Pokoje Zentai

Obyvatelů pokojů:

1. Pokoj - Jake Ceeper & Joseph Graham Reynolds
2. Pokoj - Cassanah Santiago
3. Pokoj - Ethan Hawk
4. Pokoj - Dimitry Ateljevic & Mark Keller
5. Pokoj - Aurora Chloé Leclair & Patricia Anne Gavreau

Od nádvoří přes halu -či něco takového- se dostala až k chodbám její koleje. Připadala si najednou trochu jako ve filmu Harry Potter, akorát budova byla spíše moderní a nikoli nějaký starý, kamenný hrad, nebo zámek. Nicméně bohužel neměla zaklínadlo, žádné kouzlo na to, aby se jí zázračně vznesl kufr a sám se odnesl do pokoje. Na ni s její muší silou byl příliš těžký a tak se musela před schody zastavit a takticky zauvažovat, jak ho nahoru dostat nejrychleji a nejsnadněji, aniž by s ním přepadla, nebo se skutálela po těch schodech zpátky dolů. Nicméně když tak přemýšlela nad tím, co bude dál, vyrušil ji něčí hlas. Mírně sebou trhla a otočila se. Pohled upřela na kluka, který se jí zrovna ptal, jestli nepotřebuje pomoc. Zhluboka se nadechla a vydechla. Dívala se na něj docela vyděšeným výrazem i když neúmyslně -pravda, měla nejlepšího kamaráda kluka, ale s tím se znala od dvou let. Navíc měla podezření, že na tom s orientací bude trochu jinak. Ale teď zpátky k tomu, co před ní stál.
"No, jo, jasně." Odpověděla trochu tiššeji, než je zvykem, po dlouhém tichu, kdy na něj jen vyjeveně zírala, jako kdyby v životě neviděla kluka -ale tak to bylo většinou.

Díval se na tu holku. Vypadalo to jako by ji vyděsil nebo vyrušil v něčem důležitém. Stál tam jako přikovaný, protože čekal na odpověď. Spíše doufal v nějakou pozitivní a ne v žádnou negativní. /Proč na mě kouká jako na nějaké stvoření?/ Mírně poklepával nohou a na tváři měl "neví jak pokračovat v konverzaci" výraz. Už by mohl být na pokoji, odpočívat a užívat si krásného šlofíka, ale jeho povaha mu to nedovoluje. Připomíná mu to zážitek ze základky, kdy se měl představit před třídou, protože tam přišel jako nový. Nebyl tam od první třídy, ale přišel asi ve čtvrté třídě. Pamatuje si přesně moment kdy byl nervózní, klepal se jak čivava a nehty si zarýval do nehtů. Očima sledoval celou třídu a poslouchal jak si ostatní něco špitají a dívají se na něho. Bylo to takové zvláštní a teď to bylo i tady. Stál, sledoval ten pohled a pomalu si začal nehty zarývat do dlaní. Už jen čeká až se rozhodne a uteče pryč. /Nekoukej na mě tak. Znervózňuje to./ Už chtěl pomalu něco namítnout, ale usmál se od ucha k uchu. Přešel ke kufru a zvedl ho. "Tak mě veď." Pobídl ji a uhnul jí z cesty. Ulevilo se mu když se mu dostala pozitivní odpověď. Pravděpodobně by někdo jiný řekl, že to zvládne sám.

Když konečně prolomila ticho, jeho výraz stylu nevím-co-dál, či něco podobného, okamžitě spadl a s tím částečně i její napětí. Stále ale přetrvával nejistý pohled, kterým ho propalovala, což si ani neuvědomovala. Jak by mohla vědět, jak se zrovna v té chvíli tváří? Dozajista musela plýtvat jeho časem, mohl dělat mnohem více užitečnějších věcí, než čekat, až nesměle odpoví na zcela prostou a jednoduchou otázku, na kterou by i malinkaté školče odpovědělo běhe setiny. Ona byla ale zjevně nějaká vadná a tak jí to vždy ze začátku trvalo nějakou dobu, protože si musela zvyknout na přítomnost opačného pohlaví -měla to v životě hodně těžké. Ale nelitujme jí tu, nedělejme z ní chudinku, protože to z celého srdce nenávidí.
Když si od ní převzal kufr, usmála se a podívala se na schody. "Mm-hmm." Vydala ze sebe pouze a se sklopenou hlavou začala pomalu vycházet schůdky. Pomalu, aby mu třeba neutekla, pokud by pro něj byl kufr moc těžký a vyloženě se s ním táhl. Nevěděla, jestli je na tom se silou vážně tak špatně, nebo je ten kufr prostě nadmíru těžký. Nakonec se ale dostali konečně na místo -tedy před Aurořin pokoj, který samozřejmě s někým sdílela.
"Děkuji mnohokrát." Řekla tichým hlasem, který měla tak nějak už asi od přírody, jelikož jinak snad ani nemluvila. Vždy tiše a příležitostně klidně, pokud zrovna nebyla ve stresu, nebo nějaké zváštní situaci, kdy byla spíše zbrklá a taky tomu odpovídal její hlas. Zbrklý hlas, no slyšeli jste to někdy? Asi trochu těžké na představení. Ale nevadí, bez toho se obejdete.
"Jsem Aurora-" Zadrhla se při představení, věnovala pohled zemi a poté zase jemu. "-nebo Chloé, jak chceš." Dopověděla trochu nejistě, zatímco si mezi prsty žmoulala látku světlounce modré mikiny, jak jí bývalo zvykem vždy, když byla nervózní, nebo nějak rozhozená.

Hodil si svou tašku víc na rameno, aby mu nespadla někde po cestě. Čapl do rukou kufr. Byl poněkud těžký a velký. Člověk by si myslel, že se sem stěhuje na celý život, ale rok je dlouhý. Taky má hromadu věcí u když by jich mohl mít málo. Vydechl při vzpomínce, že má v autě ještě kufr s věcma. Tohle je taková zvláštní situace. Stojí na chodbě s cizím kufrem a naproti němu stojí holka, která je asi tichého typu. K tomu ji asi neúmyslně vylekal. Ještě, že není ten člověk co padá k zemi nebo omdlívá, protože to by byla ještě těžší situace než je nyní. Asi není moc ve styku s klukama. /Proč se mi zdá, že se mě snaží zabít pohledem?/ Měl takový nepříjemný pocit, že udělal něco špatně nebo nějak špatně šlápne a skutálí se dolů. Na to je moc šikovný.
Když spatřil, že už jde tak se vydal za ní. Ty schody jsou celkem dlouhé a zabijácké. Hlavně do nich táhnout ten kufr. Aby toho neměl málo tak se bude muset vrátit pro svůj kufr, který je ještě těžší než tento a bude muset znovu absolvovat tyhle schody. Asi třikrát za cestu nahoru se mu stalo, že blbě šlápl a málem se rozmázl dole pod schody, ale zvládal to v pohodě. Zatím. Už byl skoro nahoře v patře, myslel si, že tam jiný schod nebude, ale mýlil se. Nezvedl nohu a zakopl o poslední, malý schod. Nějak se otočil, zahrál si na baletku a se smrtí v očích dopadal na zem. Naštěstí se stihl otočit a dopadl na záda než na obličej. Pak čekala další rána, když na něho spadl kufr a těžká taška. "Jsem v pohodě." Oznámil a sundal ze sebe zavazadla. Postavil se a zatřepal hlavou.
Přesunul kufr vedle dveří k pokoji. Rozhlédl se po chodbě a sledoval další pokoje. Vypadá to, že je ještě pár pokojů tady volných. A k jeho překvapení je volný i ten, který měl loni. Hned vedle jejího. "Já jsem Ethan." Hodil si na rameno svou tašku. "Nebo Oliver. Záleží na tobě jak mi budeš říkat." Zazubil se a natáhl k ní ruku.

