Nádvoří školy

"Jsi energie sající upír." Pronesla polohlasem Aurora z předního sedadla černého BMW. Její otec jí věnoval pouze poněkud zděšený pohled, než se zase věnoval cestě, aby do ničeho, nebo nedej bohům do nikoho nenaboural. Sice si chtěla ještě číst, než přijedou, ale na to bude určitě čas i později. Teď v ruce držela mobil a v uších měla sluchátka, aby slyšela svého kamaráda, který jí zrovna sděloval své zážitky z předešlého týdne, kdy byla u prarodičů v Austinu. Bohužel ho zase dlouho neuvidí a tak zřejmě chtěl, aby spolu byli co nejdéle. I když jen ve videohovoru. Nakonec auto zastavilo a bývala by to nepostřehla, kdyby jí na rameno nepoklepal její otec. Cosi řekl, ale to neslyšela, protože jí ve sluchátkách stále běžel hlas Clauda. Ztichl teprve, když zvedla hlavu a pootevřela ústa, při vytváření nechápavého výrazu. Ten pominul ve chvíli, kdy pochopila, že jsou na místě.
"Už musím jít." Oznámila Claudovi, když se znovu zaměřila na displej mobilu. Později videohovor vypnula a mobil si schovala do zadní kapsy džínů. Sebrala ze zadního sedadla svůj batoh, který si dala na záda a poté vylezla z auta. Jakmile jí otec předal všechny věci, mohla vyrazit -ač nerada. Třeba by pro ni bylo teď mnohem lepší, kdyby mohla sedět na pohodlné posteli se svým kamarádem Claudem, sledovat nějakou Hollywoodskou komedii a smát se hlouposti situací. Místo toho se ale musela tahat s tím vším, co si s sebou vzala i když v knihách se tentokrát omezila a spoléhala na školní knihovnu, mohla však jen doufat, že najde něco, co nečetla a alespoň trochu ji to zaujme.
Nejvíce se těšila, až bude tahat ten těžký kufr do schodů, protože to je přesně to, co 'naplňuje' její den. Zatím ale jen procházela nádvořím a rozhlížela se po pomalu se plnícím areálu -opravdu pomalu. Ne, že by vnímala něco jiného.

"Bože mami." Vydechl jsem do telefonu když mluvil v autě s matkou. "Já vím, že za jízdy je nebezpečné telefonovat, ale já to zvládnu. Zatím žiju a sama víš, že.." Přerušila mě v půlce věty a bylo jí jedno co jsem chtěl říct. *Bože.. Tak je tak otravná* Musel jsem se kousnout do rtu, abych se uklidnil a nezačal povykovat po celém autě. "Já přece nejsem nemehlo!" Vyštěkl jsem. Zahlédl jsem školu. Tu školu kde bych se měl stále učit jak ovládat své "kouzlo" a zase si najít nové přátele.
Zaparkoval jsem auto na parkovišti vedle dalších aut. Ještě jsem chvilku přemýšlel zda se vydat za studiem nebo utéct jako malé dítě s křikem někam hodně daleko. Ale když už jsem tady tak to vyzkouším. Ještě pořád mám možnost utéct. Ale to bych byl asi po několika letech tady velký zbabělec za to.
Vylezl jsem ven a z kufr vyndal velkou cestovní tašku. Pro kufr se ještě vrátím. Rozhlédl jsem se kolem a vydal se ke své koleji. Voda. Pořád přemýšlím proč zrovna voda. Když to tak vezmu tak jsem mohl mít třeba oheň nebo vzduch. Vzduch by byl super ovládat. Otevřel jsem dveře od koleje a vydal se pomalu po schodech nahoru si zabrat nějaký pokoj. Bohužel cestu někdo blokoval s kufrem. "Nechceš pomoc?" Ukazujíc na kufr a s úsměvem na tváři jsem se nabídl jako menší donášková služba.

