Nádvoří školy

Jakmile jej Emma vyzvedla doma, hodil jí těch pár švestek, co si s sebou do kufru, který zabouchl. Bylo to příjemné vypadnout z tohohle bohem zapadlého města a odjet tam kde může být, čím doopravdy je. Jsem jak zatracenej Harry Potter. Pomyslel si a ušklíbl se nad tím. Než ale nasedl do auta, otočil se k domu svých pěstounů. Ani se s ním nenamáhali rozloučit. Uviděl svou pěstounku, jak stojí u okna v kuchyni, žádné sbohem, žádné nic, dokonce se na něj ani nenamáhá podívat. I to blbé nádobí je zajímavější než on. Proto jí přímo do obličeje šplouchl vodu. Teprve poté se na něj podívala. "Tak zas v létě!" zavolal a mávl na ni, přitom si užíval její popuzený pohled.
Nasedl do auta a pozdravil Emmu letmým objetím a políbením na tvář. Nahodil radio a byl připravený vyjet. Za celou cestu toho moc nenamluvit. Spíš jenom odpočítával minuty, dokud skutečně se nebudu blížit škole. Díval se z okna a sledoval krajinu, dokud mu to nepřišlo povědomé. Jakmile se blížil ke škole, jeho nálada se změnila. "Můj poslední rok tady..." poznamenal a po očku se podíval na Em. Dal si načas, když dojeli. Bundu kterou měl s sebou si přehodil přes jedno rameno a nasadil si sluneční brýle. Vystoupil a projel si vlasama jako z nějaké reklamy na šampón. Porozhlédl se po nádvoří a obdivně hvízdl. Ne protože se mu nádvoří líbilo, ale protože tu ještě nikdo nebyl. Takhle svoje představení předváděl leda tak pro sebe. Otočí se na Emmu a pokrčil rameny. "Možná jsme tu brzo." Poznamenal a poté si vytáhl z auta své věci a odložil je na jednu z laviček. Byl překrásný den, tak akorát na to, aby si z někoho začal dělat vtípky. Nebo bych měl vydržet aspoň první den?
Jelikož to byl gentleman vytáhl i Emmě její věci a poté jí přitáhl zezadu k sobě a zasmál se. "Připravená na další lepší rok?" zeptal se jí a poté jí trochu na hlavě rozcuchal vlasy. Stejně to ale bylo zvláštní, že tu nikdo nebyl, proto Emmu pustil a šel se podívat po nádvoří.

Dojela pro Jakea, protože ten pahňup si stále nedokázal udělat sám řidičák nebo byl línej si sehnat auto. Klidně nějakou herku, vždyť ona by byla schopná mu i jedno auto půjčit. Ale nééé on si milostpán bude vozit zadek v jejím autě.
Ale nevadilo jí to, byl to kamarád a většinou tohle pro něj dělávala. Když zastavila u jeho domu zatroubila a počkala až se uráčí dojít, naházet si svý krájmy do kufru a nastoupit. "Dobré ráno přeji, vidím, že jsi skvěle naladěný." zažertovala a vyjela vstříc škole.
Pátý rok, Jake už tam bude naposledy a ona tam bude ještě rok navíc, to je neskutečně nespravedlivé. "No ano, možná pro tebe, ale já? Já tady budu muset být ještě o rok víc. Sama, uvědomuješ si to? Nechceš třeba úmyslně propadnout?" ušklíbla se a zatočila k velké bráně, kterou projela a před nimi se objevila jejich úžasná škola.
Zastavila na malém parkovišti na nádvoří a vystoupila. "Nooo, nikdo tady není. Nemáme špatné informace? Třeba to tu zavřeli!" zavýskla si možná až moc nadšeně. Ano tuhle školu potřebuje aby pořádně ovládala všechno co se dá, ale stejně, je to opruz, být tady skoro celý rok. Hotové Bradavice.
"Hééééj moje vlasy!" začala se rychle upravovat. No připravená. Řekla si spíše sama pro sebe a rozhlédla se. Liduprázdno, pouze oni, auto a jejich zavazadla.
"Ale víš co mě vždycky nejvíc štve? Že jsi jiná kolej. Ale zase už se těším na noční vloupačky k tobě do pokoje. Vždycky máš pohodlnější postel, nechápu to."

