dojde k němu blíž a položí si ruku na svoji hruď. Zavrtí nechápavě hlavou. "Ne. Necítím, že bych si ublížila. Asi se ti něco musí zdát." Usmála se na něj zářivě a tak nevinně, jako ještě nikdy předtím.
Pozpátku se vrátila zpět do křesla. Tentokrát si dala nohy do kříže a ruce volně spustila do klína. "Tak se obávám, že tě zklamu bráško, ale řekla bych že trpět nebudu. Ale být tebou jsem spíš ty nervózní... protože nevědět pořád kdo je tvůj "kamarád"...." uvozovky naznačí dvěma zvednutýma prstama. Poté se svému vtipu i zasmála, ale co na tom bylo vtipné? Bůhví...
Protočila oči nad jeho sebekritikou. Už to slyšela tolikrát, znovu a znovu to samé. Ale je jí jasné, že nakonec kouzlu nějaké hodně slepé holky neodolá. "Každopádně, bráško, co jsi potřeboval tak důležitého, že jso vkročil na nepřátelskou půdu?" Pozdvihla obočí a naklonila hlavu na stranu. Bylo jí jasné, že nejde o přátelskou návštěvu.

Uraženě jsem zavrtěl hlavou. Provokuje nazpátek? To jí nebylo podobné. No dobrá, bylo, často jsme se provokovali navzájem, ale vždy to bylo podtržené jakýmsi vtipem. A nevím proč, ale měl jsem pocit, jak kdyby to dneska Lia brala vážněji. Měl jsem pocit, že je trošku méně uvolněná. Možná ta Alex tak fajn není? Když bude chtít, svěří se.
Široce jsem se usmál a sám se pousmál nad jejím smíchem. Nebylo to tak vtipné, ale byl jsem rád, když se lidé smáli. Navíc, měla pravdu, byl jsem nervózní.. ale jen opravdu malinko. Maličkato. Nemůže to být někdo tak špatný, to by nemohl mít pokoj se mnou. Pak padla další otázka a já na ni překvapeně pohlédnul.
,,Lio.'' Pověděl jsem lehce zaraženě a přisunul si křeslo blíž k ní. ,,Nepřátelská půda? To se nemůžu přijít podívat na svou sestru, jako přítel?'' Můj hlas byl částečně zmatený a částečně pobavený. Nechápal jsem, o čem to mluví. Zřejmě jen vtipkovala, jako obvykle. Jo, to jej jí podobné. Já se budu strachovat a ona to bude hrát.

Podívala se na něj zmateně, on si za ní přišel jenom popovídat, jenom se na ni podívat. Neb spíš se na pokoji sám nudil a tak došel za Liou, protože sám neměl co dělat. To je druhá možnost.
Pokrčila tedy rameny, však ono je to jedno, ale právě teď neměla toho moc, co by bratrovi řekla, ale na něco se chtěla zeptat, jen nevěděla jak má začít. "Víš... Joe... Josephe..." začala, ona ho nikdy neoslovovala Josephe, jen v málo případech a to většinou křičela na celé kolo.
"Myslíš si, že jsem holka?" pak si uvědomila co řekla a promnula si oba spánky. "Chci říct... Samozřejmě že jsem holka, ale někdy mám pocit, že se chovám jako kluk... Ono ani není divu, mám Vás ráda, všechny tři, ale bylo by to asi něco jiného, kdybych měla sestru a tak mám pocit, že vyrůstat se třemi bratry mi nedalo to... já nevím... nikdy jsem nebyla na žádné pyžamové párty, žádné koktejly a kdybych mohla, na plesy příjdu v roztrhaných džínách a baganžatech... Myslíš si, že jsem divná?" Zakončila svůj monolog a podívala se na brášku. Byla šťastná a ulevilo se jí, že to konečně ze sebe mohla dostat ven.