Tak často to zas nebylo. Když jsem tu byl poprvé, tak asi sedmkrát, a minulý rok jen pětkrát. No tak, to není moc na hyperaktivní element Vody. Uraženě jsem si odfrknul. ,,Jako kdybych já někdy vytápěl místnosti." Prohlásil jsem svatouškovsky a s úžasem sledoval jiskry na její dlani. Miloval jsem vodu, ale uchvácený jsem byl jakoukoli magií.
S Liou jsme asi dorazili o trochu později. Moc lidí už to nezbylo, přepokládal jsem, že se většina narvala do pokojů a teď divoce vybalovala tři tuny tašek. Téměr jsem se styděl za svůj batoh a kufr, který sice rozhodně nebyl malý, ale byl jeden.
Otočil jsem se a pohlédnul Lie do očí, takže jsem si zas uvědomil svou výšku. ,,Tak ty asi teď půjdeš do Katony a já budu pokračovat do Zentai. Pak se sejdeme na obědě?" Mile jsem se pousmál. Cítil jsem v trávě ještě zbytky ranní rosy. Měl jsem chuť si hodiny hrát, ale první jsem se musel vybalit. A seznámit se s novým sousedem.
To mě vlastně do teď nenapadlo. Měl jsem pokoj vždycky samotný, a teď mě čekalo seznamování s někým novým. Bude vysoký? Bude hlučný, nebo tichý? Má přítelkyni (v tom případě si asi postavím kolem postele zvukotěsnou zeď)? Bude to v klidu. Je to jen kluk, a vodní element, tak si budem určitě přirozeně rozumět.

Musela jsem se pousmát tomu, do jakých rozpaků jsem jí přivedla. Bylo na ní vidět že by nejraději někam utekla a uzavřela se před světem a lisdkou existencí. Ve svém smyslu to mělo i půvab jako její červené tváře, jí slušely. Hodila jsem si vlasy na jedno rameno, tak abych překryla část jizvy a ušklíbla jsem se. "Druhák, to je fajn." Podotkla jsem s mírným škodolibým úšklebkem. "Já se nebojím." Dodala jsem na její doplňujcí větku, která jí mírně vykolejila. Nechápal jsem proč ale pochopila jsem, že tuhle dívku vykolejí asi vše. "Já jsem šestý ročním, můl element je oheň." Usmála jsem se a zvedla jsem ukazováček s již malinkým plamínkem na jeho špičce, kteeý začal obmotávat můj prst a nakonec celou paži, než jednoduše zmizel. "A tvůj elememt?"

Ušklíbla se. Její milovaný bratříček a vytápět místnosti? No to v žádném případě. Jenom na koleji snad 20x? Nebo to přehání... Asi přehání, ale u nich doma svůj pokoj vytopil snad milionkrát. Díky bohu, že s ním pokoj nesdílí, jinak by ho asi přizabila.
Všimla si, že tiše obdivuje její jiskřičky a kdo by je neobdivoval. Samozřejmě umí udělat úplný ohňostroj, ale to už taky viděl na Silvestra, ale návrat do školy není taková oslava, aby kvůli tomu, musela spustit svou hru světel. Jak si všimla, většina odešla, ale to jí vůbec nevadilo, vlastně byla ráda. Konec konců ji nikdo neuvidí, jak vláčí dva kufry, jednu příruční tašku na boty a tašku v které měla drobnosti na cestu. Tu už měla ale křížem přes rameno. Popadla tedy svoji příruční tašku a dala ji protichůdně k menší tašce přes rameno. Pak popadla jeden kufr, poté druhý kufr a pomalu se táhla za Joeim.
"Logicky bráško..." odpověděla mu a pokračovala v cestě. "Dobře, ale nikoho cestou nevyděs a žádné průšvihy." Připomněla mu. Natáhla se k němu a na chvíli pustila jedne kufr a natáhla se k němu a líbla hu do vlasů, které mu pak ze zvyku rozcuchala. A poté se vydala do kanceláře, kde si vzala číslo pokoje, klíče a informační papír a vydala se do svého pokoje.
Jaká asi bude její spolubydlící. Bude chrápat? Bude mluvit ze spaní? Budou si rozumět? Snad ano. Nebo vyšoupne Joeiho z jeho pokoje a nacpe ho k sobě a ona zůstane u něj a je to...