Vždy se za sebe ohlédla, aby zkontrolovala, že je v pořádku. A stejně tak vždy, když se zrovna otáčela, on vypadal zrovna v pořádku. A tak prostě šla dál, aniž by něco říkala, protože se stále cítila trochu -eh, jak jen to říct? Ohroženě? Bohové vědí, proč zrovna tak. Nevypadal nijak zle, že by si dovolil jí říct něco nepěkného, nebo jí ublížit, kdyby řekla něco špatně. Což ona dělala -většinou i když byla prostě od přírody stydlivá a nesmělá, říkala, co si myslí. Správné označení -prostořeká. Vždy něco nehodícího se řekne v nesprávnou dobu, kdy by raději měla držet jazyk za zuby tak, jako většinou.
Ono netrvalo příliš dlouho a zaslechla ránu. Kluk se valil k zemi a padala na něj obě zavazadla. Vykřikla zděšením a rychle k němu přiběhla.
"Nestalo se ti nic?" Hned se ujišťovala, protože by si neodpustila, že kvůli ní někdo přišel k úrazu -i když jen proto, že jí vzal ten blbý kufr. Asi by si měla brát méně nepotřebných věcí, ale ona si nemohla pomoct. Knihy milovala. Také to byl jediný způsob, jak by se mohla zabavit. Nebudu lhát, byla ten typ člověka, kterému bohatě stačil jeden kamarád. No a protože už jednoho takového měla -i když ve Francii,- další si nehledala -nebo se jí to spíše nepodařilo. Většinou od sebe všechny nevědomky odháněla.
Když řekl, že je v porádku, značně si oddechla a na tváři se jí objevil zdrženlivý úsměv. Takže se mohlo pokračovat dál. Hned se cítila lépe, když věděla, že se nic nestalo. Nebo alespoň nic vážného, co by šlo vidět i když měla za to, že ho ta záda ještě budou bolet. Za což se zase cítila vina.
Netrvalo dlouho, představil se i on, jako Ethan -či Oliver. Takže nebyla jediná, kdo měl dvě jména. Ale ta její se jí nelíbila, především to první. Byla jako Šípková Růženka. Ta byla dle některých příběhů Aurora. Příšerné, protože se jako princezna vůbec necítila.
"Ethan je fajn." Na tváři jí hrál milý úsměv a snažila se vypadat co nejvíc nenuceně. Když k ní natáhl ruku, trochu zmateně se na něj podívala a poté ji trochu nejistě stiskla. "Těší mě...?" Nebyla si příliš jistá tím, co má říkat a tak za větou udělala jakýsi pomyslný otazník. Bylo to v tónu a také výrazu -stále nejistá a nesmělá.

Po cestě na pokoj jsem si musel upravovat vlasy, jelikož mi má drahá sestra opět udělala na hlavě vrabčí hnízdo. Stále jsem mohl být rád, že mě nepodpálila. Což by bylo velmi zajímavé, protože by se ze mě odpařovala voda a navíc, nenechal bych to jen tak. A další bitku Voda x Oheň bych si pro dnešek odpustil.
Se vším potřebným v rukou a na zádech jsem došel k pokoji. Vzal jsem za kliku. /Zamčeno, takže můj spolubydlící se ještě neukázal./ Otočil jsem klíčkem v zámku a vešel do pokoje. Musím uznat, byl to nádherný pokoj a já už se od prvního okamžiku cítil jako doma. Přišel jsem první a tak jsem využil možnost volby a obsadil si horní postel. Hodil jsem tam medvídka, kterého jsem dostal od mamky k jedenáctinám a od té doby ho měl vždy v posteli.
Vybalovaní mi tak dlouho nezabralo... to jsem si teda jen myslel. Do knihovny jsem si vyskládal mých několik oblíbených knížek, na stůl propisky a sešity, do skříně jsem naskládal obsah svého kufru a pak ho schoval pod postel. Nakonec jsem našel kus papíru a naškrábal na něj vzkaz, který jsem po mém odchodu dal na dveře. Můj drahý spolubydlící, seznámíme se večer. J. Vzkaz jsem upevnil kouskem izolepy a pak už tanečním krokem zamířil do Katony, najít pokoj mé drahé sestry.

Tohle je opravdu zajímavé. Vždy když se ohlédla byl v pohodě, ale jak mile se otočila zpátky tak se málem rozbil. A ne jedno, ale už několikrát. Nakonec se mu podařilo se totálně rozbít a ještě na sebe pustit věci. Celou cestu byli oba ticho. Trapné ticho mezi nimi panovalo a nikdo ho nepřerušil. Na svůj typ to je nezvyk, protože raději mluví, ale jakmile by se měl seznámit tak je na tom psychicky špatně. Tělem mu projíždí nervozita, díky které pak i koktá, mluví jedno přes deváté nebo se dokonce hroutí k zemi. Ale zatím to je dobré. Potkal někoho podobného. Jen je ten druhý.. Tedy druhá trochu tišší a asi i stydlivější. Ale to nevadí, protože stydliví a tišší lidé jsou dobrými přáteli a jsou roztomilý. Aspoň on si to tak myslí. Ne, že by neměl kamarády. Měl, ale teď jsou daleko. V Kanadě, která je už teď pro něho vzdálená několik tisíc kilometrů. Sice mu to nějak nevadí, ale pořád se mu bude stýskat. Pak přišel osudový moment. Drsný pád s těžkými věcmi na těle. Chvilku se bezvládně válel, ale pak se usmál. "Nene. Všechno v pořádku. Zachránil jsem ti kufr." Zasmál se a nějak se zvedl. Nedovolil by si rozbít něco co není jeho díky své nešikovnosti. Bylo by to blbé a hlavně by to bylo i mínus pro to, aby si našel kamaráda. Takhle se aspoň ujistí, že se nikomu a ničemu nic nestalo.
Čekal na to zda si s ním potřese rukou a bude moc říct, že ho těší a rád ji potkává. Na jeho tváři se stále rýsoval velký úsměv. Nevadilo by mu, kdyby si nechtěla potřást nebo se nějak zdržovat. Je optimista a pokaždé by se třeba snažil, aby se to změnilo. Když si chce z někoho udělat kamarády tak se jen tak nevzdá.
"Chloé je také fajn jméno." Přitaká a usměje se. Sleduje ji a snaží se nějak rozpoznat její reakce, protože je každou chvíli mění. Ona asi moc ve styku s lidmi není. Úsměv se mu rozšíří když přijme jeho ruku. "Co tak nejistě? Určitě budeme dobří kamarádi." Vychrlí na sebe. Takhle rychle to vychrlit nechtěl, ale občas promluví rychle než se promyslí. "Promiň. Občas plácnu něco dřív než si promyslím jak to asi vyzní." Podrbe se na zátylku. Stáhne ruku zpátky k tělu. "Čteš ráda? Nebo posloucháš ráda písničky?" Zeptá se na další pakárnu. Vážně by se měl krotit v tom co říká.