Ignoroval její poznámky na jeho účet během cesty a dokonce i její věčné stěžování, vždyť to poslouchal celé prázdniny a upřímně, kdo by na to odpovídal, když on sám zjistil už po první vteřině, že s ní to nemá smysl. A propadnout? Že by? Mohl by tu být ještě o rok navíc, ale po létě by se musel vracet zpět k pěstounům a on se tak moc těší až se jednou postaví na své vlastní nohy, že nad touhle možností, nikdy moc dlouho nepřemýšlel.
Ušklíbl se, když poznamenala to o uzavření. To bylo poslední, co by jej napadlo a rozhodně to odmítal připustit, nemohl se vrátit zpátky prostě nemohl. Vrátil se zpět k ní a pozvedl obočí. "Být tebou doufám, že ne. Neměla bys dostudovanou ani tuhle ani normální školu... I když na druhou stranu by ti docela zástěra nebo jmenovka - tady prodává Emma docela slušela." Vítězně se usmál, velmi jej bavily ty jejich provokace.
Když začala hysterčit kvůli jejím vlasům, nechápavě se zašklebil. "O co ti jde? Stejně si tomu česání dneska moc nedala." Poté se podíval na fontánu za ní a pozvedl obočí. Mohl by použít svou moc, aby jí celou polil, ale ona by ho zabila... a pak pokud by to tady opravdu zavřeli, by ho ani neodvezla zpět. Usadil se na lavičku a podíval se směrem k příjezdové cestě, slyšel totiž auto, ale asi se mu to jenom zdálo.
Jeho to nijak netrápilo, že je jiná kolej, vždyť stejně trávili čas spolu a jak Emma hned dodala, vždycky se nakíblovala k němu do postele. "No a já se těším, až tě zase z mé postele vyhodím, protože se buď děsně rozvalíš nebo mi poslintáš tričko..." Prohodil a pořád se koukal k příjezdové cestě. Nakonec se nad tím ale zamyslel. Sám pokusil jakou má Emma tvrdou postel, vždyť to byl také první on, kdo se k ní přikradl uprostřed noci a vyděsil ji k smrti a poté jí skočil na postel a zjistil, jak ji má tvrdou. To už nikdy více. S hrůzou se nad tím otřásl. "No docela to dává ale smysl. Ty máš živel země, která je tvrdá tak jako tvoje postel a já mám vodu, do které se ponoříš jako do peřinky a nikdy tě nebudou bolet záda. Co máš z toho Em, každý se narodí nějak vadnej." Zasměje se jí a vstane, poté si vytáhne z kapsy žvejkačky a jednu si dá do pusy. Už jen ze zdvořilosti a z naděje, že si Emma nevezme, natáhl ruku, aby si mohla vzít.

"Neboj se mami, budu v pohodě. Jsem už skoro dospělý a všechno zvládnu. A pokusím se tam nic nepodpálit," snažil jsem se ujistit svoji mámu, možná nejsem její dítě pokrevně ale chová se, jako bych jím byl. Musel jsem se rozloučit s tou celou bandou. Starší sourozenci mají Nightingalovu unverzitu už vychozenou a ty mladší to ještě čeká. Celá moje rodina je kouzelnická. Letadlo z Londýna mě vzalo do Maďarska a známý mě zaveze na univerzitu, je dobré mít starší kamarády.
"Díky, máš to u mně Tome, zatím" poplácal jsem svého kamaráda po zádech a z kufru vytáhl svoje zavazadlo. Pak jsme viděl jen odjížděť jeho auto. Jen jsem si povzdechnul,všichni mí prátelé už dostudovali minulý rok a já jsem tu relativně sám. Vzal jsem kufr a krokem šel k nádvoří, protože nikde nikdo nebyl. /Že by všem uletělo letadlo?/
Musel jsem se nad tím škodolibně pousmát, všichni žádci by přijeli až o den později a já bych tu byl sám. Z kapsy bundy jsem si vytáhl krebičku cigaret a jednu z ní vytáhl. Dal jsem ji mezi rty a na prstu jsem vytvořil malý plamínek ohně a připálil si cigaretu. /Miluju svoji moc./
Přišel jsem na nádvoří. /Tak kdo tu je?/ rozdlédl jsem se po dvou lidech co tu byli.
"Čau," ze slušnosti jsem je pozdravil a sednul si na lavičku.  Cigaretu si dal mezi ukazováček a prostřediček a poptáhl. Vdechl jsem nikotin a vydechl kouř.
"Jak se máte?" zeptal jsem se, kufr jsem měl vedle sebe na lavičce a nohu přes nohu. Přesněji levým kotníkem jsem se dotýkal kolena na pravé noze.

„Pane,“ zdravil mě řidič. „No jo, říkám ti, ať mi říkáš jménem, Ede“ kázal jsem ho a nastoupil do auta. Ed mezitím sbíral mé zavazadla a dával je do kufru menšího auta „vaše matka si to tak nepřála“ pokračoval. „Stejně tu není, můžeš si dělat, co chceš“ odpověděl jsem a začal se smát. Ed zjevně neposlouchal, nastoupil do menšího auta, připraven odjet do školy. /To bude zase zábava… škola/. Cesta nebyla nijak dlouhá, ale pro mě velmi nudná, tak jsem si lehl přes celé zadní sedadlo a v autě si pohrával se vzduchem. Když už jsem zašel tak daleko, že jsem párkrát shodil čepici Edovi, který si ji pořád nasazoval, napomenul mě. „Vaše matka vás učila, abyste nepoužíval magii, když není potřeba.“
Neodpovídal jsem mu, všechno byla pravda, ale cítit ten krásný pocit větru byl prostě krásný. Naplňoval mě euforií. Musel jsem ale vážně přestat, tresty doma byly hrozné. Po půl hodině věčné nudy jsme konečně zaparkovali před školou. S radostí jsem vyskočil z auta, vzal jsem si zavazadla a sám utekl k ní. Ed zůstal vzadu, ohromen reakcí. Po chvilce avšak zase nastoupil, připraven odjet. Rychlým krokem jsem šel k nádvoří, pár lidí tam již stálo, ty jsem ale obešel, sedl si… lehl si na lavici a díval se na nebe. Kufry jsem položil u lavice, zbytek jsem zatím neřešil. Čekal jsem na přátele.