Vypadalo to, že se nad tím mým hloupým "neboj" ani nijak nepozastavovala, takže jsem si připadala zase o malý kousíček uvolněnější. A taky to bylo znát na úsměvu, který už nepůsobil tak nervózně a vyjukaně, snad.
Jenže mě to přešlo, když i ona řeka svůj ročník. /Šestý? Jako vážně? Bože, teď musím vypadat jako děcko.../ Taky jsem si v tu chvíli jako malé děcko připadala, ale nezbyl mi takové myšlenky skoro čas, protože její ruku najednou pohltil plamen a já vyjekla a uskočila dozadu. "Sakra!" Hrozně jsem se lekla, ale nebyla jsem naštvaná, jen to bylo nečekané a já toková překvápka moc nemusím, ale jinak jsem se celkem rychle zklidnila a omluvně se na ni podívala. "P-promiň..."
Potom se mě naštěstí zeptala na můj element a já se toho chytila jak tonoucí stébla. "Já? Já jsem země." Teď jsem měla potřebu mluvit a tak jsem mluvila rychle a ani se nezadrhávala. Ale možná jsem vypadala trochu nejistě, když jsem se dívala do země, ale to bylo čistě proto, že jsem chtěla najít nějaké semínko nebo aspoň z většiny proto. "Teda já jako nejsem země, myslela jsem svoji magii." Vlastně jsem ani moc nevěděla, co jí povídám. Byla jsem plně soustředěná na hledání. "Ale to je ti asi jasný, takže jsem to ani nemusela říkat..." Trochu jsem zakroutila hlavou, protože jsem mlela hlouposti, ale pak jsem konečně našla, co jsem hledala.
Zvedla jsem ze země malé zapomenuté semínko, nejspíš ze slunečnice, a sevřela ho v dlaních. Otočila jsem se k ní a v soustředění jsem zavřela oči. V hlavě jsem si představovala, jak semínko klíčí a roste. Po chvíli jsem dlaně rozevřela a koukla se, jak jsme na tom. Bylo to víc než dobré! Dokonce jí vyrašili i malé kořínky. Celá jsem se rozzářila. Tohle člověku hned spraví den. "Když se zasadí a dostane správnou péči, jednou z ní vyroste úžasná květina." Mluvila jsem spíš sama k sobě, než mi došlo, že mám vlastně společnost. Trošinku omluvně jsem se na ni usmála a natáhla k ní ruku se semínkem. "Ch-chceš ji?"

Mým záměrem nebylo jí vyděsit. Jako, děsím lidi často ale teď to nebylo záměrem. Ucukla jsem v reflexu tak jako ona a pak se na ní zadívala. "Nenene ty se neomlouvej, to ja, promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic že?" Optala jsem se s jemnou starostí v hlase. Jak jsem již říkala, byla jsem slušně vychovaná, byla jsem z královské rodiny ale ostatními jsem neopovrhovala, spíš naopak. "Ah země, krásný element, narozdíl od jiných, život dáváte a neberete ho...neničíte ho..." Špitla jsem tiše snad jakobych pohoršovala svůj element. Já oheň milovala ale trochu mě trápilo že jsem lidem tak snadno ublížila. Sledovala jsem jak něco hledá a pak svírá v ruce. Když mi ukázala naklíčené semínko a jí zářily oči, usmála jsme se. "Pozoruhodné..." Vydechla jsem s obdivem v hlase a pak se na ní zadívala. "Budu ho opatrovat." Pokývala jsem s úsměvem a semínko si lehce vzala do dlaní. Pak mi došlo kolik je hodin. "Promiň ale už musím jít, určitě se ještě uvidíme, já ty a i tahle květinka." Usmála jsem se a cástečně sejmula chladnou masku. "Měj se." Mávla jsem jí a pak jsem se i s kufry vydala k recepci školy, kde jsem si vyzvedla klíček od pokoje své koleje a spěšným krokem jsem se tam vydala. Ani jsem nepřemýšlela nad spolubydlící jako nad tím, jestli mám nějaký květináč. To už jsem ale odemykala dveře do pokoje.