Mírně se pousmála a přikývla. Byla ráda, že si -očividně- vybral, že ji bude oslovovat Chloé, jelikož to měla kapičku raději, než Šípkovou Růženku Auroru, ač obě jména celým srdcem nesnášela. Chloé byla zase nějaká příliš silná vůně parfému, nebo tak něco -v tomhle světě se příliš neorientovala. Stejně jako ve světě chlapců a proto se teď raději dívala na zem, než aby věnovala pohled Ethanovi, protože to ji akorát tak znervózňovalo. Člověk by si řekl, že se museli za tu dobu, co tu jsou alespoň párkrát potkat, seznámit se a pozdravit, ale vzhledem k Aurořině 'neviditelnosti' na kterou nepotřebuje ani žádná kouzla, se nikdo nemůže divit, že o sobě ještě neslyšeli.
Jistě, že byla nejistá. Nebyla zvyklá se takhle seznamovat s chlapci, vlastně vůbec -měla jen svého Clauda ve Francii a to bylo vše, co potřebovala. Ale byla pravda, že si připadala trochu opuštěná, když celé dny v pokoji jen pročetla. No, dny a noci. Ale odtrhnout se od kapitoly je občas zkrátka těžké. A potom je ta další napínavá a další a-až do konce knížky.
"Přátelé by se hodili." Pousmála se-opět nesměle a uchopila držátko kufru. Věnovala mu konečně i pohled a v kapse nahmatala klíčky od pokoje. Snad to ale nemyslel nějak ironicky -no, asi by to nepoznala. Jak by taky mohla? O těchto věcech neměla ani ponětí. Nebo je spíše nechápala.
"To je v pořádku." Zakroutila hlavou na jeho omluvu -každý je přeci někdy nervózní, nebo plácá jednu blbost za druhou. A tohle jí nijak hrozné nepřišlo. Vlastně spíš docela milé. Ale co ona může vědět, jak to chodí.
"Čtu." Odpověděla jednoduše -možná až příliš jednoduše- na jeho otázku. Stále jí na tváři hrál jakýsi nesmělý úsměv, i když nebyla ve své kůži. Důvod už snad po sté zmiňovat nemusím. "Možná víc, než je třeba." Krátce a tiše, velmi tiše se zasmála sama sobě a uchopila kufr u druhou rukou, ve které stále svírala klíčky. Netušila, co má říct teď. Vrátit mu to zpátky?
"A-a co ty?" Zeptala se tedy po chvíli uvažování, zda ano, či ne. S Claudem jí to přišlo takové normální, jako kdyby byl holka, ale Ethan byl kluk. Určitě to byl kluk -znervózňovalo ji to. Asi protože v ně neměla důvěru. Viděla je jako silné jedince, kteří se nebojí komukoli ublížit, nehledě na to, jak je daná osoba v nevýhodě. Ne, že by Ethan vypadal, že jí chce ublížit, ale už to měla tak nějak vsugerované. Proto se asi bavila s Claudem tak v pohodě, přišel ještě před tím, než se to stalo.

Sice by byl radši, aby mu říkala Oliver, ale hold si vybrala Ethna. Vybral si Chloé, protože to mu je asi takové nejblíž a je lehce vyslovitelné než Aurora. I v myšlenkách mu to dělá problém vyslovit. Člověk by si řekl, že to nemůže být tak těžké jméno, ale musí se brát v potaz, že pro něho je těžká i primitivní věc. Než mu to dojde, než to udělá a pochopí. To většinou trvá od pár minut po několik týdnů až k měsícům. Každý je nějaký a nějaký i zůstane. Buď je chytrý, hezký, nebo totálně hloupí a "vypatlaný". Proč by se třeba člověk měl stávat chytrým, když je lepší být blbým a vědět všechno v daných situacích, když může být sranda koukat na někoho kdo se trápí a snaží se něco vymyslet. Pokud měla tento pokoj i loni tak se diví, že se neznají už delší dobu. To bude asi tím, že se nějak nevšímal okolí a bavil se spíše až venku než uvnitř.
To ticho mezi nimi ho ničí. Drásá mu nervy a uši. Začne zase poklepávat nohou a do toho si kouše ret. Nic jiného nedělá když je nějak nervózní nebo je někde sám, na chodbě, s někým koho nějak nezná. Možná zná, ale nějak si to nevybavuje, protože často zapomíná. Jak na věci tak i na lidi, které potkal nebo s nimi strávil nějaký ten čas. Jedna z jeho zlých vlastností, ale těch ještě přijde.
"Jo to jo. Hlavně když jsou ti praví" Přitaká a přesune pohled na svou tašku. Když mluví o pravých přátelích tak si vzpomene i na zlé věci. Úsměv z tváře mu trochu spadl a v ruce sevřel ucho tašky. Vzpomínky dovedou svoje, hlavně když se člověku vybaví v nějaké nevhodné chvíli. "To víš. Jsem trochu nervózní." Přizná se. Sám se diví, že ještě nekoktá nebo není na pokraji omdlení. To by bylo asi ještě horší, než když se rozbil na schodech. Ani neví jak by si chudák holka počala.
"Opravdu? Já také něco málo čtu. Není to tak žhavé, ale něco se u mě najde. V pokoji mám i menší knihovničku a v kufru mám jednu rozečtenou knihu." Usměje se. Zase je jeho úsměv zpátky. Přemýšlí co to vlastně má rozečteného. Vždy zapomene název, ale určitě si vzpomene nebo si to přečte až si půjde pro kufr. Možná se měl rozloučit a jít si konečně vybalit a jí nechat ať se taky zabydlí.
Bingo. Už si vzpomněl. "Právě čtu Život po smrti. Je to zajímavý příběh a líbí se mi, že je to podle skutečnosti. Pokud jsi to ještě nečetla tak bych ti to mohl půjčit." Navrhne a pomalu přejde ke dveřím vedle. Tam má svůj pokoj. Chvilku hledá v kapsách, ale nenajde. Klíče si zapomněl v autě. Hlavně, že má od auta a tašku. To snad není možný. Položí tašku u dveří a přejde ke schodům. "Jestli ti to nebude vadit tak si jen odskočím k autu. Já nemehlo jsem si zapomněl klíče od pokoje." Zasměje se a ještě jednou si prohledá kapsy jestli je třeba nějak nepřehmátl. Bohužel. Klíče nikde. Bude muset opravdu dolů.

