Park u školy

Ruku, tentokrát teda ochuzenou o cigaretu, nakonec stáhne zpátky k sobě a lehce nesvůj si tiše odkašle. Pohled nakonec ze slečny přece jenom stočí na krajinu před sebou, možná aby jí to nepřišlo nevhodné, možná jenom proto, že ho třeba přestala bavit. Tedy alespoň ze vzhledové stránky, protože uši mu očividně pořád fungovaly.
"Ten idiot tě podvedl a pak se k tomu sám přiznal? To si ze mě děláš prdel." Nakonec hlavu přece jenom stočí směrem k Erice, na tváři víc než pobavený výraz, který po chvilce přesune do pokročilejšího stádia, tedy smíchu. A relativně hlasitého smíchu, doprovázeného nevěřícným kýváním hlavy.
Natáhne ruku k té její a prostě si cigaretu vezme zpátky, nejspíš se přece jenom nehodlá smířit s delším odloučením, ani kvůli neštěstí jeho kamarádky. Po slovech o ztrátě kamaráda otráveně protočí oči a potáhne z cigarety.
"Hovno kamarád to byl. A do postele si můžeš vzít kohokoliv jinýho. Tak co." S pokrčením ramen vyfoukne kouř, zbytek cigarety zmáčkne o cosi pevněji, snad ze strachu, že ji o něj slečna znovu připraví. "Ale špatná z toho nejsi, doufám. To poslední, o co stojím, je prát se za tvoji čest nebo nějaký podobný ptákoviny."

Moc jsem nepochopila, co mu na tom přišlo vtipného. Mně teda moc do smíchu nebylo. Ne zrovna v tuhle chvíli. Hned nato mi došlo, že mi čmajznul cigaretu!
"No ty seš teda drzej! Uraženě jsem se na něj koukla. Takovouhle drzost mi provedl naposledy... vlastně... minule. I tak to bylo od něj troufalé a stále jsem tomu nemohla uvěřit. Raněná kamarádka po rozchodu a on tohle! Avšak jsem na to vzápětí zapomněla, když se zmínil o posteli.
Kohokoliv jinýho jo? Hmm, třeba tebe? Následovalo další provokativní zastříhání obočím, které jsem doplnila laškovním kukučem. Těžko říct, jestli jsem vtipkovala nebo nikoli.
Takhle, špatná z toho zas tak nejsem. Spíš mě to... jak je to slovo? ...sebralo! Jak dokázal bejt drzej. No i když je zase fakt, že on mi nečóroval cigarety, floutku" Ale to jsem se už musela ušklíbnout. Vzít si ji zpátky jsem ani nezkoušela, jelikož mi bylo jasné, že ten hamoun si ji už o něco víc hlídá. Na druhou stranu jsem dostala lepší nápad. Využila jsem své primární schopnosti a vyslala vítr jeho směrem dost silný na to, aby mu ten jeho poklad típnul.

"To jenom v případě, že by ses hodně snažila, Bäckmanová." Ušklíbnutí bylo víc, než na místě. Snad kvůli tomu, aby jí zlepšil náladu, možná jenom proto, že ho prostě pobavila ta představa. Logicky si ale neodpustil na slečnu mrknout a dokonce skousnout spodní ret. To ale možná bylo jenom kvůli tomu, co právě vypustila z úst.
"Protože maník nevěděl, co je dobrý. Kdyby to věděl, tak si netahá do postele jinou a taky se nedělí o cigáro." Prostě jenom trhne rameny, snad aby tu konverzaci na téma bývalého přítele uzavřel a raději si slečnu znova prohlédne. Nakonec ale klasicky skončí zpátky u jejích očí, na které se ublíženě zamračí, když mu zhasne cigaretu.
"Zlobíš, Rico. Tohle se dělá?" Zamračení následuje hned po dokončení otázky, malinko se celý nakaboní a s upřeným pohledem na cigaretu ji opět zapálí. To samozřejmě za doprovodu rozpohybovaného tetování na předloktí, kterého si lze všimnou jenom malinko, díky povytaženému rukávu bundy. "Takže už je se slavným Sebem oficiálně konec, jo?"

