Školní jídelna

S docela napučeným výrazem ve tváři se objeví ve dveřích jídelny, oblečený do jakýchsi pozůstatků školní uniformy. Červené sako drží pomačkané v pravačce, rukávy košile vyhrnuté kamsi nad lokty, odhalujíc tak potetované předloktí. Knoflíky košile má rozepnuté div ne do půlky hrudi a místo nějakých těch předepsaných botek má na nohou obyčejné černé kecky. Sako si přehodí z jedné ruky do druhé, volnou ruku schová do kapsy kalhot a loudavým krokem se rozejde směrem k pultíku.
Ne zrovna dvakrát příjemným pohledem přejede dnešní výběr jídla, nad některými výtvory se dokonce znechuceně otřepe. Nakonec se i s táckem odsune až na konec pultíku, kde si vezme jenom láhev vody a nějakou tu misku s ovocným salátem. U poklady pak nechá odpovídající počet drobásů, chytí tácek do jedné ruky a pomalu se rozejde k volnému stolu. Během chůze samozřejmě nezapomene pohledem prozkoumat osazenstvo jídelny, ne že by vyloženě někoho hledal.
/Alespoň to pořádný kafe by tady mohli mít./ Otráveně protočí oči nad vlastními myšlenkami, ne zrovna opatrně položí tác na stůl a líně se usadí na židli. Sako nedbale odhodí na vedlejší židli, aniž by zkontroloval, jestli se strefil a nebo jestli kus uniformy skončil na zemi. Pak už se natáhne pro flašku, kterou otevře a rovnou z ní upije.

Odpoledne jako vyšité. Dobrá nálada, vše se daří, venku je příjemné počasí a Rica by si ho ráda užila. Tedy ovšem až se posilní.
Díky těmto okolnostem nakráčí do jídelny s blaženým výrazem a každou chvíli to vypadá, že si snad začne i poskakovat. Pozornější jedinci však zjistí, že v tom jí bohužel brání vysoké podpatky černých lodiček. Dále má na sobě bílou průsvitnou košili, pod kterou je možné vidět černou podprsenku, i když stěží kvůli černému saku, barvou ladící s kalhotami.
U pultu si vezme do rukou tác, na který si naloží dva velké sendviče, colu a nějakou tu sušenku. Za vše bez zaváhání zaplatí a následně se s tácem odporoučí až ke stolu pana Whitbyho.
"Můžu?" Ačkoli se s těmito slovy u stolu zastaví, na odpoveď nečeká a svalí se na židli naproti chlapci. Tác položí před sebe a jako chudák právě propuštěný z hladomormy se začne cpát sendvičem.
Není se čemu divit, že se po chvíli zběsilého hltání zakucká. Sousto proto spláchne třemi loky coly. Bohužel ta jí začne stékat po bradě a nakonec i krku nevyhnutelně k límečku.
"Doprkýnka!" zakleje, když rychle otrhne hrdlo lahve od úst a přitiskne si dlaně na krk. Co nezachytily dlaně, zachytil límeček u košile.

Láhev po několika locích odloží zpátky na stůl, z tácku si uzme misku s ovocem a plastový podnos odsune bokem, jakoby ho snad jeho přítomnost znechucovala nebo co. Na samotnou misku chvilku jenom zírá, nějaký ten klapot podpatků kompletně ignoruje. Nakonec se přece jenom odhodlá, natáhne se k ovoci a z misky vyloví jeden měsíček jablka, do jehož žvýkání se líně pustí.
Slečny Bäckmanové si všimne až v tu chvíli, kdy se uráčí odložit na stůl tácek. Bez nějakého verbálního vyjádření jenom pokýve hlavou a dál se věnuje ožužlávání kousku jablka. Snad jenom slepý by si ale nevšiml jejího stylu baštění, natož pak té nehody při pití. Hlasitě si vzdychne, hodí do sebe zbytek jablka a pak rukou zajede do kapsy od kalhot, ze které vytáhne čistý kapesník. Lehce se na židli nadzvedne, ruku s kapesníkem natáhne ke slečně a jemně jí začne utírat tu stopu od coly.
"Ty seš ale čuňátko, to snad není možný, Rico." Nesouhlasně zamlaská, přičemž neopomene zavrtět hlavou. Utírání brady mu nejspíš nestačí, takže s rukou zamíří dolů po krku. Než by ale měl zajet do nějakých těch nepatřičných míst, prostě odloží kapesník na stůl, přímo před slečnu a dosedne zpátky na židli.
"Jinak ahoj." Zabručí ještě, než stočí pohled k misce, očividně znovu zvažujíc, jaký kousek ovoce si vybrat tentokrát. Jednu ruku přitom schová zpátky do kapsy, kterou ještě před chvilkou okupoval onen kapesník.