Netušila proč, ale když řekl, že je trochu nervózní, docela to z ní spadlo. Ne, že by bylo dobře, že je nervózní i když špatně to nebylo, ale spíš věděla, že v tom není sama. Lehce pokývala hlavou, aby naznačila souhlas, pochopení, či něco podobného.
"Nápodobně." Řekla stejně tiše, jako vždy všechno. "Neumím mluvit s kluky." Dodala, ač zřejmě nepotřebně, protože koho by to zajímalo? Alespoň na této bázi funguje její přemýšlení. Příliš se podceňuje i když sama nemá ráda, když to někdo dělá. Kritizuje sebe samou a zjevně si na tom vybíjí kritiku světa kolem, ač i napovrch je poměrně cynická. Vlastně jakýmkoli průřezem je tak i tak pořád stejně cynická a vidí svět černobíle.
"To já mám kufr knih plný." Krátce se uchechtla a přešla ke dveřím, které následně odemkla. "Ráda si ji později půjčím, zní to zajímavě." Usmála se a přikývla. Kufr postavila do pokoje a mezi dveřmi se na Ethana podívala.
"V pořádku, nic se neděje, jdu si vybalit." Mávla rukou na pozdrav, přemýšleje, jestli se za ní třeba potom staví -a už si samozřejmě dělala iluze o přátelství, protože taková ona prostě byla. Ale také se jí hlavou honily myšlenky o tom, že už ho třeba nebaví a tak raději utíká.

Po te aferce co se stala v knihovne mela naladu se tak akorat nekde natahnout. Ale jeji patrova postel rozhodne nepripadala v uvahu. Klasicke tvrde postele! Ona potrebuje mekouckou, nejlepe vodni...takze na nic neceka a jelikoz Jake odnasel Alex k ni do pokoje tak se usnyslela ze ona pujde k nemu.
Klice nepotrebuje, otevrela si pomoci kvetin uvnitr pokoje. Sikovne to vecicky. Vesla dovnitr a rozhledla se. Dikybohu bylo tady prazdno. Podle tasek a veci zjistila ktera postel je Jakea. Okamzite do ni skocila s blahem si oddychla. Tohle potrebovala, s nejvetsi pravdepodobnosti mu tu postel ukradena vymeni za svou.
Prikryla se perinou a zadivala se na strop. Tenhle pokoj vypadal lepe nez ten jejich, ale to si uz zvykla.

Bylo to zvláštní, že se takhle na rovinu přiznal. Obvykle to nedělá, nechává to pro sebe a dělá jakoby nic. Ale asi to udělalo to, že plácá jedno přes deváté a hlavně má to v povaze.
"Opravdu? Mně se zdá, že ti to jde skvěle." Celkem ho to překvapilo, protože by to člověk neřekl. Spíše by to polovinu lidí nezajímalo, ale některé to třeba bude zajímat, protože mají jen svůj ideální svět a někoho si předělají podle svého. Všichni to dělají. Někdo ho má naprosto černý a temný, někdo hezky světlí a veselý a pak se najde někdo kdo ho má růžový s poníky a jednorožci. Sto lidí, sto chutí ne? Aspoň nějak takhle se to říká. Někdy se musí podívat na nějaký film o tomhle. Určitě nějaký najde.
Zasměje se když oznámí, že má plný kufr knih. "Proto byl tak těžký. Ale buď v klidu. Já mám batoh plný zbytečných krámů, které stejně asi ani nevytáhnu." Dneska má nějak mluvící náladu na jeho vkus. Je to zvláštní. Až moc zvláštní. Tohle obvykle není normální, ale co se dá dělat.
Seběhl dolů schody a vydal se k autu. Otevřel kufr, vyndal svůj kufr a zase kufr zavřel. Ještě si vzal klíče od pokoje a zase se vydal zpátky. Vyfáral schody nahoru a konečně odemknul pokoj. Konečně zase zpátky. Pokoj sám pro sebe, hezké soukromí a nemusí se s nikým dělit o koupelnu. Ideální žití. Hodil kufr na postel a začal z něho vytahovat oblečení, které různě házel do skříně. Nakonec vytáhl svou rozečtenou knihu. Chybí mu poslední kapitola dočíst. Tu má dočtenou během chvilky. Kufr odložil stranou, svalil se na postel a začal číst.

Dnešní cvičení, flákání, učení a nevím co všechno mě totálně vyčerpali. Nečekal jsem, že budu takhle unavený a spocený jak prase. Příště si to budu muset nějak lépe rozložit a nějak se s tím lépe vypořádat, abych příště nebyl takhle unavený. Tohle je asi poprvé co se mi podařilo být takhle unavený.
Vyšlapal jsem potichu schody, protože plno lidí už zřejmě spalo nebo aspoň byli v té chvíli kdy brzy usnou a já je nechtěl nějak vyrušit nebo probudit. Bohužel to moc dobře nešlo, protože ty schody hrozně skřípali a klouzali - svou šikovnost raději nezmiňuji, protože všichni víme, že by se to neodehrálo v klidu takže jsem se několikrát na schodech rozbil. Došel jsem až ke dveřím svého pokoje a tak nějak doufal, že mě nikdo neviděl, protože bych už asi nesnesl výsměch. Stačí, že jsem unavený a zřejmě před tvrdým spánkem. Už jen čekám až sebou fláknu někde tady a usnu a už se třeba vůbec neprobudil.
Odemkl jsem dveře a vlezl dovnitř. Sundal jsem si batoh a hodil ho někam do rohu pokoje. Pak jsem sebou flákl do postele a chvilku přemýšlel zda se jít osprchovat teď nebo až zítra ráno. Nakonec zvítězila sprcha nyní. Začal jsem si sundavat oblečení a házel jsem ho různě po pokoji, protože jsem byl až moc líný ho dát na jednu hromadu. Zvedl jsem se z postele jen v boxerkách a vydal se do koupelny kde jsem i ty sundal. Vlezl jsem do sprchy a nechal na sebe dopadat vodu. Bylo to tak osvěžující a příjemné. Skoro uspávající.
Asi po hodině jsem se odhodlal k tomu, abych konečně vylezl. Usušil jsem se a omotal si ručník kolem pasu. Stoupl jsem si před zrcadlo, vzal kartáček na který jsem dal zubní pastu a začal si ještě čistit zuby. Nepřežil bych, kdybych musel jít spát s nedodělanou zubní hygienou. Proto jsem stál polomrtví u umyvadla a pomalými pohyby si čistil zuby. Musel jsem u toho vypadat opravdu směšně a kdyby teď někdo přišel tak by se pravděpodobně hodně zasmál. Proč ne? Ještě bych určitě někoho stihl pobavit.