"Vypadala bych úchvatně! A rozhodně by jsi za mnou každý den chodil. A dávala bych ti do hamburgerů okurky! A více než je potřeba." ušklíbne se na něj a posadí se na lavičku. Stále nikde nikdo...ale hele vzadu někdo přijíždí, konečně živo.
"Moje vlasy si žijí vlastním životem, děláš jakoby jsi to nevěděl. Kamaráde!" dloubne do něj a nastaví tvář slunci. Takhle by vydržela sedět celou věčnost, nic nedělat a jen se opalovat.
Když začne mluvit o roztahování a o slintání na tričko spozorní. "No pardon! Já neslintám. A určitě se neroztahuju, to ty jsi tak moc cvičebně vytíženěj že tvé svaly rostou bez tvého svolení a roztahuješ se! Jak Hulk" zasměje se a podívá se kdo si to k nim štráduje.
"Děkuji, nevím čím jsem si zasloužila zemi, ale podle příjmacího řízení a toho co jsem viděla, jsem tady zase jediná země! A začíná mě to štvát." zamračí se a vezme si od něj žvýkačku, rovnou dvě, jako v reklamě. "Děkuji děkuji.." zasměje se a otočí se na kluka vedle sebe. Nejspíš ho už někde viděla, ale ona a paměť na lidi...žádná slává.
"Ahoj, docela dobře, ale vždycky to může být lepší ne?" rozhlédne se kolem sebe, utrhne si z poza lavičky malou květinu a začne si s ní hrát v ruce, nechává jí růst a růst, a kvést.

Na letadlo ho odvezl rodinný šofér. Rodiče se s ním krátce rozloučili. Bylo to stejné jako minulý rok. Stejné falešné slzy, objetí a stejná show před sousedy, že Aiden jede studovat do zahraničí, což byla vlastně pravda, ale nikdo nikdy nevyslovil, co to je doopravdy za školy. Pro všechny to byla prostě jenom soukromá škola.
Už to neřešil, i když jej to bolelo. Beze slova nasedl do auta, na letišti přestoupil, ale tentokrát už sám, jelikož šofér se musel hned vrátit. Odbavil se a zhruba hodinku počkat na odlet. Seděl v první třídě, což byla jediná výhoda být Mongomery, ale v jeho škole, to žádný význam nemělo. Byl to prostě jenom kluk, co ovládal moc zemi a tím to haslo. Při vystoupení z letadla, popadl pouze kytaru, ostatní věci nechal v kufru taxíku, ale kytaru by nevydal z ruky.
Po cestě pozoroval krajinu a poslouchal písničky. Také se snažil skládat, ale během poskakování vozu, to nebylo jednoduché. Když už se blížil, rychle schoval noty, schoval sluchátky i s mobilem do kabele. Hned po vjezdu branou si všiml, že tu skoro ještě nikdo není. Pouze čtyři lidi. A hele tam je ta holka, co taky vládne silou země. Během roku co tu byl, pochopil, že mít moc země je asi ojedinělé, protože jich tu bylo málo, ale nikdy to nahlas nevyslovil, aby nebyl za snoba.
Vystoupil z auta s brašnou a kytarou a poté začal vytahovat věci z kufru. Poté se otočil ke skupince a mávl na ně. "Čau." Zaplatil za taxík a sledoval jak vozidlo odjíždí. Poté popošel ke kašně a odložil si tam věci. S nikým se bavit nechtěl, pouze vytáhl jednu cigaretu a zapalovač, ale nešlo mu to zažehnout. "Nemáte někdo oheň?" zavolal ke skupince nenuceně.

Můj let z Bělehradu do Budapeště měl zpoždění, ačkoliv to byla jen hodina, pro mě to byla obrovská ztráta času. Příjezdem na letiště mi ale cesta neskončila, musela jsem si vytrpět i několikahodinovou cestu až do školy. Netušila jsem, co je tenhle rok s dopravou, ale byla to katastrofa, neboť autobus, ve kterém jsem jela, mě vyhodil kilometr od školy. S těžkými taškami jsem se ale nakonec dopotácela až ke škole.
Došla jsem unaveně na nádvoří školy, všude už byli lidi. Podařilo se mi najít volnou lavičku, na kterou jsem položila své věci a sedla si, úmorně mě bolely nohy. Každou chvíli jsem si myslela, že mi snad upadnou. Lidí kolem jsem si teď nevšímala, potřebovala jsem si nejprve odpočinout od té dlouhé cesty.
Až po několika minutách jsem se trochu vzpamatovala a začala lidi kolem sebe zkoumat pohledem. Bylo tu pár známých tváří, nechtěla jsem ale zatím za nikým jít, moje první myšlenka patřila tomu, až dorazím na pokoj, v klidu si vybalím všechny věci a až pak půjdu znovu do společnosti.