Trošinku zaraže jsem se na ni dívala. /Prosim tě já? Já jsem stoprocentně v pohodě. Co by se takovýmu srabovi, který uteče při prvním náznaku nebezpečí, mohlo stát?/ Ale to jsem jí říct nemohla. Nebo jakože mohla, ale já bych to nahlas neřekla. Nemám na to dostatek odvahy a vůbec, nemuselo by to být ode mě hezké odpovědět takhle, když jsem u ní viděla tu starost. To by prostě nešlo."Jo, jasně, jsem v naprostém pořádku. Nic mi není." Doplnila jsem to ještě povzbudivým úsměvem, aby se necítila proviněle nebo tak něco.
No tvrzení o tom, že země je krásný element, jsem tak nějak neměla, co říct. Tak jsem v odpověď jen kývla hlavou.Všechny elementy mají své kouzo. Doslava. Ale je pravda, že svůj element zbožňuju. Je to nepopsatený pocit nechat něco vyrůst nebo oživit něco, co už se zdálo být mrtvé. Ale, kdybych si musela vybrat nějaký jiný, beru vodu a to všema desiti, konec konců, vodní živel mezi ohnivými, to se nemusí vysvětlovat. /Ale to sem teď nepatří!/ Musela jsem se trochu okřiknout a vrátila jsem pozornost zpátky k Alexandře.
Zase jsem se trochu začervenala, když svým obdivovala moje menší kouzlo. "Tohle ještě nic není. Někdo toho umí daleko víc, ale já jsem zatím takový více méně amatér..." Ale měla jsem radost, že se jí můj tryk líbil a ještě větší, když si ode mě vzala tu rostlinku. To jsem ráda, pokus se jí postavit co nejvíc na sluníčko, potom by ti měla krásně růst." Potom jsem se pokusila nějak šikovně ruku, aby se rostlince nezpřetrhaly kořínky nebo se nezlomil stoneček.
Když si ho ode mě přebrala, tak řekla, že musí jít. Což mi ani nevadilo, ale na druhou stranu už by mi ani nevadio, kdyby zůstala. "Jasně. Tak zase někdy." /Asi si šla vybalit. Možná bych taky mohla... I když... Ne./ Ještě jsem chtěa zůstat venku a taky by to vypadao, že jí pronásleduju, takže jsem se rozhodla ještě chvíi tam pobít a lehla jsem si pod strom. Tráva mě lehtala na obličeji a mezi listy na mě chvilkami prosvítalo slunce.
Mohla bych tam ležet pořád, možná bych i usla, ale nešlo to. Taky jsem si musela jít vybalit. Takže jsem se lehce neochotně zvedla a vydala se zjistit jaký mám pokoj. Myslím, že jsem vyfasovala ten samý jako loni, ale nejsem si jistá, možná všechny vypadají stejně, nevím. To ale bylo jedno, hlavně, že jsem měla pokoj. Začala jsem si vybalovat. /Možná bych ještě někam mohla jít, když to tady odbudu rychle... Uvidíme./ Na tvářích se mi rozlévat úsměv. Mám to tady ráda.

,,Dneska je tak krásně slunečno. A je dokonalý čas jít na procházku'' Roztáhla jsem paže a poskočila si. Hluboce jsem se nadechla a podívala se na Slunce. Do široka se usmívám a dívám se  někam do nebe. Zakláním hlavu a chytám se za krk.,,Jak jsi mi v noci Slunce chybělo...'' Řekla jsem a dál se dívala nahoru. Byla jsem trošku cáklá, ale to jen proto, že jsem měla dobrou náladu. Mívám jí většinou, ale nejsem zase bezproblémová. Jedním okem jsem se podívala na mého bratra a ušklíbla jsem se. Vždy byl tak soustředěný.