Den jako každý jiný, dalo by se říci.. Patricia se již chystala spát, nebyla sice tak moc unavená, ale nechtěla ráno zaspat, protože byla škola a tu ona rozhodně nechtěla zameškat. Tedy ne že by byla vzorňačka, ale na takové věci si vždy na začátku školního roku potrpěla. Poté to už jen šlo z kopce a ona byla ráda, když nemusela opakovat ročník kvůli své, poněkud vysoké, absenci. Zatím jí to vycházelo a tak proč v tom nepokračovat? Zrovna se chystala udělat večerní hygienu, klasika, ovšem po popadnutí jejího růžového kartáčku zjistila smutnou skutečnost. Neměla zubní pastu.. Ostatní lidé by se na to vykašlali a prostě šli spát, jenže Patricia nebyla jako ostatní. Ona ty zuby musela mít vyčištěné! Jinak by se jí špatně usínalo. Její spolubydlící, Aurora, ji měla schovanou bůh ví kde a tak se Patricia vydala na dobrodružnou výpravu za pastou.. a sice na chodbu. Společně se svým kartáčkem a dlouhým tričkem, které ji sloužilo jako pyžamo - sotva zakrývajíc její zadek - vyšla nachodbu a porozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo. Sakra.. Povzdychla si a bez klepání vstoupila do pokoje nacházejícího se hned naproti tomu jejímu - a sice do pokoje Ethana.
Nadzvedla obočí, když po vstupu do jeho pokoje viděla všude rozházené oblečení.. Vlastně už si myslela, že danou osobu vyrušila z jisté činnosti provozované s jinou osobou, ale jelikož se tu válelo jen pánské oblečení.. Hlasitě si odkašlala a těkala pohledem po pokoji. Chvíli ji trvalo než si uvědomila, že se dotyčný nachází v koupelně, kam si taky nakonec tak drze zamířila. Že mě to nenapadlo hned.. Zavrtěla nad svojí hloupostí hlavou a bez klepání doslova vrazila do koupelny. ,,Ahoj! Potře-" Patricia by se měla už konečně naučit klepat, obzvláště u vstupu do koupelny, kde je velká pravděpodobnost, že budou minimálně polonazí lidé.. Ne-li 'hůře'. V tom spěchu si tak jednoduchou věc ani neuvědomila, holt ji absence její zubní pasty dosti vystresovala. V koupelně překvapivě objevila polonahého Ethana, jen v ručníku, zrovna si čistil zuby a když ho viděla takhle, tak to bylo.. Zkrátka u něj platilo, že bez oblečení vypadal lépe, yup, to byla myšlenka, která ji hlavou prolétla okamžitě. Nedokázala ani doříct svou myšlenku, zarazila se, protože tohle teď prostě nečekala. Navíc.. Ethan posiloval, cože?! Nebylo divu, že na něj zůstala chvíli civět, tedy přesněji řečeno na jeho tělo, obličejem se ani tak moc nezabývala, heh. ,,Panebože, promiň!" Zareagovala po chvíli, kdy si uvědomila, co to vlastně provedla a rychle si položila hlavu do dlaní, aby na něj neviděla. Chudák, pokud byl stydlivej, tak momentálně musel prožívat dost velké trauma.

Už jsem se pomalu chystal k tomu, že si vypláchnu pusu, otřu si jí a konečně se vydám do Země Snů smířený s tím, že už určitě nikdo nepřijde a nebude po mně nic chtít. Ať už nějakou sebemenší věc já nejsem schopen ji už dneska splnit. Jenže my o vlku a vlk za dveřmi. Slyšel jsem otevírání dveří. Určitě je to někdo z kluků, že chtějí něco půjčit nebo se mě zeptat jestli nechci jít s nima chlastat. Ze zamlženého zrcadla bych ani neviděl kdo to je a otáčet se na onu osobu s plnou pusou od pasty? Myslím, že vynechám i to mluvení.
I dveře od koupelny se otevřeli. Tady někdo neumí klepat, co kdybych byl ještě ve sprše? No, myslím, že by to bylo jedno. Hlavně, že člověk sežene to co potřebuje. "Nemám." Ani jsem nečekal na odpověď a už jsem ho vyháněl. Až pak se ozvala nedokončená otázka, po které panovalo ticho. Pozvedl jsem obočí a přemýšlel jsem kdo to je. Chvilku mi trvalo než jsem rozpoznal čí je to hlas. Abych si to ověřil musel jsem trochu otřít zamlžené zrcadlo a podívat se do něho kdo to za mnou stojí. Překvapením jsem položil kartáček na umyvadlo a vyplivl pastu z pusy, kterou jsem si následně opláchl. Pomalu a nejistě jsem se otočil a byl vyklepaný z daného okamžiku. "P-P-Patricie?!" Vykřikl překvapeně. Ze všech možných osob by ji tady čekal nejméně. Panebože. Proč zrovna ona? Proč zrovna teď? Proč jsem tak vyklepanej?!" Hlavou se mi honily myšlenky a různé otázky, které bych počítal hodně dlouho. Jen doufám, že teď neudělám nějakou obrovskou blbost, protože to by byla poslední věc, kterou bych si dnešek naprosto oddělal. Panebože, to je situace. Já jsem tady nahoře bez, ona pomalu dole bez, ale to je vedlejší. Úplně jsem zapomněl na to, že jsem byl unavený a měl jsem v plánu jít brzo spát. Zřejmě se moje plány posunou a já půjdu spát asi trochu později. Cítil jsem jak se mi v krku tvořil obrovský knedlík, kvůli kterému jsem nemohl pomalu mluvit nebo se ani pořádně nadechnout. Ze všech možných osob jsem byl zrovna z ní nejvíc nervózní i když jsme se už tak nějak znali. Zrovna teď bych se chtěl naučit se zneviditelnit, protože by to byla hned první věc co bych asi právě teď udělal, aby nemusela koukat na mojí obrovskou nervozitu, kterou by vycítil i mrtví člověk, který je zakopaný několik kilometrů hluboko v zemi. "Ty promiň, měl jsem říct, že jsem takhle." Musel jsem hlavu stočit někam jinam, protože bych určitě omdlel, kdybych na ni furt koukal. Jedna z mých slabších stránek. Když jsem hodně nervózní, omdlívám. Ježiši, už je to tady. Zamotala se mi hlava a já viděl jak se praštím o něco do hlavu a totálně se skácím, ale dobrý. Jen jsem dopadl na zem a už se asi jen tak nezvednu. Prostě jsem omdlel. Zničeno nic. No, zničeho bych říkat neměl. I naprostý hlupák by poznal, že jsem omdlel z nervozity. Měl bych na tom nějak zamakat a odnaučit se to. Jediné co se mi teď honilo v hlavě bylo, že právě v mé koupelně stojí někdo koho mám rád a kdo se mi líbí jen v tričku.