Ruce nechá spadnout do klína, když se chlapcův kapesník ocitne na jejím nakrku. Bradu lehce zvedne výš, aby nehrozilo, že by vynechal nějaké místo. Nakonec na něj vděčně kývne, přičemž nakrčí obočí, nevšímajíc si kapesníku před sebou.
"Mám hlad, tak se nediv. Zato ty jíš jak patnáctka držící dietu. Hubneš?" A poté se znovu zakousne do sendviče, oči upírajíc na chlapce naproti.
"Ty někam deš?" pronese s plnou pusou, jakmile zaslechne pozdrav. Jak je vidno, vyložila si ho trochu jinak. Když pozře poslední sousto prvního sendviče, sklopí pohled na ten druhý. Opravdu rychlý jedlík. Pár vteřin si ho jen tak prohlíží, než zvedne zrak na Sawyera a ukazováčkem levé ruky ukáže na onen sendvič.
"Chceš taky?" Tentokrát už si na odpoveď počká a jídla před seboi se ani nedotkne, vyjmo sušenky, kterou s rozzářeným obličejíkem rozbalí.
"Sůšu nedám, máš smůlu." Uchechtne se. Těžko říct, zda to říká jen proto, aby společníka alespoň pobavila nebo to myslí vážně. Samozřejmě, že si toho jeho výrazu všimla, ale prozatím to nedává znát.

"No jasně, protože já to rozhodně potřebuju." Zavrčí, otráveně protočí oči a rukou nedbale máchne směrem ke své hrudi, nejspíš tak poukazujíc na břicho schované pod košilí. "Se klidně najez, ti to nezakazuju. Ale s tím druhým kouskem to zkus jako civilizovaný člověk, co určitě někde hluboko v duši jsi." Snad aby ji pozlobil ještě víc na slečnu mrkne, konečně z misky vytáhne pomeranč a stejně jako u jablka se pustí do jeho ožužlávání.
Nad nabídkou sendviče jenom nesouhlasně zavrtí hlavou, aniž by se na něho vlastně pořádně podíval. "Nemám chuť."
Poděkování z jeho strany nejspíš nehrozí, že jo. Zbytek pomeranče si líně nacpe do pusy a začne líně přežvykovat, její otázku o odchodu totálně ignorujíc, jakoby snad kolega neměl energii na nějakou tu uštěpačnou odpověď. Místo toho pohled pomalu stočí kamsi nad její levé rameno, skoro jakoby zkoumal, co se děje kolem v místnosti. Po chvilce ale protočí oči, zády se opře o opěradlo židle a volnou ruku si opře o opěradlo židle vedlejší, více méně tak blokujíc židli, kdyby si chtěl někdo případně přisednout.

Nad způsobem jeho vyjadřování si nejprve vzdychne a sušenku položí na tác vedle talíře se sendvičem.
"Tak co tě zase žere? Máš krámy?" Nedá jí to a nad svou otázkou se ušklíbne, načež nasadí neutrální výraz.
"Ale teď už vážně. Co se děje?" Odmlka. "Nedala ti ta blondýna v kantošce?" Dodá výrazně potišeji, jakoby nechtěla, aby to chlapec slyšel.
Jídla si už nevšímá, všechnu svou pozornost věnuje Sawyerovi a netrpělivě vyčkává na odpoveď. Během čekání si pod stolem přehodí nohu přes nohu a založí si ruce na hrudi. V tuto chvíli je možné si povšimnout po ramena dlouhých černých vlasů, které se začnou samy od sebe zkracovat, dokud nedocílí délky do poloviny krku. Je tak zabraná do sledování chlapce, že ani nezaznamená mobil vibrující v kapse u kalhot anebo ho záměrně ignoruje.
"Nebo seš zamilovanej?"