"Hmm, tak hodně snažila, jo?" *To víš, že jo. Kdybys aspoň nekecal.* Těžko říct, zda to byla věta, kterou jsem si dovolila říct nahlas nebo pouze myšlenka, co mě donutilo se krátce zasmát. Další jeho slova jsem poslouchala s pohledem upřeným na jeho tetování. Vždycky jsem zbožňovala, když se naštve. Je to obdivuhodná podívaná. Nakonec jsem přikývla na znamení souhlasu.
"Stoprocentně. Máš šanci, Whitby." Bylo mi v ten moment úplně jedno, zda se to sluší, či ne, ale já si prostě musela olíznout horní ret, přičemž jsem doufala, že to vyvolá nějakou reakci.
"Už bych ti ležela u nohou, kdybys nebyl takovej hamoun. Doufám, že víš, o co přicházíš, a že ti to stojí za to." Dodala jsem pobaveně, tentokrát už hledíc do jeho očí s nepatrným úšklebkem na rtech. *Jestli už pokročil ve čtení myšlenek tak jsem v pěkný pr...* Každopádně jsem doufala, že ne. Postupně mi začínalo docházet, že jsem s ním flirtovala.

"Dobré vědět. Ona se vždycky nějaká ta známost na jednu noc hodí, že jo, zlato?" Ušklíbnutí sem, ušklíbnutí tam, ono to olíznutí rtu mělo na svědomí taky svoje. Trošku nervózně přešlápne z nohy na nohu a rty schová do spokojeného tvaru "ó", když znovu potáhne z cigarety.
"Však ty přijdeš na to, že to máš ráda, Bäckanová, i když si to zatím nechceš přiznat." Rty, vlastně i celý obličej, nakonec odhalí, když ruku s cigaretou nechá zpátky položit na studený kov zábradlí. Už jenom z principu stáhne ruku blíž k sobě, aby na něj Erica nemohla dosáhnout a přitom měl jakýsi pocit její blízkosti, což mu dělalo dobře. Aniž by se teda odhodlal to říct nahlas, zvlášť před ní.
"A až na to přijdeš, tak moc dobře víš číslo mýho pokoje." A v tu chvíli na ni mrkne, snad to má předem vypočítané, snad tuší , co s ní to mrknutí udělá. Následně si ale mezi rty vloží zbytek cigarety a potáhl z ní, co zbylo. Nedopalek pak odhodí na zem a přišlápne špičkou těžké vysoké boty.

"Jasný brouku." Vypadlo ze mě vyzývavým tónem, zatímco jsem se zuby nehty držela, aby se mi koutky úst nerozjely až k uším. Jen co jsem zaslechla další z jeho poznámek, zatvářila jsem se poněkud nejistě a s tímto výrazem jsem si ho i prohlédla.
"Teď jsem trochu vedle a nemám ani tušení, o čem tu žvaníš." Nechtěla jsem nad tím ani dlouze přemýšlet. Pouze jsem si to snažila nějak vyvodit z kontextu - neúspěšně. Furt jsem neměla ani páru, o čem je řeč. Chvíli nato jsme zaregistrovala to jeho mrknutí. *Urgh Bože...* Co víc si taky ohledně toho pomyslet. Každopádně jsem v ten moment svůj boj prohrála a koutky se mi skutečně rozjely až Bůhví kam, čímž mi vytvarovaly na tváři úsměv, odhalujíc i zuby. Mezi ně jsem si vložila jazyk a na malou chvíli uhnula pohledem. Ještě štěstí, že jsem se nezačala červenat.
"Vím no. Ale když si mě tam odvedeš, tak ho ani vědět nemusím." Jak mě jen bavilo ho takhle škádlit. Tedy prvně jsem si myslela, že to je pouze škádlení. Snad jsem to i později myslela vážně.