Proč musela natrefit právě na jeho pokoj? Proč to nemohl být pokoj nějaké autistky, která byla schopna ji svou zubní pastu i klidně přenechat? Tedy..nebylo to tak, že by se jí nelíbil její momentální výhled, právě naopak, ale on nevypadal moc potěšen její přítomností. Tedy to si odvodila z toho jeho 'Nemám', kdy ji vlastně naznačoval, že má vypadnout a že jí ani za nic tu její hledanou pastu nepůjčí. Zarazilo jí to, protože mu nic neudělala a tak neměl žádný důvod chovat se k ní takhle.. Nastalo ticho. Chtěla ze sebe vypáčit omluvu a jít do dalšího pokoje doufajíc, že podobný trapas se jí už nestane. Jenže nedokázala promluvil, alespoň v tenhle moment rozhodně ne. Proto ho jen pozorovala a čekala, i když sama pořádně nevěděla na co. No trpělivost růže přináší, či jak to divné přísloví je, a v jejím případě to rozhodně platilo. Tedy.. záleží na úhlu pohledu. Uvědomil si, že to je ona, nikoliv žádný z jeho kamarádičků. Po jeho vykoktání jejího jména mírně ztuhla i ona. Proč byl tak nesvůj? No jasně.. vždyť mu právě vtrhla do koupelny, čemu se to zase divila?! ,,Emm.. jo to jsem já," Zamumlala nesrozumitelně a svraštila obočí. Nepřestávala civět, což udělalo tuto situaci ještě divnější než vůbec byla. Cítila se kvůli tomu provinile, jelikož věděla, že on se kvůli tomu cítí nervózně. Docela dost nervózně.. Šlo to vůbec aby se kluk cítil tak nervózně? Ona nic takového neznala. Kluci se kterými chodívala se před ní sami od sebe promenádovali v ručníku a to někteří měl daleko horší stavbu těla než tady Ethan, který se podle jejího názoru rozhodně neměl za co stydět. ,,Ne.. Já se musím naučit klepat. Vážně promiň, Ethane, jsem blbá.." To už na něj přestala civět a měla obličej v dlaních, aby na něho neviděla a on si mohl být jistý, že na něho nekouká a tím pádem nebýt kvůli ní nervózní. ,,Došla mi zubní pasta.." Oznámila mu, načež se k němu otočila zády, aby neměla takové nutkání ty ruce oddělat. ,,Doufala jsem, že by mi ji někdo mohl půjčit." Dodala na vysvětlenou, proč tu vlastně je a ztěžka polkla. Doufala, že to pochopí, nechtěla si ho totiž znepřátelit.

Připadal si jako hrozný hlupák. Takhle blbě a ani nevím co bych měl udělat. Zmizet? Obléknout se? Nebo ji nějak vystrnadit z koupelny a bavit se s ní přes dveře? Je jako Strašpytlík. Neví co dělat a pokud něco udělá tak se bojí, že to udělá špatně. Proč sem musela vlítnout zrovna v tuhle chvíli? Kdyby přišla o deset minut později tak by byl možná už oblečený a a umytý s dodělanou hygienou. To je situace panečku. Nejlepší na tom všem je, že je asi víc vyklepaný než normálně. Obvykle bývá mírně nervózní holka a kluk se jí snaží uklidnit, že nemusí být takhle nervózní, že je všechno okay a nemusí se ničeho bát, jenže v případě Ethana je to obráceně. Měl by se odnaučit říkat 'Nemám' aniž by slyšel otázku. Teď si určitě myslí, že jí tady nechce, ať odejde, že ho vyrušila. Přesto je to naopak. Celé to je naopak. Rád ji vidí, neotravuje jí a moc ho nevyrušila ikdyž to vypadá tak trochu jinak. ”Nene! To já bych se měl odnaučit říkat 'Nemám' aniž bych si vyslechl otázku. To já jsem tady ten blbej a ne ty.” Vysvětlil na to, aby si nepřipadala nějak špatná, protože asi kdo je tady ten špatnej, blbej, vypatlanej a úplný nemehlo je Ethan. Proč si to o sobě tak myslí? Protože je to pravda a jenom on dokáže zakopnout na rovince. Jenom pastu? Opravdu jsem tak vyklepaný z blbé pasty? Otočil se k umyvadlu kde očima hledal zubní pastu. Natáhl se pro ni a sevřel ji v ruce. Bude si muset koupit novou, protože tahle mu už dochází a nepřežil by, aby ji neměl a tím pádem nedělal i ústní hygienu. Nejen, že by to bylo něco hrozného, ale bylo by hodně zvláštní vynechat jedno nebo více rande s kartáčkem. ”A-aha. Tak tady ji -” Ani to nestihl doříct. Už to na něho hodně dopadalo. Spíše ho přemohla ta únava než nervozita, ale ta v tom také hrála svoji roli. Asi to tímhle dotáhl do konce. Padnou uprostřed dobrého skutku, jen tak v ručníku. Zrovna teď a zrovna když ji chtěl dát to o co žádala. Prostě padl jako pytel brambor. Pod ním to pořádně zadunělo a doufal, že nevzbudil ostatní, protože nehodlá zítra poslouchat jak mu budou nadávat, že dělá bordel a rány, které je vzbudily. Asi by si tím udělal nějaké nepřátele a hlavně by se někdo našel kdo by mu to vrátil do poslední kapky.

Nad jeho slovy se zarazila. Proč se označoval za blbce a házel vinnu na sebe, když bylo více než jasné, že za tuhle trapnou situaci mohla pouze a jen ona? ,,Nejsi blbej." Mírně se zamračila a několikrát po sobě zavrtěla hlavou, aby svůj nesouhlas k jeho slovům dala jasně najevo. Nakonec se tedy k němu otočila zády, aby si nepřipadal blbě. Těkala pohledem kolem sebe a nervózně se kousala do svého spodního rtu. Slyšela, jak něco bere z umyvadla, což v ní vyvolala jistou naději, že ji svou zubní pastu hodlá půjčit. Už se hodlala vítězoslavně usmát, když promluvil, ale.. on se najednou zarazil a poté už jen slyšela zadunění podlahy. Prudce se otočila a vykulila oči, když ho viděla ležet na zemi. ,,Ethane!" Křikla zděšeně a ihned se k němu vrhla. Jéžiš, za tohle beztak můžu já! Proč musím být taková blbka?! Dej si facku, Patricie! Klekla si k jeho ležícímu tělu a přemýšlela co by měla udělat. Zprvu s ním lehce zatřásla, no poté ji napadlo něco lepšího. Naklonila se nad něj a trochu ho profackovala, nejdříve jemně a poté trochu silněji, aby se probral. Nemohla ho tu přeci jen tak nechat.. Po chvíli - pokud její dosavadní usílí o to ho probudit nepomáhalo - vstala a přešla k umyvadlu, kde pustila studenou vodu z kohoutku. Udělala si ze svých dlaní něco na způsob malé mističky do které si trochu vody nabrala, načež si klekla zpět k němu a tu trochu vody mu vylila do obličeje. Prosím vzbuď se, jinak zešílím.. Měla strach v očích. Pokud by z tohoto bylo něco závažnějšího, tak by si to byla schopna vyčítat do konce svého života.