Opět a znovu se ušklíbl. Byl to jeho zvyk a s Em to bylo tak snadné, jelikož ona nedostatkem sebevědomí nikdy netrpěla. Ale upřímně si to doopravdy nedokázal představit jak tenhle mix Barbie, zlodějky parfumérie a make upu, nastylovaná v těch jejích drahých hadříčkách by dokázala pracovat ve fast foodu. A když už, byl by to vtipný pohled."Emma Eagleton jako prodavačka hamburgerů ve fast foodů s čepicí slepice a ladící zástěrou?" zamračil se, zaklonil hlavu a pohled stočil někam nahoru, jako by si to snažil představit. Nakonec poraženě zavrtěl hlavou. "Ne, to fakt nejde..."
Poté doopravdy uslyšel auto, kouknul se tím směrem a sledoval jednoho kluka a poté další dva jak přijeli. Ani jeden se mu nevybavoval z minulých let a jak pochopil, ani Emmě.
Když mluvíme o Emmě. "Tos mi řekla už o tvé žehličce na vlasy, laku na vlasy, make upu - díky kterému mimochodem vypadáš jako špatně vypálená cihla - ehm co dál, jo tvým štětečkům, tvému sexy prádylku... kolik těch životů máš, Em?" Popíchne jí, ale samozřejmě si dělal legraci. Pravda je, že byla pro něj opravdu překrásná, ale nikdy jí to neřekne, protože by pak byla ještě větší narcis než je.
Začne se smát, jak doopravdy, když se začne bránit. Pravda, jednou mu tričko poslintala, ale nikdy jí to neřekl.
Když má narážku na jeho tělo, vstal a popošel k ní. "Ale nekecej prosím tě. si pamatuju, jak jsi mě viděla prvně. Zase jsi se málem uslintala při pohledu na moje tělo... A mimmoto sama dobře víš, že do posilovny nechodím. Stavěl jsem o prázdninách domy..." Připomněl jí trošku už napruženě. Ona dobře ví, že tam nechodí. Copak by mu jeho pěstouni zaplatili pernamentku do fitka? Ha-ha.
Přežvykuje žvýkačku a otočí se k ostatním. "Emma už nemohla dospat, tak moc se těšila a dokonce říkala, že je tak strašně ráda, že to tu nezavřeli. Tento rok prý jedeme na vyznamenání... Oba" Dodal provokatérsky a ušácky se na Emmu zazubil. Poté si všiml Camille, jak došla celá zmožená a zamračil se. "Tos ty tašky táhla až Bělehradu?" Zavolal na ni a prohlídl si ji, jak je zmožená. Teprve potom si začal rozhlížet rozdíl obsahu Emminých tašek a Camilliných. Žádný neviděl. Co s sebou ty holky táhnou. Protočil oči a opět se usadil na lavičku.

"Víš tati, nemusíš s náma tam jezdit. My si odvoz na univerzitu nějak zařídíme," protestovala jsem jako vždy, když si táta usmyslel, že nás zaveze. Můj bratr se jen usmál, vždycky se mu líbilo jak odporuju rodičům. Po cestě jsme znova dostali velké promluvneí do duše o tom co máme dělat, jak se máme chovat. Otce jsem totálně ignorovala a vypadalo to, že Mark taky. Hrál si s velkou kapkou vody a já se rozhodla ho trochu pozlobit. Foknula jsem mu trochu studeného větru pod tričko, on se leknul a pustil vodu ze svých rukou sobě na kalhoty. Neudržela jsem se a začala se smát.
"To si teda odskáčeš! Ale první mi to vysuš!" zamračil se na mě zle a já se jen roztomile usmála. A začala mu na kalhotyp ouštět teplný vzduch.
"Ty s tím naděláš Marku, chováš se jako kdyby ti voda tolik vadila," protočila jsem oči a dál vysoušela kalhoty batra. Cesta byla zdlouhavá a nudná. Koukala jsem se z okna, pak si chvilku zdrřímla. Konečně jsme se dostali ke škole. Rozloučili se s otcem a vzali si kufry.
"Tak co sestři, těšíš se na další rok tady?" podíval se na mě bratr a já se jen usmála.
"Samozdřejmě, bráško. Třeba si konečně někoho najdu." zašklebila jsem se a podle jeho výrazu mi došlo, že se mu absolutně nelíbí to, že mám v plánu hledat si nějaký vztah. Vydali jsme se na nádvoří. Už takm byla několik lidí a já mezi nimi hledala známé tváře.
"No nevím jak ty bráško ale já jsi du povídat, uvidíme se pak." usmála jsem se na něj, vlepila mi pusi na tvář a šla k jedné lavičce. Bratr si jen něco zamručel ale já to neřešila.
"Ahoj, můžu? Nečekáš na někoho?" usmála jsem se na kluka, který hleděl na nebe.