Hlavu jenom hodně pomalu stočí zpátky na černovlásku naproti, očka k ní ale stočí o cosi později, snad jakoby se jí snažil dát co nejvíc najevo, jak nadmíru je pobaven jejím komentářem.
"Nechceš snad, abych se tak blbýmu vtipu zasmál, že ne?" Pravé obočí povytáhne o nějaký ten kousek nahoru, hned ho ale nechá spadnout, aby se neřeklo, že provedlo nějakou tu činnost.
"A ne, Jane byla vlastně moc šikovná." Dodá, na rozdíl od Ricy dostatečně nahlas, aby k ní ta informace přes stůl doputovala.
Místo odpovědi na otázku si přitáhne misku až k sobě a nataženým ukazováčkem se v ní začne přehrabovat, jakoby snad hledal ten správný kus ovoce. Nebo se prostě jenom snaží zaměstnat, aby nemusel uspokojit zvědavost slečny Bäckmanové. Nakonec vytáhne kuličku hrozna, kterou si začne všemožně přetáčet v prstech. Tetování se ale ani nehne, všechny lístečky kolem lebky zůstanou nehybně strnulé.
"Nic zajímavýho, po čem by ti něco muselo být, Rico. Jestli si chceš povídat, tak možná zvedni ten telefon." Zabručí, hodí si do pusy hroznové víno a pohledem těkne od jejích očí kamsi ke stolu, nejspíš tak chce jemně naznačit, že to zuřivé vibrování slyší.

Telefon přestane bzučet ihned, když se Sawyer pustí do řeči.
"No ty tvoje výkyvy nálad by ti záviděla každá ženská, tak se nediv, že se ptám." To ale zaslechne slova týkající se Jane. Rychle si přikryje ústa dlaní pravé ruky, zavře oči a kdoví proč se dá do smíchu. Až když ji po delší chvíli smích přejde, očka otevře, ruku položí na desku stolu a neodpustí si otázku:
"Jo? A šikovnější než já?" Pronese provokativním tónem, avšak ne a ne se zbavit pobaveného výrazu. Toho ji zbaví až pan Whitby, když ji ujistí, že jí do toho nic není... Ale je.
"Už mě štveš. Víš moc dobře, že mi do toho něco je, tak kápni božskou nebo..." Nebo? Zarazí se a usilovně přemýšlí, co by měla dalšího říct, a proto následně plácne první věc, která ji napadne. "...nebo du pryč!" Bohužel pro Sawyera to samozřejmě nemyslí vážně. Jak by taky mohla, no ne?
"Já ti taky většinu věcí říkám. Pamatuj na to, že si byl první člověk, který vědel o tý nehodě!" Třikrát za sebou zamrká, aby upozornila na svá kukadla - lépe řečeno kukadlo.

"Zkus mi napočítat, kolikrát jsem sakra protivný. Na to bude stačit i tvoje úroveň matiky." Naštvaně zavrčí, rukou odsune misku s ovocem kamsi stranou, snad z obavy, aby ji náhodou nehodil po slečně nebo něco.
"To je strašně dojemný, Rico. Děsně moc." Souhlasně pokýve hlavou, rty nespokojeně našpulí a při zmínce o nehodě na ni upře očka. Chvilku na ni zírá, aniž by cokoliv řekl, nakonec ale pokrčí rameny, stáhne ruku ze židle a oběma dlaněmi se opře o stůl.
"Tak tě ušetřím toho děsnýho morálního drama, co?" S tím se zvedne od stolu, natáhne se pro sako, z jehož náprsní kapsy vytáhne krabičku cigaret. Bez přemýšlení si jednu vytáhne a založí si ji za ucho, přičemž krabičku tentokrát nacpe do zadní kapsy kalhot.
"Kdybys alespoň jednou zkusila respektovat ostatní, kotě." Otráveně protočí očka a odstoupí od stolu, očividně připraven vyrazit ke dveřím.

Reakce chlapce ji vůbec nepřekvapí. Se založenýma rukama ho sleduje a poslouchá, dokud neukončí svůj proslov. Jakmile se tak stane, povzdechne si a nazdvedne obočí.
"Skončils?" Vlídně se na něj usměje, načež se zvedne ze židle a postaví se mu do cesty. A plesk! Úsměv je pryč v okamžiku, kdy mu dá pořadnou facku přes levou tvář. Ruce si schová do zadních kapes u kalhot a není patrný už ani náznak milého úsměvu či výrazu.
"Seš fakt strašnej vůl, Whitby. A ještě to dáváš sežrat mně. Díky za zpříjemnění celýho dne, fakt že jo!" Zabručí, otočí se k němu zády, udělá první dva kroky a už už to vypadá, že odejde, ale z ničeho nic se zastaví a otočí čelem k chlapci.
"Jo a jen tak mimochodem, vrátila jsem se k Sebovi." Pronese vážným tónem, mrkne na něj zakaleným očkem a ladným krokem docela opustí jídelnu. /Pablb jeden.../