Probudil se uprostřed ničeho. Tedy něco tam bylo, ale to bylo všechno. Byla tam menší žárovka, která sotva svítila a ozařovala jen místo pod sebou na kterém stál. Bylo to zvláštní, protože na takovém místě ještě nikdy nebyl. Došlo mu až později, že jen spí a tohle je jen sen, snad. Snažil se odejít z daného místa, ale připadal si jako by chodil na jednom místě. Pořád se kolem sebe ohlížel jestli neuvidí něco jiného než jen tmu a malé světýlko, pod, kterým stojí. Náhle se vyskytlo nějaké mírné zemětřesení? Celé místo se trochu hýbalo sem a tam. Poté mu došlo co se stalo. On jenom omdlel a zřejmě se ho Patricia snaží probudit. Jenže mohl jenom hádat co zkouší. Nevěděl co hodlá dělat. Místo kolem něho se začalo mírně hýbat ze strany na stranu a po chvilce i trochu víc. Co ta holka vyvádí? Snažil se držet rovnováhu, ale stejně se mu to nepodařilo a dřepl si na zem. Seděl a přemýšlel o tom kdy se tak probudí. Jestli ráno nebo za chvilku. Doufal v tu první možnost. protože nechtěl přespávat v koupelně. Jenže jeho myšlenky -myšlenky v myšlence kdy je mimo- přerušil nějaký rámus. Znělo to jako tekoucí voda. Taky to tak znělo a vypadalo. Možná to ve skutečnosti bylo jen pár kapek, ale na tomhle místě to byly obrovské vlny, které ho smetly. Probudil se se šokem a rychle se posadil. Rukama se zapřel a sledoval momentální dění. Nebylo to dění jako před pár minutami, ale tohle bylo dění porušení osobních prostorů dvou osob. Byl tak moc blízko, až nebezpečně blízko k jejímu obličeji. Nemohl se ani pohnout nebo promluvit. Tohle je pro něho něco jiného než když se obvykle s někým baví. Tohle bylo až moc blízko a trochu i zvláštní. Sice mu to nějak zvlášť nevadí, ale doufá, že se ještě někdo nerozhodne, že nemá zubní pastu a nevlítne sem. Polkl na sucho a hleděl jí do očí. Panovalo ticho. Byly slyšet jen dopadající kapky z kohoutku, který ještě před chvilkou tekl. Ani nevím co mám říct nebo jestli se mám odtáhnout. Tohle je začarovaný kruh. Hlavně to nepokaž Ethane, znáš se! Musel přiznat, že už tolik vyklepaný nebyl. Byl to jen takový ten šok, že byl polonahý a ona mu se vlítla. Sice ta nervozita tam ještě někde byla schovaná, ale ta už určitě jen tak na povrch nevypluje.

Měla pocit, že její pokusy o jeho probuzení byly úplně marné, protože ono to nevypadalo, že by na to nějak reagoval. Už si představovala, jak jí kvůli tomu vyhodí ze školy a jak její otec bude šílet až to zjistí. A taky jak z tohoto setkání bude mít Ethan celoživotní trauma a pokud ji někdy snad znovu potká, tak se na ni ani nepodívá. A to vše jen kvůli tomu, že neumí zaklepat na blbé dveře od koupelny. Proč musí být tak tvrdohlavá? No a zrovna když už byla na pokraji toho, že to vzdá, tak se on probudil. Nebylo divu, že sebou tak trhla, jelikož jeho probuzení bylo poněkud rychlé. Zároveň si však viditelně oddychla, jelikož si uvědomila, že žádná z těch věcí, kterou si při jeho nevědomí představovala, nestane. Žádný vyhazov ze školy a žádný naštvaný otčín. Na chvíli zavřela oči, aby se z toho šoku jistým způsobem dostala a ztěžka dýchala. Když oči opět otevřela, tak zjistila, že je u ní Ethan docela dost blízko a..neodtahuje se? Že by nebyl taková stydlivka, jak si myslela? Ani ona teď kupodivu nevěděla, co by měla dělat. Sebrat pastu a odejít? Nah. Něco jí v této pozici drželo. ,,Jsi v pohodě?" Zeptala se po chvíli ticha zašeptáním - nebo možná to bylo i něco mezi zamumláním - a s jistou starostí v očích mu hleděla do těch jeho. Nebylo to tak, že chtěla pouze vyplnit to ticho mezi nimi, ale vážně chtěla vědět jestli je v pohodě. ,,Vyděsil jsi mě" Dodala s těžkým vydechnutím a zakousla se do spodního rtu. Stále se od něho neodtahovala, v jedné chvilce i na chvíli pohledem zaputovala k jeho rtům - jasně, že jí to napadlo, když byl u ní takhle blízko.. koho ne? Avšak nic takového nehodlala začínat, bůh ví jak by nakonec tohle setkání mohlo dopadnout vzhledem k tomu, jaká Patricia dokázala být.

Vypadala jako by viděla ducha. Byla v šoku a ani se jí nedivil. Když se zničeho nic skácel a najednou se vyletěl jako by ho někdo bodl. Divil se, že se nějak neklepe nebo něčím nepoklepává a je naprosto v pohodě a vyrovnaný. Možná to bylo tím, že už ji kratší dobu znal a nějak si na ní zvykl, nebo se trochu vyspal a nepřipadal si tak unavený. Důvodů je mnoho a než by našel ten správný tak by čas pro tuhle chvíli asi dávno vypršel. ”Jsem.” Odpověděl jí potichu. Řekl to stejně tiše jako ona. Nechtěl rušit to ticho a hlavně nechtěl rušit tu atmosféru mezi nimi. Neví co by se stalo pak, kdyby se odtáhl. Asi by si vzala to co potřebovala, odešla a on by tady zůstal sám. Zůstal by tady samotný Ethan s postelí a s písničkami v uších. Přesný případ velkého stydlína. ”Promiň. Nechtěl jsem, ono to na mě přišlo samo.” Vysvětlil tiše a hleděl do těch jejích hnědých očí. Čekal v to, že by v nich něco našel, ale spíše čekal na to co se bude dít dále. Nechtěl dělat první krůčky k něčemu co má dvě strany. První - buď se vyvine něco o čem se mu zatím jen zdálo, ale ta druhá? Možnost, že by se jejich přátelství rozpadlo? Další zapeklitý kruh, který se bojí otevřít. Svůj pohled přesunul na její tvář kde měla spadlou řasu. Opatrně k ní natáhl ruku a sundal ji. ”Když člověk najde řasu tak by si měl něco přát.” Pozvedl palec před ní, aby mohla řasu sfouknout. ”Tak si něco přej.” Mírně se pousmál. Kdyby mohl tak by si přál, aby tahle chvíle trvala věčně a nikdy nekončila, ale to by se asi nesplnilo tak jako tak, protože Ethan má plno nesplnitelných snů a cílů.