"Jednu dobu může být všechno výborné ale pak se musí stát, něco co to všechno pokazí. Nikdy věci nemůžou být jen dobré nebo špatné. Musí se vyrovnávat. Ale máš pravdu, vždycky může být lépe." přizná a nakonec cigaretu típne o lavičku a nedopalek ochodí na zem. /Doufám, že tady není žádný ten...sluníčkách nebo jak se tomu říká. Ten co megózně chání přírodu./ Tak nějak jsme sledoval všechny přicházející a postupně i zdravil.
"Já mám oheň. Chceš připálit?" odpověděl jsem na otázku mladého kluka, který se ptal jeslti nemá někdo oheň. Vypadal o něco mladší než jsem já. Na ruce se mi objevily planeny, na důkaz toho, že nelžu. Vstal jsem a šel ke klukovi a připálil mu prstem cigaretu.
"Kolik ti je?" zeptal jsem se ze zájmem. /Tomu bude tak šestnáct neb osedmnáct./ hádal jsem pro sebe jeho věk a prohrábl si rukou tmavé vlasy.
"Jsem Nate," přestavil jsem se. Nikdy se nepřestavuju svým krestním jménem. Elliot, to je hrozné jméno a Nathanael- Nate se ke mě hodí víc. I tak nemám v plánu se přejmenovávat.

"Slepičí čepice musí být!" zasměje se a zaposlouchá se do jeho samomluvy, ale jedna věc ji tam zarazí..."Počkat, počkat... sexy prádlo? A to mi vysvětlíš jak? Jak můžeš vědět co nosím pod oblečením?" hodí po něm vážný pohled a prohrábne si své neposlušné vlasy.
"Tvoje tělo? Ale prosímtě, miláčku tolik těl jsem už viděla...A samozřejmě, že vím, že jsi stavěl domy, nejsem přece hloupá." pohladí ho po tváři a zasměje se. Nadechne se a ráda by ještě něco dodala, ale když se Jake rozpovídá o škole a o vyznamenání dostane tak akorát záchvat smíchu. "Jasně určitě, vyznamenání, já která minule prošla tak akorát."
Pohlédla na kluka a jeho filozofickou promluvu a jen nad tím pokrčila rameny a zadívala se na přicházejícího zrzounka, takovej malej, určitě někdo nový. Ale něčím jí přišel zajímavý...půda pod jeho nohama tak zvláštně křupala. Další země!

Když už jsem pomalu upadal do říše snů, vyrušil mě hlas. Byl velmi něžný, až sladký. Pomalu jsem se nadzvedl, abych se podíval na majitele té zajímavosti, byla to dívka, velmi pohledná a usmívala se. „…Jestli chceš…,“ odpověděl jsem a pokrčil nohy, abych ji udělal místo na sezení, „nikoho neočekávám“ odpověděl jsem a zase otočil hlavu k nebesům, lehce se nadechl, po chvíli zase vydechl.

„Mohl bych se zeptat na tvé jméno?“ zeptal jsem se něžným hlasem, stále hledíc na oblohu. Svůj pohled jsem si zpestřil svou magií, nic jsem na zemi neviděl, ale cítil jsem to, listí, popel, brouci, trávu, samotný vzduch. Se vším jsem si lehce pohrával, listy jsem nechával, aby vytvářely malé kruhy, popel jsem donutil, aby se doplazil do koše. Brouky jsem větrem odvanul na trávu, kde by je nic nezabilo… takové hraní bylo nejlepší, byla to zábava, úplné naplnění. Občasně jsem cítil, jak vítr obchází pár lidí, jak mi pročesává vlasy. Lehce jsem se ušklíbl, když vítr prudce narazil do dívenky vedle. Úsměv jsem ale rychle schoval a pokračoval ve své menší hře.

Většina ho ignorovala, ale to mu nevadilo, jelikož k němu přišel takovej týpeček. Jeho tvář si nevybavoval z minulého roku, ale vypadal sympaticky. Pozvedl obočí, když k němu došel a uvolnil místo na lavičce, aby se mohl posadit. Když ale se mu objeví v dlani oheň, překvapeně zamrká.
"No ehm... totiž..." vysouká ze sebe, ale na víc se nezmůže, ačkoliv mu ten klučina stejně nedal moc příležitost a už měl zapálenou cigaretu. Chvilku si to podezřívavě prohlížel, než potáhl. "Hustý." Zasmál se a podíval se na něj.
Porozhlédne se po ostatních a znovu zakotví na té holce, kterou už znal dle její pověsti. Ona si ho zrovna totiž také prohlížela. Nervózně polkl a poté se radši odvrátil. "Těší mě Nate, já jsem Aiden." Představí se mu a poté si sundá brašnu a odloží ji vedle sebe. Poté vytáhl nohy nahoru a sedl si na lavičce do tureckého sedu, přitom típnul již vykouřenou cigaretu. "No je mi patnáct." přizná nervózně, jelikož všichni mu hádají víc a pak se diví, jelikož na patnáct vůbec nevypadá.