Ačkoliv to vypadá, že se se slečnou dobře znají, překvapeně na ni vyvalí oči, když na tváři ucítí její ruku. Lehce opožděně se natáhne po jejím zápěstí, díky rychlému úprku ale dlaň stiskne naprázdno. "Můžeš si alespoň jednou přestat hrát na totální drama queen?!" Určitě by toho býval byl řekl ještě hodně, kdyby ze slečny nevypadla její poslední věta. Díky té tam zůstane stát jako solný sloup, nejspíš čekajíc až naprší a uschne.
Po chvilce, potřebné na vzpamatování se, odhodí sako na stůl a rozeběhne se za ní přes celou jídelnu. "Rico, stůj!" Na to, že běží s dlaní obtisknutou na tváři to zní docela rozkazovačně, co si budem nalhávat. Rychle se procpe dveřmi a teprve před jídelnou se mu podaří slečnu dohnat. Bez přemýšlení ji chytí za zápěstí a prudce si ji otočí k sobě, hlava nehlava.
"Proč by ses k tomu idiotovi vracela?!" Naštvaně zavrčí, jako by veškerou jejich předchozí konverzaci úplně ignoroval. A jako na zavolanou mu začne po pravém předloktí tancovat tetování, lebka pomalu ale jistě otevírá a zavírá čelist, lístky se přesunují z jedné strany na druhou, docela dobře tak imitujíc vichřici, která se nejspíš odehrává v Sawyerově hlavě.

Zámerně ignoruje jak jeho slova o drama queen, tak i rozkaz. Hlavou se jí honí různé nadávky, otázky a spoustu dalších věcí. Zastavit ji přinutí až když zakročí. Jak to tak vypadá, ani zdaleka nečekala jeho reakci, na základě čehož si zmateně prohlíží jeho pohubující se tetování a pak i obličej.
"A co je ti do toho?" Řekne s naprostým klidem v hlase i přes to, že se v ní odhrává jak vztek, tak zmatek. Ani trochu se jí nelíbilo jeho jednání.
"Vždyť tu máš Jane a spoustu dalších holek, tak snad nebude vadit, když v posteli budeš mít o jednu míň ne?" Musí se jí nechat, že vzhledem k situaci se umí udržovat v klidu - alespoň na venek. Jen tam tak stojí a upírá na něj oči, čekajíc co z něj vypadne. Je jí jasné, že mu něco je, tím už se ostatně nechce zaobírat, ale v tuto chvíli to je úplně jiné. /Co to s tebou je?!/

"Pane bože, jak dlouho mě znáš, Rico?!" Očividně se ještě nemá k tomu, aby se uklidnil. A ani tak se nemá k tomu, aby pustil její zápěstí. Místo toho ji stiskne ještě pevněji, skoro jakoby se bál, že se mu slečna vysmýkne a uteče. Frustrovaně si druhou rukou prohrábne vlasy, začínajíc hezky od čela a když se dostane až k zátylku, tak dlaň sevře v pěst, tahajíc tak za vlasy. Po chvilce ale nechá ruku spadnout zpátky podél těla.
"Vím, co tě dokáže naštvat, tak je logický, že se tím budu ohánět, když tě chci naštvat." Otráveně protočí oči a stáhne k sobě nataženou ruku, logicky si tak přitahujíc slečnu Bäckmanovou blíž k sobě. Volnou ruku, doteď poslušně plandajíc podél těla, jemně položí slečně na zátylek a malinko se předkloní, aby jí viděl do obličeje.
"Proč bys mu odpouštěla, Rico?" Nechápavě nakrčí čelo, div se mu obočí nespojí v jedno. Tetování stále poletuje po předloktí, co se ale změnilo, je tón jeho hlasu. Ten z naštvaného pomalu přejde do tichého a že by dokonce i lehce zraněného?