Stále jsem byl naladěný na veselou notu, i když mě lehce zarazilo Liino chování. Když jsem uslyšel její hlas říkat mé jméno, nazdvednul jsem obočí na znamení, ať mluvil. Jenže to už z jejich úst vyšlo celé mé jméno a já věděl, že je zle. Přisunul jsem si blíž křeslo a kývnul hlavou, aby mluvila.
Její otázka mě překvapila. Zavrtěl jsem hlavou a naklonil se blíž, to už Lia pokračovala s mluvením. Trpělivě jsem jí naslouchal. Sice jsem často mluvil tak, že ostatní se jen ojediněle dostanou ke slovu, ale na druhou stranu jsem uměl poslouchat. Nespustil jsem z ní oči a jen se soustředil na věty, které pomalu a rozvážně skládala.
Zhluboka jsem se nadechnul a natáhnul k ní ruku. Položil jsem ji na její dlaň a pevně ji stisknul. Mile jsem se na ni usmíval a hleděl jí do očí. ,,Nejsi divná. Když už, tak zvláštní, ale být zvláštní je to nejlepší, co nás v životě potká." Prsty jsem jí přejel po dlani a druhou rukoi zakroužil ve vzduchu. Kolem nás se vznášely kapky vody a odrážející se světlo jim dávalo podobu diamantům.
,,Jsi jiná, unikátní. Jsi moje sestra, a jsi nejlepší sestra, jakou bych mohl mít." Usmál jsem se a několik kapek se rozdělilo a zformovalo před ní srdce z drobných kapek. Opravdu jsem se soustředil, abych nic nepokazil. ,,Mám tě rád takovou, jaká jsi. Pyžamovou party si můžeme dělat spolu, koktejl ti taky klidně připravím - víš co, najdeme ti nějak úžasnou kamarádku. Nebo ta Alex? Jestli ti tyhle věci chybí, určitě se najde někdo, kdo ti to vynahradí." Celou dobu jsem se na ni usmíval a po mém rozsáhlém monologu se kolem nás voda jednou protočila a pak zmizela. Pro jistotu.

Jakmile ji chytil za ruku, pousmála se. Nakonec vstala a sedla si k němu do křesla. Přitom mu položila hlavu na rameno a tiše naslouchala jeho slovům. Byly příjemné, je to sice poděs, občas umí být otravný, ale nikdy by ho nevyměnila. Jeho slova se tak krásně poslouchala, druhu rukou si sáhla na hruď, protože cítila v duši takový krásný pocit, z těch slov, co jí říkal. "A ty jsi nejlepší bratr, jakého jsem kdy mohla mít."
Objala ho kolem ramen a nohy měla mírně pokrčené a dané v křesle přes jeho nohy, přece nechce svého bratra rozmáčknout.
"Ty a já? Pyžamová párty a koktejly?" zasměje se při té představě, ale pak zavrtí hlavou. Ani jeden na tohle nejsou, možná má Joe pravdu. Možná jen vidět Alex tak dokonalou ve všech ohledech a s těma šatama, jí to prostě napadlo. "Ba naopak Joe. Já ti najdu nějakou "kamarádku" a tohle pro tebe bude ten nejlepší rok, ale teď..." zvedne se a mírně se na Joeiho pousměje. "Se půjdu projít po škole a ty... jak tě znám, jsi si beztak jenom vytáhl věci na zítřek a k pořádnýmu vybalování se dostaneš, až všichni budou balit... tak padej..." zasměje se a poté začne Joeiho tahat z křesla.

Byl jsem tak rád, že mě Lia poslouchala a očividně mým slovům věřila. Mohla by se taky dohadovat, že jsem to říkal jen proto, že ji mám rád nebo ji chci uklidnit. Tak to ale nebyl. Tedy, měl jsem ji rád neskutečnou měrou, ale tohle všechno jsem neříkal kvůli tomu, aby se cítila líp, ale protože potřebovala, abych ji častěji řekl, jak moc ji mám rád. Jak moc jsem šťastná, že ji mám. A její slova taky zahřála. A ne proto, že byla Ohnivec.
Široce jsem se usmál a podrbal na zátylku. ,,Přiznávám, to úplně nezní jak my dva, ale změna je život, ne?'' Zasmál jsem se tiše. To by byl perfektní večírek. Připravili bychom si koktejly, kterých by bylo moc a spálily nám jazyky, navlékli se do stejně vypadajících pyžámek, pokoj vyzdobili do ohnivých barev míchajících se se studenými a rozbalili to. Často jsme dělali hovadina, ale tohle jsme opravdu nebyli my dva. I když pro Liu bych udělal cokoli.
S úsměvem jsem ji poslouchal a nerad se zvednul po ní. Byl jsem rád, že jsem tu mohl napomoct, ale už byl čas jít, protože Lia si to teď potřebovala jít zpracovat ven. ,,Náhodou, vybalil jsem si většinu věcí! A na tu kamarádku se budu těšit.'' Zazubil jsem se a s Liou se blížil ke dveřím. ,,Vždyť já už mizím. Ahooj.'' Naschvál jsem rozloučení protáhnul a vtáhnul Liu do krátkého objetí. Pak jsem ji naposledy zamával, věnoval úsměv a odešel.