"Děkuju," opověděla jsem jednoduše a sednula si. Kufr jsem si položila vedle lavičky.
"Co na té obloze hledáš? Neději? Milost?" ptala jsem se ho a také se podívala do oblohy.
"Jsem Grace a ty?" odpověděla jsem na otázku ohledně mého jména. Stále jsem se dívala do modré oblohy. Cítila jsem ve tváři vzduch a usmála se. Dostala jsme chuť někoho provokavat, tím že mu stále budu shazovat čepici ale nikoho takového jsem tady nezahlédla. Tak jsem se rozhodla lidem foukat vídrt pod oblečení, tohle mě vždy bavilo. Ten obličej lidí je vždy k nezaplacení. Posadila jsem se normálně a hledala někoho, koho bych mohla pozlobit. Dívka s tmavými vlasy mi přišla jeho vhodná kandidátka. Studený vzduch jí vlétnul pod tričko, lehce ho nadzvednul a zastuděl na zádech. Hned jsem ale dělala, že s tím společného nic nemám. Ale neodpustitila jsem si malé zasmátí. Okčem jsem koukla na kluka vedle mě.
/Že bych i jeho trochu pozlobila?/ napadlo mě lehce ho větrem pošimrala za krkem a prohábla mu vlasy. U toho jsem se maličko ušklíbla.
"Taky jsi ve Fodoru?" podívala jsem se na něj zvídavě. Už když jsem přišla k měmu měla jsme takový zvláštní pocit.

Stál jsem před dveřmi auta a odmítal pustit Liu dovnitř. ,,To je nefér, ty tu sedíš vždycky." Protestoval jsem s našpulenými rty. Asi by mi bylo celkem jedno, kde sedím, ale nechtěl jsem ustupovat své sestře a navíc vzadu jsem si opravdu přišel jak malé dítě.
,,Mám vás akorát dost, zalezte dozadu!" Překvapeně jsem se ohlédnul na mamku a pak zpět na Liu. Zabouchnul jsem dveře, svatouškovsky se na ni usmál a pak hupnul na zadní sedadlo. ,,Parchanti zrzaví." Musel jsem se ušklíbnout tichému mručení mamky, když startovala. ,,To by mě zajímalo, kde bych tu zrzavou vzal." Pokud vím, nikdo u nás v rodině zrzavý nebyl.
Do Lii už jsem radši po cestě moc nerýpal, nechtěl jsem riskovat, že mě vyhodí z auta za jízdy. Z rádia se linula příjemná hudba a cesta utekla překvapivě rychle. Než jsem se nadál, vystupovali jsme na krásném nádvoří. Vzal jsem si batoh a vytáhnul nám kufry. Od mamky jsme dostali instrukce, jak se chovat a jak ne, a pak už jsem jen mával za autem.
Zhluboka jsem se nadechnul a zářivě se usmál na mou sestru. ,,To si zas užijeme srandy. Opovaž se něco podpálit už dneska, nehodlám dělat hasiče." Zazubil jsem se a věnoval se prohlížení budov. A fontány. Bylo to tu hrozně hezké. ,,Sourozenci Reynolds opět v akci." S tímto jsem vyslal do vzduchu miniaturní kapky vody, které kolem nás dopadly na zem jako ohňostroj. Dal jsem si zaléžt, abych nenamočil mou trucující sestru. Na ohořelé vlasy je dost brzo. Bylo tu několik lidí a já plánoval se seznámit, ale až později.

Je krásné slyšet její smích. Směje se opravdu nádherně. Pak se ale rozesměje on, když ho zpraží, jak ví, co ona nosí. Lehce se zvedne a zajede dvěmi prstíky pod její bundu a následně i tričko na rameni a potáhne ji za podprsenku, tak aby ji viděla i ona. "No jednak ti to celou dobu prosvítá a jednak tě už tak trochu znám..." odsekne jí a poté se od ní odvrátí. Zhluboka si oddechne a zakaboní se.
Protočí oči, když zmíní její číslo kluků, které už měla. Nesnáší tyhle řeči od ní, ani sám neví proč. "A proto jsi odmítala minulý rok opustit můj pokoj, když jsem se chtěl jít osprchovat?" Pozvedne obočí a drcne do ní bokem.
Ano Em a vyznamenání, to je stejně absurdní představa jako představit si Jaka v podpatkách. "A to po mě chceš, abych propadl? Už to vidím, já propadnu a pak propadneš i ty a budeme na tom stejně jako tento rok..." uzavře téma a poté se rozhlédne po nově příchozích. Jak je možné, že většinu z nich ale vůbec nezná. Zamračí se a poté se podívá stejným směrem jako Emma, kouká na toho zrzka, zrovna když si vyměňují pohled a významně se usměje. "Myslím si, že máš obdivovatel, Em. Jestli to nebude láska... " Zasměje se a obejme ji kolem ramen. "Ale byli byste krásný pár, takový mlaďoučký a slaďučky..." pitvoří se, přitom se nemůže přestat usmívat. "Ale znáš to... protiklady se přitahují." dloubne jí do tváře.