"Znám tě dlouho, až moc dlouho. Dost dlouho na to abychom si vzájemně věřili a neodháněli se od sebe! Vžd- au!" Vykřikne, když chlapec sevře její zápěstí pevněji. Přesto však neprotestuje, nesnaží se vysmeknout, nic. Už se ani nesnaží doříct to, co měla původně v plánu.
"A můžeš mi vysvětlit, proč by si měl chtít mě naštvat? Aby si mě od sebe odehnal? Gratuluju, zatím se ti to daří!" Urgh... to je tedy síla. Tady se už nedá předpokládat žádná reakce, o čemž se Erica přesvědčila při jeho zájmu o ni a Seba. K tomu ten tón...
"...Sawe? Copak tobě to není jedno?" A i ji opustil ten nabručený tón, který v mžiku nahrazuje starostlivý.
"Co se tady děje? Nemyslím, proč si byl tak protivnej v jídelně, ale co se s tebou děje teď?" Jen těžko nachází slova, která by mu mohla říct. Nechce si ho znepřátelit, nechce na něj být ošklivá a nechce ho... ranit.

Několikrát se během toho jejího vyprávění zhluboka nadechne, snad praktikujíc nějaké to dýchací cvičení na zvládnutí vzteku, nebo co. "Právě proto bys mohla vědět, že jsou věci, o kterých se bavit nechci. Rozhodně ne v jídelně plné zvědavých uší, co to roznesou všude po kampuse." Víc už se k tomuto tématu nevyjádří, naposled na slečnu zavrčí, než se rozhodne přejít do toho tichého hlasu.
"Kdy mi to bylo jedno? Kdy mi bylo jedno, jestli ti někdo ubližuje? Kolikrát jsem dal nějakému idiotovi přes držku, protože jsi kvůli němu byla smutná nebo se k tobě neuměl chovat?" S tím spustí jak ruku z jejího zátylku, tak i konečně osvobodí její zápěstí, snad jakoby mu po tomhle monologu bylo už jedno, jestli slečna zůstane a vyslechne si i ten zbytek. Pokud teda nějaký zbytek přichystaný má.
Nakonec jenom rezignovaně rozhodí ruce kolem sebe, na tváři lehce bezradný výraz. Ten ale rychle změní, když kolem něj projde několik studentů, opouštějíc prostory jídelny. Ruce nacpe do kapes kalhot a natočí se víc k Rice, snad aby tak schoval svůj výraz.
"A odpovídat na otázku otázkou není košér, Rico."

Finální verdikt - už se k tomu nebude nijak vyjadřovat, jelikož nemá jak. Přeci jen má Sawyer pravdu a říkat cokoli dalšího by bylo zbytečné.
"Máš pravdu, omlouvám se." To je dle jejího uvážení jediné, co je možné momentálně říct. Tedy alespoň k jeho chování.
Ačkoli by si přála opak, jeho poznámku nepřeslechne. Než na ni odpoví, vzdychne si a spustí:
"Kvůli tobě ty troubo." A po tváři jí začne z levého kukadla téct slzička, kterou si rychle utře hřbetem pravé ruky. Kníkne skoro jako raněný pes, když z onoho oka začnou téct i další. Ty už si neutírá ale celý obličej si schová do dlani, zatímco se snaží pravidelně dýchat. Až po několika vteřinách spustí ruce podél těla a odhalí uslzené, červené oko - to zdravé nutno podotknout.
"Spokojenej?" Rukama si zajede do vlasů a pohled sklopí k zemi, jakoby se snažila vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu.

K nějaké té omluvě se nijak nevyjádří, dokonce ani nekývne hlavou, aby jí dal najevo, že ji slyšel. Prostě tam jenom stojí, ruce nacpané v kapsách a na tváři teď už docela neutrální výraz. Ten se ale okamžitě změní, když z Ericy vypadne ono přiznání. A tak Saw předvede svůj nechápavý výraz v jeho plné kráse, tedy nakrčené čelo, lehce přimhouřené oči a pravý koutek rtů povytažený o kousek výše, než ten levý.
"Počkej, co?" Nechápavě zavrtí hlavou, chytne ji za tváře a chtě nechtě jí zvedne hlavu, aby ji donutil podívat se mu do obličeje.
"Jak kvůli mně?" Trošku tu předchozí otázku rozvede, tváříc se pořád nechápavě. Její uplakaný obličej ale způsobí, že se sám začne tvářit jako zpráskaný pes. Palcem levé ruky jí začne utírat slzičky na tvářích, aniž by přitom spustil pohled z jejích očí.
"Nezapomínej, s kým mluvíš. Víš, se mnou musíš jako s blbečkem." Malinko se uchechtne, nejspíš ve snaze zvednout všeobecně panující ne-zrovna-veselou náladu.