Na rozloučenou Joeiho objala. Musela uznat, že Joe je prostě Joe, naprostý blázen, ale to je jedna z věci, které na něm miluje. Samozřejmě se s ním také rozloučila. Chvíli poté, co se vypařil, se šla opět převléct, tentokráte se oblékla na oblečení ven. Zvolila kraťase a cropp. (viz foto)
Hodila si něco přes ramena, ani vlastně neřešila moc co. Sbalila si ty nejdůležitější věci do batohu. Něco chybělo. Doplňky, nikdy se moc nestrojila, tak zvolila jednoduché. Vlasy si hodila do drdolu a zkontrolovala se v zrcadle. Tohle byla ona. Decentně namalovaná hipster holka. A jsem na to pyšná. Usmála se na sebe do zrcadla. Popadla batůžek a rozešla se z pokoje.

Nesl Alex přes společenskou místnost a ušklíbl se. Jejich teda vypadá líp, ale to říká pokaždé, když tu je. Odnese ji pomalu po schodech nahoru. Trochu přibrala, ale to jí samozřejmě neřekne. I když jak to mohl vědět, když ji ještě do schodů netáhl.
Otevřel dveře od chodby mezi pokoji a šel k první dveřím. Měl štěstí, jelikož to byl přesně její pokoj. Položil Alex nohama na zem a přidržoval ji jenom horní část, aby si mohl otevřít ap oté ji znovu zvedl a vešel. Nevěděl, která postel je její, tak ji položil na tu dole. I kdyby nebyla její, má smůlu, on ji nahoru nevytáhne. Chvíli přemýšlel, že prostě odejde, ale nakonec se rozhodl zůstat. Zavře dveře a sedl si do křesla.

Nevnímala jsem nic. Nevykazovala jsen žádné známky života, korm přerývaného dechu. Nesnášela jsen když se mi tohle stalo a ještě víc jsem nesnášela to, co mě čeká potom. Občas jsen si přála abych se už z tohodle neprobudila. Bylo by to možná jednoduší. Když mě položil na postel, stalo se to čeho jsem se bála. Začala jsem přicházet k sobě. Prudce jsem se posadila a začala popadat dech. V učích mi znělo kvílení brzd, rána a tříštění skla. Celým tělem a hlavně jizvou, která zrudla, mi prostupovala bolest taková, až mi to nahnalo slzy do očí. Pomalu jsem si ani nevšimla že je tam se mnou Jake a snažila jsem se popadnout dech jenže mi to bolest nedovolila. Chvěla jsem se a ruku si tiskla na rameno, kde byl kousek jizvy, jako kdybych si myslela že mi to pomůže od bolesti. Nepomohlo.

Vážně nesnášel lidi, kteří se v něm snažili vzbudit soucit... Jako vážně nesnášel, vtipné, že on to taky Alex udělal, ale on je on. Teď předpokládal, že jenom nechtěla mluvit s Emmou a tak předstírala omdlení, aby Jake odešel s ní, proto se ani nijak nenamáhal zjišťovat její stav. Prostě jenom seděl a čekal, dokud jí to nepřejde. A po chvíli se tak stalo.
Chvíli ji pozoroval a zdálo se mu, že to až nějak moc dobře hraje, protočil nad tím oči. No nakonec se usmál. "Dobře, konečně jsi vzhůru."Přešel k její posteli a posadil se k jejím nohám. "Všechno dobré?" zeptal se jí starostlivě. Rozhodl se hrát tu její hru, přece jenom mohl získat nějaké plusové body.

Zjistila jsem, že je tam se mnou až když promluvil. Ani jsem se na něj nepodívala, neměla jsem na to sílu. Cítila jsem z něj tu nedůvěru. "Jestli si myslíš...že to hraju, tak klidně odejdi." Procedila jsem krz zuby a popadala dech. Tohle hrát bylo vážně to poslední co mě napadlo, taková nelidská bolest ani zahrát nešla. "Ne..." Špitla jsem tiše a stáhla si ramínko. Přejela jsem si prsty po jizvě a snažila se nevykřiknout bolestí. I tak mi unikl tlumený výkřik. Chtěla jsem mu říct ať mi pomůže ale já věděla, že mi to nevěří. Že si myslí, že to tady hraju. Kéžby...

Protočil oči, na tohle vážně neměl náladu. Zase se začíná chovat jako neuvěřitelná hysterka. "Tak promiň, že mám starost!" vyštěkl a poté vstal a chystal se k odchodu. Kouknul na ni a poté mávnul rukou. Ta holka se nikdy nezmění, možná má ohledně ní Emma pravdu. Došel až ke dveřím a pohlédl na ni tak jak ještě nikdy. Vážně byl tentokrát naštvaný. "Jsem rád, že jsi zase sama sebou." poté otevřel dveře a nezapomněl za sebou jimi třísknout.