"Hustý?" pozvednul jsem obočí do tázavého pohledu.
"Zníš jako kdybys toho viděl poprvý." chápal jsem a na každém z prstů jsme vytvořil plamínek a nechal je přeskakovat z jednoho prstu na druhý. Nakonec jsem všechny planíky dal do jednoho velkého, který zkončil na dlani.
"Těší mě Aidene," podal jsem mu ruku na které byl plamen a pak jsem se zasmál. A plamen jsme stisknul v dlani, zmizel.
"Tobě je patnáct?" vykulil jsme na něj oči. /Kdybych to věděl připálil bych ti, v patnácti kouřit. Dobrá já taky začal v patnácti ale já jsem já.../
"Ve které koleji jsi Aidene?" zeptal  jsem se  a vytáhl jsem si ještě jednu cigaretu a podpálil jsem si ji prstem.
Já jsem se odpovědět neobtěžoval, viděl jakou já mám magii.

"Nic mi neprosvítá, myslím že ta tvá magie začíná nějak blbnout, šlo by to vidět tak akorát kdyby jsi mi to mé tričko polil vodou, takže tak, komediante." zasměje se a pleskne ho přes hřbet ruky když jí vytáhne ramínko.
"Samozřejmě, protože tvá postel je tvá postel. Myslíš že mě zajímá tvá postava? Postel je důležitější, takže se připrav na každodenní návštěvy...A doufám, že nebudu mít spolubydlící! Žádala jsem o kludný samostatný pokoj, ne jak minulý rok. Ta holka byla vážně divná." odfoukne si spadlý vlas z čela.
"Neeee já se udržím, ale ty by jsi mohl propadnout a myslím to vážně." zasměje se a květinu v ruce nechá vyrůst ještě o dvacet centimetrů. Taková dvaceticentimetrová sedmikráska se jen tak nevidí.
Ano všimla si toho zrzka, ještě aby ne, země z něho voněla už na metry daleko. Ale Jake si to prostě nemohl odpustit. "Ale no tak neříkej, že by jsi žárlil... a přece jen znáš mě. Mladí jsou pro mě, a není to zase tak moc, jen pár let. A nevypadá že je moc mladý." Zaslechla z rozhovoru těch dvou že je mu patnáct, takže takový normální věk.
"A mimochodem...přece jen kdo by se nepodíval, to ty jsi odemě zatím taky neodvrátil zrak." zasměje se a položí sedmikrásku na zem. Přitom si ještě pořádně prohlédne zrzka, musí ho poznat. Země se tady jen tak nevidí, takže má vlastně i důvod k rozhovoru. Ale teď je tady s Jakeem a rozhodně ho tady nenechá samotného.

„Nic tam nehledám,“ zasmál jsem se „je to lepší než se dívat na dnešní zkaženou mládež“ poočku jsem ukazoval na chlapce s cigaretami.
„Jsem Seán, rád tě poznávám“ zase jsem se uchechtl. Moje dětinskost se zase dostávala k povrchu a já si to užíval. Pořádně.
Mocí jsem stále ovládal vítr a dělal opičinky s věcmi kolem, avšak po chvíli jsem ucítil, že se mi pomalu začíná vymykat kontrole. Někdo tu také ovládal vzduch. /Že by ona?/.  Podle toho, co jsem dokázal vycítit, tak se ten vítr dostal pod kus látky, zjevně pod oblečení. Uchechtl jsem se. Ten člověk, co to udělal, musel mít taky dobrý smysl pro humor. Lehce jsem se podíval na holku, která seděla vedle mě, taktéž se na mě dívala. Z chvilkové trapnosti jsem zase položil hlavu na lavičku a pokračoval v obhlídce.
Zase ho někdo ovládl. Nebylo to silné ovládání, ale nedokázal jsem ho zpátky převzít. Vyšel jsem ze cviku. /Sakra/. Jediné, co jsem dokázal, bylo cítit, jak mě vzduch šimrá za krkem a prolítá mi přes vlasy. Příjemný pocit, avšak po chvíli mě to šimrání začalo svědit víc a víc, skoro k nevydržení. Radši jsem využil pár posledních sil a odrazil “útočící“ vítr od mého těla.
„Řekl bych, že tohle umíme jen my“ ušklíbl jsem se a poslední kapkou síly jsem nadzvedl zrzkovu krabičku cigaret a jednoduše ji vyhodil. Po té jsem si sedl a díval na reakci. Celou dobu s klidným výrazem.