Slzy stále tečou a připadá si, jakoby ji ani nepustily ke slovu. Snad se to i zlepší, když pohlédne Sawyerovi do očí. Chytne a jemně stiskne jeho zápěstí na obou rukou a mlčky si prohlíží jeho krásné oči.
"Já-" Další kníknutí jí zabrání v dalších slovech, a proto se zhluboka nadechne a pokusí se pokračovat. Tentokrát úspěšně. "Já už nemám sílu to dál v sobě dusit. Už nechci být jen tvoje kámoška, kterou si zatáhneš do postele kdy chceš, zatímco běháš i za ostatníma. Ubližuje mi to a doufala jsem, že když se vrátím k Sebovi, tak mi řekneš něco jakože mám od něj zas odejít, že mě máš rád nebo já nevím, ale taky nechci o tebe přijít." A následuje další proud slz, které jí naprosto svážou jazyk. Stojí, hledí mu do očí, pláče a doufá. Jeho poslední poznámku úplně odignoruje, aniž by přitom vykazovala sebemenší pobavení.
Ví moc dobře, o čem mluví. Sawyera měla vždy ráda o tolik víc, než ostatní kamarády. Byl pro ni jako bratr, dokud se nezamilovala...

Po tom prvním, ne zrovna zdařilém, pokusu o promluvení jí jemně stiskne obličej, snad aby slečna věděla, že tady pro ni je. A když se konečně rozpovídá, stisk znovu povolí, ruce spustí podél těla a několikrát na ni nechápavě zamrká.
"Ty seš takovej případ, Rico." Hlasitě vydechne, chytí ji za zápěstí a potáhne takovou silou, že i kdyby slečna chtěla, tak na místě stejně stát nezůstane. V podstatě si ji přitáhne až úplně k sobě, stiskne ji v pevném objetí a tiše vydechne do černých vlasů. "A to to nešlo říct normálně, kotě?" Broukne, jednou rukou jí vjede do vlasů, ve kterých ji začne vískat.
"Kdybych věděl, že to vidíš takhle, tak mi věř, že spoustu z těch kravin nebudu dělat." Hlavu konečně natočí bokem, čili se tváří připlácne na její spánek, snad aby se mu líp mluvilo. Ruku z jejích vlásků nakonec přesune na záda a nakonec až na boky, za které ji chytí a odtáhne od sebe.
"Ne, že bych měl v plánu ti nějak radit nebo nějaký podobný blbosti. Ale možná by nebylo od věci se s tím idiotem rozejít." Zabručí nakonec, jedno očko lehce přimhouřené, jakoby se mu o tom vlastně ani nechtělo mluvit. Nakonec slečnu pustí úplně, ruce si založí na hrudi a jenom zběžně zkontroluje prostor kolem. "To víš, že tě mám rád, Rico. Nemám v plánu tě kamkoliv pouštět."

Ulevilo se jí, když to ze sebe dostala. Není se tedy čemu divit, že se na něj i pousmála ještě předtím, než se dostala do jeho objetí. Přitiskne se k němu, co nejvíc to jde a rukama ho pevně stiskne, jakoby ani nechtěla se od něj někdy odtrhnout.
"Já se bála toho, jak bys reagoval." A nakonec se od něj odtrhne, přičemž se uchechtne nad jeho radou.
"Neboj, rozejdu." Oči upírá do těch jeho, zatímco utírá stále tekoucí slzy. Zajímá ji jediná věc, a to jak to teď mezi nimi bude. Je jisté, že si přeje něco víc, než přátelství s výhodami. To už teď ví i její společník. Než se zeptá, zhluboka se nadechne, hlasitě vydechne a rukama se obejme.
"Tak... jak to mezi námi bude?" Vykoktá, div se při tom chudák ještě více nerozbrečí. Okolí jako kdyby neexistovalo. Jen ona a Sawyer.
"Rád... jenže jak?"