"Vždycky povídáš, jak ti to moje nedělení se vadí. Ale já si jsem dost jistý tím, že ti to svým způsobem vyhovuje." Kdyby kolega začal mrkat ještě častěji, mohlo by se skoro zdát, že stačil dostat do pravého oka tik. Místo toho prostě jenom ukazuje, jak šikovný je s obličejovými svaly.
"Čerstvě svobodná a už tak provokativní? Aby se ti to nevymstilo, Bäckmanová. To poslední, co potřebuju je, aby o mě po kampusu kolovaly nepravdivý lži. Jakože si vodím na pokoj cizí slečny a takové." Otráveně protočí očima, přičemž nezapomene pozvednout i hlavu, aby tomu všemu dodal na patřičné dramatičnosti. Nakonec se ke slečně ale natočí čelem, dlaň jí položí na kříže a malinko si ji přitáhne k sobě.
"Ale kdybys fakt potřebovala s něčím pomoct, nebo nějak rozveselit..." Zbytek věty prostě nechá viset ve vzduchu, oči upřené do těch jejích a dlaní si ji pořád tlačí blíž k sobě.

"No ty seš ale chytrolín." Tiše jsem se uchechtla. Co já bych za to dala, kdyby byl víc rozdavačnej. To jsem ale zaslechla jeho další slova, nad kterýma jsem se trochu zamračila.*
"Pff! Odkdy tebe zajímaj drby prosimtebe? A pokud bys to někde nevyslepičil, tak moc dobře víš, že by se to ani ven nedostalo. Prej provokativní, to jo." Snažila jsem se dělat, jakože mi to přijde opravdu směšné, jenže moje první myšlenka byla naprosto jasná... *Sakra!* O to víc mě překvapilo, když se jeho packa ocitla na mém kříži. *Hustý! Hustý! Hustý!* Prostě jsem se musela usmívat. Jinak to snad ani nešlo. To samé platilo o mých dalších slovech...
"Jak rozveselit? Teď by se to celkem šiklo, víš?" Skoro jako kdyby jsem se v těch jeho modrých očích ztrácela. Vždycky se mi líbili. Teď jsem především čekala, co se bude dít a napjatá jsem byla jako kšandy. *Jestli něco zvořeš, tak ti už vážně vrazim...* Honilo se mi hlavou neustále jedno a to samé, přičemž jsem doufala, že ho to ani nenapadne. Nic už jsem nadále neříkala, ani nechtěla říkat. Namísto toho jsem čekala, co udělá, či řekne.

"To víš, že zajímaj. Teda jenom v tom případě, že se týkají mě samotného nebo někoho, na kom mi záleží." Obyčejné pokrčení ramen jakoby snad nebylo dost, takže si k tomu všemu ještě odfrkne. A snad jako pomyslnou třešničku na dort, si prohrábne krátké černé vlasy, než i druhou ruku položí na její záda, takže ji ve výsledku drží přitisknutou na své tělo.
"Tak to abychom snad šli ke mně, ne?" Lehce povytáhne pravé obočí kamsi do poloviny čela, než ho nechá zase stejně líně sjet do původní polohy. Místo jakékoliv další odpovědi se k Rice prostě nakloní, krátce, ale za to dostatečně silně, ji políbí na rty a hlavou pohodí směrem ke škole, jakoby snad naznačoval jejich trasu. Pak se od ní odlepí, ruku jí přehodí kolem ramen a i kdyby slečna nedej bože nechtěla, si ji začne vést směrem k pokojům.
"Přísahám, že pokud o tom někomu jenom broukneš, tak to všechnu popřu, Rico. Teda, ono záleží, jak na tom oba ráno budem, že jo." Pobavený úšklebek mu zdobí obličej v podstatě většinu doby, co s černovláskou tráví, tentokrát je snad ale ještě o cosi širší a pobavenější. Jestli je to ještě nějak fyzicky možné.

"A nejlepší je, když obojí, no ne?" Odpověď jsem ani nečekala. Tak trochu jsem vytušila, co se bude dít ve chvíli, kdy si mě k sobě přitisknul.
"Trochu zbytečná otázka, fufíne." Chystala jsem se ušklíbnout, jenže v tom mi zabránil polibkem. A to bylo to nejúžasnější, co mohl udělat. Ovšemže jsem s ním jít chtěla a nevydávala jsem ani náznak nějakého toho vzdoru.
"Tak vidíš, ani jsem se nesnažila." Tentokrát mi v úšklebku nic nebránilo, takže jsem ho světu pěkně ukázala - lépe řečeno Sawymu. Byla jsem skutečně natěšená a spokojená, že si mě konečně vede na pokoj.
"To se fakt neboj, hrob je oproti mně žvanil. No a co se toho rána týče, tak mi můžeš povědět, jak si ho představuješ." A s touto otázkou jsem opustila okolí parku, když jsem vešla do školy a vydala se k pokoji svého společníka.