Když ji ujistil, že je v pohodě, tak si úlevně oddychla a nepatrně kývla hlavou. ,,To je dobře." To je dobře? Lepší odpověď v tento moment vážně vymyslet nedokázala, vzhledem k okolnostem.. I ona nebyla zrovna ve své kůži, i když se to ze zevnějška mohlo zdát jako pravý opak. Nad jeho dalšími slovy ji zacukaly koutky úst do úsměvu, i když Patricia moc dobře věděla, jak je to v tento moment nevhodné. No ubránit se tomu vážně nedokázala. ,,A přichází to na tebe samo od sebe nebo.." V půli věty se zarazila, jelikož přesně něvěděla, jak vyjádřit svou myšlenku, aby se ho to náhodou nějakým způsobem nedotklo. ,,..jen za určitých okolností?" Dořekla to po nějaké té chvíli ticha a pozorovala jestli její otázka s ním něco udělá. Tedy.. s jeho výrazem, protože z toho se dalo poznat více pocitů daného člověku než ze samotných slov. Sama se divila, že u ní byl stále v tak těsné blízkosti a neodtahoval se - rozhodně si však nestěžovala, lhala by totiž kdyby řekla, že jí to bylo nepříjemné. Nebylo, vážně ne. Přivřela oči, když se dotkl její tváře za účelem toho, aby ji odtud odstranil spadlou řasu. Tentokrát se však musela usmát o něco více, přišlo jí to totiž strašně roztomilé. O nic se nepokoušel, jen ji sundal spadlou řasu z tváře.. kdy naposledy takového kluka potkala? Sice se jí tu nabízela možnost, že by mohl být gay, ale na to moc nesázela vzhledem k tomu, co se tu před chvíli odehrálo. Možná ani nechtěla, aby byl gay. Přesunula pohled z jeho očí na palec, kde se momentálně nacházela její spadlá řasa. ,,To nebude platit, když si něco budu přát já, protože jsi ji našel ty." Podívala se mu zpět do očí a tiše se nad tím uchechtla. ,,Něco si přej, Ethane." Zašeptala tentokrát už s vážným výrazem.

Překvapeně nadzvedl obočí. Takovou otázku nečekal, ale musel se taky usmát. Přemýšlel jak odpoví, aby to nevyznělo nějak špatně nebo nějak příliš směšně. ”No.” Na chvíli se odmlčel. Opravdu netuší jak by to měl říct nebo jak to nějak zakecat. Kdyby to zakecal tak by ta otázka přišla později, ale kdyby odpověděl tak je šance, že to bude znít nějak hrozně. ”Jelikož často bývám v určitých chvílích nervózní a dneska jsem byl do toho unavený, proto jsem takhle odpadl.” Šlo to hladce než očekával. Divil se, že to zvládl říct takhle na rovinu bez toho aniž by se zasekl. Výborně, Ethane, za to si pak zasloužíš bonbon. Musel se mírně zasmát u sundání řasy. Ani nevěděl přesně proč se zasmál, ale bylo celkem vtipné když přivřela řasy. Ale bál se, aby ji třeba nešťouchl do oka nebo něco co by ji asi bolelo. Sledoval řasu na svém palci a čekal na to, až ji sfoukne pryč, ale pořád se nějak nic nedělo. Proč se nic nedělo? Pak se dočkal odpovědi. Trochu ho to zarazilo, ale nakonec se pousmál. ”Tím pádem..” Odmlčel se a přemýšlel co by si tak mohl přát. Je toho hodně a stejně ví, že se to nesplní, protože spíše věří ve štěstí čtyřlístku nebo hození mince do studny než na řasu, ale přeci jen by to mohl zkusit a třeba by se mu to vydařilo. ”.. si přeji, aby se splnilo přání jedné určité osobě co mi před nějakou chvílí zachránila život.” Zazubil se a foukl. Ty jsi vůl, Ethane. Když to řekneš nahlas tak se ti to nesplní! Sice je plno dalších přání, které by chtěl, aby se mohly splnit, ale tohle mu přišlo asi nejdůležitější, protože jí musí nějak poděkovat. A jak všichni ví tak by ho napadla nějaká blbost, tak se rozhodl pro nějaké přání, které by mohl splnit. Nebo se o to pokusit, ale snaha se přeci počítá nebo se to už změnilo?

Jeho překvapenosti nad její otázkou se zprvu zalekla, už si i chtěla začít nádavat, proč se ho na něco takového vůbec ptá, když je to s největší pravděpodobností dost osobní záležitost. Ovšem jeho úsměv ji přiměl k tomu, aby nic takového nedělala. Pozvedla pravé obočí, když začal se svou odpovědí, ale nedořekl jí. Odmlčel se. A ona samozřejmě trpělivě čekala. Nakonec se přeci jen k nějakému tomu vysvětlení dopracoval a ona se musela zamračit, když si uvědomila, že ho zdržuje od spánku. ,,Tím pádem by sis měl jít lehnout." Zamumlala skoro až neslyšitelně s neutrálním výrazem ve tváři. ,,A já bych měla vypadnout." Dodala ještě po chvíli a zatěkala pohled kolem sebe. Věc se však měla tak, že jí se nikam nechtělo, proto taky nevstávala a zůstala ve stejné pozici jako byla do teď. Až si Ethan sám zavelí, že chce jít spát, tak odejde. Nebo.. že by přeci jen odešla už teď? Nechtěla být sobecká.. Co když už chtěl jít spát, jen nechtěl být nezdvořilý a nevyhánět jí z jeho pokoje? Jenže to by si od ní tím pádem odtáhl, kdyby jí chtěl naznačit, ať už odejde, ne? Nakonec se rozhodla, že tomu jednoduše nechá volný průběh.. Však ona sama pozná ten pravý čas, kdy odejít. Vyčkávala na to až sfoukne ze svého palce řasu a bude si u toho něco přát. Jenže on to neudělal. Místo toho vyslovil něco, co jí přimělo se zasmát, teď už však dostatečně nahlas. ,,Neřekla bych přímo, že jsem ti zachránila život." S pobaveným výrazem nad tím zavrtěla hlavou a mírně se zamračila na pramínek vlasů, který ji spadl do tváře a tím ji zakryl dokonalý výhled na Ethana. Ach ty vlasy.. Už by se měla jít ostříhat. Dala si tedy neposedný pramínek vlasů zpátky za ucho a pohled upřela zpět na Ethana. ,,Já mám nesplnitelná přání, k těm mi řasa nepomůže." Špitla a řasu z jeho palce sfoukla bez toho aniž by si přitom něco přála. Vlastně na takové věci ani nevěřila. Člověk byl strůjcem svého osudu, nikoliv jiné vnější či vnitřní vlivy.