"Ach Rico." Znovu si povzdechne, tentokrát spíš zoufale, než smutně. Pomalým krokem se rozejde k blízké stěně, ruce pořád zaražené v kapsách kalhot, snad jakoby slečně dávala na vybranou, jestli za ním půjde a vyslechne si, co má na srdci. Sotva dojde k bílé stěně, ještě o cosi si povytáhne rukávy košile a pomalu se zády opře o kus cihly za ním.
"Víš, že nejsem ten typ, co by si vylíval srdíčko. Takže ani na kolenou tady klečet nebudu." Malinko se na ni pousměje, než rty pevně semkne v úzkou linku. Ani tak ale ze slečny nespouští oči, skoro jakoby se bál, že když odvrátí pohled, tak se sebere a odejde. Nakonec k ní ale přece jenom natáhne obě ruce, lehce předkloní hlavu a rty naznačí cosi jako: prosím.
"Nejsem zrovna dvakrát zběhlý být něčí přítel, to víš, zlato. Takže budeš muset být shovívavá a dost často mě kopat tím správným směrem." Rty konečně uvolní, levý koutek povytáhne do křivého úsměvu a spiklenecky na slečnu mrkne. Pak cosi tiše zavrčí, než se zhluboka nadechne a zeptá se vážným hlasem: "Zvládneš to? Stojí ti to za to?"

Očkama ho doprovodí až k oné zdi, avšak ona stále stojí na místě jako přibitá.
"Vždyť to po tobě ani nechci Sawe." Nervózně si zastrčí pramínek vlasů za ucho, načež se po jeho pokynu rozejde za ním a chytne jeho obě ruce.
"Jediné co po tobě chci je aby sis uvědomil, že když bychom byli spolu už by neexistovaly další holky. Jen já." Jejich spojené ruce navede těmi svými kamsi mezi ně a proplete s ním prsty.
"Chci to zkusit. Jenže to musíš chtít i ty." Daří se jí si udržovat vážný výraz, který doplní sem tam povzdychnutím. Dokonce už tečou i poslední slzy. Kolemjdoucích a přihlížejicích si povšimne až teď, skoro jako kdyby se probudila z transu. Brzy však vrátí věskerou svou pozornost Sawyerovi.
"Nuže?" Udělá krok vpřed, čímž k němu přijde blíž a ruce mu přitiskne na hruď.

Mlčky sleduje její pomalou chůzi ke své osobě, dokonce ani nijak neokomentuje jejich propletené ruce. Jemně jí stiskne packu, než ji pohledem zkontroluje, skoro jako kdyby čekal nějakou bouřlivou reakci. Nad jejím "požadavkem" si tiše vzdychne a světe div se dokonce ani neprotočí oči.
"Nejsem s nima až tak příšerný, ale je fakt, že mě baví je zlobit." Broukne jako první reakci na téma on a slečny. Pak se ale nadechne, zadívá se Rice do očí a s pomalým pokrčením ramen našpulí rty. "To není žádný nesplnitelný přání, Rico." Dodá vážně, bez jakýchkoliv úšklebků, sarkastických komentářů nebo precizně provedených protočení očí.
"Pokud chceš ty, tak je to docela jasné." Cosi ještě zamyšleně zamručí, než sklopí pohled k jejím dlaním na své hrudi. Sám jí obmotá ruce kolem pasu a přitiskne si ji na sebe. "Protože já rozhodně chci." Dodá tiše, nakloní se k ní a konečně ji políbí. Soudě dle urgentnosti onoho polibku na to čekal docela dlouho.
Pak se od ní odtáhne, nejspíš kvůli nedostatku kyslíku a pobaveně se ušklíbne. "Ale předem tě varuju, jsem dost žárlivej typ."

"Zlobit? Včetně tý blonďatý nádhery za pultem s kafem?" Dobrá zpráva je, že se z toho co se stalo před chvílí otřepala, takže ji veškerý smutek začne opuštět.
"Takže to je jasné, protože já taky chci." Konečně se na něho i usměje těsně před polibkem. Nakonec mu ruce spojí za krkem a i když se od ní po chvíli odtrhne, usmívá se dál.
"Nápodobně." Uchechtne se a ruce za jeho krkem zase rozpojí, načež poodstoupí dozadu a uchopí jeho pravou ruku.
"Tak to asi půjdem prodiskutovat k tobě, co říkáš?" Ušklíbne se a lišácky na něj mrkne zakaleným okem. Na nic nečeká, tedy ani na odpověď a vydá se po chodbě pryč z okolí jídelny a nakonec ven směrem ke katonské budově. Než však stihne hlavní budovu opustit, podívá se na Sawyera.
"Nechám tě brnknout Sebovi." A s těmito slovy odejde.