Nad její první otázkou se trošku zamračí, jako by si snad nejdřív nebyl jistý, co jí na to odpovědět. Nakonec to ale zamlčí polibkem, díky bohu za něj. Při pomalé chůzi využije volné ruky, takže si do levačky z kapsy bundy vytáhne cigaretu a s lehkým zamračením donutí její konec vzplát. Ono se přece jenom vyplatí ten oheň ovládat, co si budeme nalhávat.
"Já nejsem ten typ, co věří na pohádky, Rico. Se uvidí ráno. Ale nepochybuju, že mě budeš zlobit, zlato." Snad z prostého principu věci se naposled uchechtne, než si cigaretu vloží mezi rty a společně se slečnou Bäckmanovou se začne ve tmě noci blížit k ubytovnám. Při tom samozřejmě neopomene spustit ruku z jejích ramen a děsně nenápadně ji zasunout do zadní kapsy jejích džín. Ještě se stihne k ní naklonit a cosi jí pošeptat do ucha, jemně stisknout ušní lalůček mezi rty a s pobaveným chechtáním se odtáhnout, než i se svým doprovodem zmizí z parku, mizíc kdesi v budově školy.

Prý na žádné párty opravdu nikdy nebyla. Zvláštní. Bylo snad něco, co jí od této činnosti - tedy chození na párty - odpuzovalo? Nebo možná jen o takových akcích měla blbou představu. Možností, proč to tak má se tu nabízelo hned několik, ovšem Noah nakonec usoudil, že je jedno, jaká je toho příčina. On se totiž postará o to, aby si to na párty na kterou ji hodlá vzít užila tak, jak ještě nikdy v životě. Hlavně chce, aby se tam opravdu bavila, když už mu na to kývla.. A ne, aby stála někde v rohu a čučela na to, jak se ostatní baví. ,,Dobré vědět." Pokýval hlavou a dál už tohle téma raději nerozebíral. Mohlo jí to být třeba nepříjemné, že ano.. A on rozhodně nechtěl, aby se v jeho přítomnosti cítila nepříjemně.
Její následující slova mu dala jistou naději na to, že se vážně ještě někdy uvidí. Tedy - pokud to s tou párty myslela vážně, tak se uvidí určitě. Jen by se třeba mohli vidět i častěji o čemž už tady Noah raději pomlčel, protože se sotva znali a on ji nechtěl vyplašit. Zhruba středním tempem si to klusal za ní, když v tom.. se mu ztratila z dohledu. Zmateně se porozhlédl kolem sebe a začal zpomalovat, až se nakonec zastavil úplně. Několikrát se otočil o 360°, aby zkontroloval jestli se náhodou nenachází někde kolem, ale ne.. neviděl ji. ,,Claud? Myslím, že teď není moc vhodný čas na schovku" Zavolal někam mezi stromy, přičemž doufal, že se někde objeví. Taky už se mohla sama vrátit na kolej, že ano, ta možnost tu byla a on ji zcela nevyloučil. Stejně tak měl však i naději, že tu s ním ještě zůstala a nezmizela.

Ani jí nedošlo, že by se mu třeba ztratila z dohledu, prostě se najednou rozeběhla o něco rychleji a vzhledem k tomu, že byla docela velká tma, tudíž se rychle ztratila. Ale v podstatě stále běžela před ním, jen si získala trochu větší náskok. Samozřejmě, že nezávodili, alespoň to tak nebrala, ale chtěla se pořádně proběhnout, když už tam proto přišla. Takže se příliš neohlížela, protože taky čekala, že každou chvíli se objeví Noah vedle ní s tím jeho arogantně fešáckým úsměvem, jehož význam jí nějak nedocházel. Jenomže nic, stále se neobjevoval a tak se začínala i ohlížet. Třeba na ni za chvíli od někud vyskočí. Ne? Ne. Ale za to se ozval jeho hlas, což ji uklidnilo, protože alespoň věděla, že ji tam nenechal sám.
"No Noahu, hejbni zadkem." Houkla na něj se zadržovaným smíchem a zpomalila, až nakonec prostě jenom pomalu šla, čekaje, kdy k ní doběhne.
"Jsi vážně tak pomalej, nebo mě necháváš v popředí schválně?" Dodala po chvíli, teď už se smíchu nebránila, tedy ono to bylo spíše takové uchechtnutí. Už jí ani nebyla taková zima, jako když jí musel půjčovat tu mikinu, pohybem se dostatečně zahřála a tak už jí ta mikina stačila. No, jestli spolu tedy někdy půjdou běhat, očividně si bude muset vzít ještě nějakou bundu, nebo silnější mikinu.