Jakmile byl čas odjezdu, hned se vyřítila ven, aby si zabrala místo vepředu, naneštěstí, tma ve stejnou chvíli byl Joe. Chtěla si otevřít, ale Joe jí v tom bránil. "Ustup skřete, tady sedím já." snažila se Joeiho odtáhnout od dveří, ale nedařilo se jí to. To by se musela pustit auta a nemusela by ani vyhrát, že? "Pusť se toho auta, nebo ti zapálím vlasy." začala mu vyhrožovat, ale v tu chvíli je oba seřvala Joeiho matka. Protočila oči, tak aby to neviděla a pustila se auta. Poté počkala, až Joe nasedne a chtěla nasednout sama, ale Tracey jí zastavila. Pevně jí stiskla paži. Naštěstí to Joe neviděl, protože mu ve výhledu překáželo Lianino tělo. Poučila jí o tom, ať nevyhrožuje Joeimu a nechala ji jít. "Jak si přejete... paní Sugg..." odpověděla jí stejným tónem. Jen málokdy ji oslovila jejím příjmením a to jen ve chvíli, kdy měla pocit, že jí Tracey dokazovala, že vlastně není její dítě. Jinak jí říkala Tracey, svoji vlastní matku sice nenáviděla, ale nikomu jinému by tak neřekla. Ještě se rychle objala s otcem a líbnula jej na tvář
Jakmile nasedla, dala si sluchátka do uší a oba dva cestou ignorovala. Na rozdíl od jejího bratra jí cesta utekla pomalu. Přesto ale nakonec vystoupila na nádvoří a rozhlédla se. Stejné jako minulý rok... Vzala si tašku a dala si ji křížem přes rameno. Dělala, že poslouchá instrukce od Tracey a poté jenom líně mává za autem. "Konečně." Oddychla si a ušklíbla se nad Joeiho poznámkou a za to mu rozcuchala vlasy. "Ty si dej pozor hlavně, ať nikoho nevytopíš... Nerada bych letěla přes celou budovu a zachraňovala ti tvůj zadek... Zase..."
Ale byla pravda, že i na ní to šlo poznat, že je šťastná, že je zpátky. Sledovala jednu kapku a poté rozevřela dlaň. V ní se objevili malé jiskřičky jako od ohňostroje, ale nakonec sevřela dlaň a jiskry zmizeli. Vážně nemínila nic podpálit. Poté se rozešla a rozhlížela se po známých tvářích.

Přikývl nad jeh první otázkou. Pak ale po něm žádal vysvětlení. ]"Abych pravdu řekl, mě ještě nikdo cigaretu svou vlastní mocí nezažehl... takže asi tak..." podal jednoduché, stručné vysvětlení, ačkoli to znělo jako od politika. Krabičku schoval do bundy, tudíž mu jej mladík nemohl pomocí své moci vytrhnout. Když k němu natáhl ruku, zamračil se a podíval se na plamen, pěkně si počkal, až plameny uhasí. Poté mu opatrně stiskl ruku. Docela hodně se mu ulevilo, když necítil žádné pálení ani nic... No jo no - magie.
Poté jej pustil a zhluboka si oddechl. Další co se diví, jeho věku. "Co už... každému z nás jednou bylo nebo bude patnáct." Přešel to elegantně.
Jakmile se se však zeptal na jeho kolej, potěšile se usmál. Lehce vstal a poté dupnul nohou a způsobil zemětřesení, pouze ale pod lavičkou, kde seděl Elliot, nemínil totiž sbořit celou školu. "Zkus hádat." Zasmál se a poté se opět usadil. Jeho moc úplně miloval, přece jenom to dost využíval, když třeba otřásal celým domem, když se nepohodl s rodiči nebo tak. Bylo to uvolňující.

"Myslím si, že je každého volba jestli bude kouřit nebo ne." Odpoví, také si všimla toho chlapce s cigaretami ale Natea zná už delší dobu.
"Pěkné jméno, taky mě těší." usmála jsem se na nastavila ruku na podání. Y
"Nechápu proč mu to bereš. Je to možná zábava pozorovat, ale je to zlé." špitla jsem k němu, když jsem si všimla že se zbavil zrzkovi krabičky cigaret.
"Víš co je ještě lepší?" nazdvedla jsem obočí a v očích mi jiskřilo jakésik to ďábelství. Ona vždycky ráda dělala takové patálie, hlavně bratrovi.
"Nechtěl by ses pořádně pobavit?" lehce jsem žduchla do Seána a ďábelsky se usmála.
"Vidíš toho tmavovlasýho kluka vedle toho zrzka?" prstem jsem ukázala na tmavovláska v hnědé bundě. /Toho nemám ráda, pozlobíme ho. Kde je můj bráška?/ Rozhlédla jsem se jestli neuvidím bratra.
"Ten kluk má oheň... Co ho trošku pozlobit společně?" navrhla jsem a roztomile se uculila na bloďáčka vedle mě.

Zrovna šla po nádvoří školy, na rameni zavěšenou svoji tašku, ve které měla nějaké věci a v ruce držela mobil. Chvíli na něm něco dělala a teprve poté, co zvedla pohled od mobilu, jakmile ho zamkla, zahlédla  na lavičce sedět Emmu a Jakea. s úsměvem na tváři se k nim vydala. Na sobě měla černé legíny, tričko a lehký svetřík s vyhrnutými rukávy. Její blonďaté vlasy měla rozpuštěné a několikrát si je za tu cestu k těm dvou prohrábla. K jejímu dnešnímu outfitu patřili i boty na širokém podpatku, které ona ráda nosila. Nosí i sportovní oblečení. I podpatky. Je to holka, která nosí všechno, co se ji líbí. Samozřejmě jen to moderní, žádné staré hadry si na sebe nebere. Netrvalo to dlouho a už stála před Emmou a Jakem. "Ale, ale. Dvě hrdličky zase spolu." ušklíbla se a oba si pořádně prohlédla. Poté jim věnovala pohled do očí.