Jedna ze slabostí Noaha byla ta, že docela špatně viděl ve tmě. A přesně tohle se mu teď docela dost vymstilo, když podcenil celou tu situaci, dával Claud náskok a tím ji ztratil z dohledu. Vážně moc chytré.. Naštěstí se mu však po chvíli ozvala a on se tak ihned rozběhl za tím hlasem. Teď už však neběžel středním během, ale běžel tak rychle, jako by mu šlo o život. Proto taky netrvalo dlouho a on se vynořil vedle ní. ,,Když řeknu, že jsem tě nechal takhle vepředu schválně, uvěříš mi to?" Zeptal se jí mírně zadýchaný, přičemž nezapomněl nadzvednout své obočí. Většina lidí by takovému tvrzení nikdy nevěřila, a tak by se nedivil kdyby ani ona ne. I když.. už párkrát se mu osvědčilo, že ona jako ostatní není - a právě proto se mu tolik líbí. ,,Už jsem se bál, že jsem tě vyděsil a tak jsi mě opustila. To by mi zlomilo srdce" Řekl jí upřímně a s nahranou bolestí si sáhl na hrudník, přesněji tedy na místo, kde se nachází jeho srdce, načež ani nezapomněl smutně ohrnout spodní ret, aby dal situaci nějaký ten ráz. V další chvíli se postavil před ní, aby se zastavila a on měl tak jistotu, že mu neuteče. ,,Mohla by jsi mi na sebe dát nějaký ten kontakt, potom si klidně uteč. Já jen.. bych byl na sebe asi dost naštvaný, kdybych tě nechal jít bez toho aniž bych si byl jist, že tě znovu uvidím." Řekl s vážným výrazem a upřeně ji hleděl do očí, i když.. v té tmě toho moc neviděl, ale tak nevadí.

Vrhla po něm hraně nevraživý pohled a hned na to se ušklíbla. "Samozřejmě, že ti to uvěřím, vždyť je to očividné, určitě by jsi mě předběhl, kdyby jsi chtěl." Pronesla s úsměvem, jako kdyby byla velice hrdá na to, že je tak chytrá a všechno tak krásně prohlédne. Při jeho krásném divadýlku s ručičkou na srdíčku -nevím, proč tolik zdrobnělin- se musela uchechtnout jelikož jí to z nějakého důvodu přišlo zkrátka nadmíru vtipné. "Máš štěstí, nerada lámu chlapcům jejich citlivá srdíčka." Pověděla takovým zvláštním tónem, trochu dětským, takovým soucitně emotivním, či nevím, jak dál to popsat. On byl Noah takový zvláštní, asi ne ten typ, co by se jí za normálních okolností líbil, ale zdál se jí jako dobrý přítel. Byla s ním docela sranda, nijak moc se nemusela bát, ač musí přiznat, že trochu nervózní byla, ale jen tak, že to ani nešlo poznat. No a i kdyby to bylo ve větší míře, dokázala by to snad nějak zakrýt. "Hmm, kontakt?" Zamyslela se a prohlédla si ho od hlavy až k patě, jako kdyby zvažovala nad koupí nějakého gauče, nebo komody. "Chodím běhat denně do parku, mezi stromy, až se znovu potkáme, dám ti své číslo." Usmála se a lehce povytáhla jeho obočí, načež už jen beze slov zamávala a zaběhla za zatáčku. Vyběhla ze stromů, pokrývajících část parku a zamířila na kolej.