Lehce se usměju. Moje sestra je vážně bláznivá, že si myslí, že uvidí slunce v noci.
„No pojď, ještě dostaneš úpal z toho nočního slunce,“ pobídl jsem ji a šel trochu napřed.
V noci bylo vše trochu krásnější a já si to snažil užívat naplno. Avšak má sestra vždycky vytáhne nějakou pitomost, která mě vyhodí ze soustředění. Nemůžu jí nějak obviňovat, je už taková od přírody a nikdy se nezmění.
„Chceš už jít na kolej?“ Zeptal jsem se. Nebylo nijak brzo a ona se potřebovala prospat. Pak by byla bez nálady a to snáším hůř.

,,Nic neuvidíš, když se pořádně nepodíváš.'' Zamračila jsem se, nejsem jiná nebo dokonce divná. Jen vidím.,,Musíš s dívat skrz.'' Řekla jsem a přiložila jsem mu prst doprostřed hrudníku. Hned jsem ho zase stáhla a pokračovala dál. Na jeho otázku jsem neodpověděla, ale vykročila jsem směrem ke kolejí. Byla jsem od Natea asi dva metry a tak jsem se soustředila na malinkaté kamínky a mávla rukou. Kamínky se vznesly a mířily k mojí ruce. Lehce poletovaly nad mou rukou a já si s něma různě hrála. Přendávám si je z ruky do ruky a nechávám je poletovat kolem mě.,,Aah..'' Zívla jsem a šla dál.

Jednoduše tam nic nebylo. Jestli to myslela nějak filozoficky nebo jen z toho, že je střelená mi bylo celkem jedno, ale rád bych, kdyby to brala vážně. Poprvé v životě. Už pomalu kráčela ke koleji, po cestě si pohrávala s kameny. Musím říct, mohla si pěkně ublížit, kdyby se zemí neuměla. Na otázku vážně odpovědět nemusela, stačilo mi slyšet její zívání a poznal jsem, že je připravena do postele.
Rychle jsem ji dohnal, přirovnal se k ní a díval se na její hraní. Na její vkus to bylo celkem málo, a tak jsem ze země vzal pár dalších kamínku, připraven je hodit do její ruky. /Schválně, jak udrží tohle/. Lehce jsem se usmál.
„Chytej“ upozornil jsem ji a začal po jednom házet.

Moc jsem bráchu nevnímala, ale stejně musím být vždy v pozoru.,,Chytej" řekl s pobaveným tónem v jeho hlase a já hned zpozorněla. Zámířila jsem rukou ke káminku a zaťala jsem pěst, čímž se kamínek zastavil. Jeden jsem nestačila chytnout, ale co. Byla to jen hra. Poškádlil mě, teď zase já jeho. Usmála jsem se zlomyslně a rozevřela jsem mrštně pěst. Tím jsem kamínky poslala na něj. Nemohlo by to bolet. To vím, protože svou magii zvládám. Ráda s ním trávím čas, protože je jako můj nejlepší kamarád. Říkáme si vše a nic před sebou netájíme. Tedy aspoň já. Trávím s ním většinu času, protože jsem dost stydlivá. Já miluju společnost a lidi, ale navazování vztahů není moje parketa. Pokračuju svou cestou a přitom se dívám na stromy kolem. I když je tma, dokážu si je představit jak vypadají ve dne.

Jeden spadl, musel jsem se usmát. Zjevně se za to léto celkem zhoršila.
„Cvičit, sestro“ pobídl jsem ji a usmál se.
Všechny zbylé kamínky na mě poslala. Nijak mě to nebolelo, ale bylo to spíš překvapení.  Její síle jsem se uchechtl.
„Co tam máš tak zajímavého?“ zeptal jsem se a přišel k ní. Pěstí jsem ji lehce ťukl na hlavu a díval se stejným směrem jako ona. Jen stromy. Nic s nimi nebylo, cítil jsem, že jsou vážně v pořádku.
„No tak, pojď. Ráno se ti nebude chtít stávat“ promluvil jsem na ni jako na dítě a pomalu pokračoval cestou. Mocí jsem ovládl těch pár kamínků, které po mě před chvílí hodila a lehce jsem je proti ní vyslal. Strefil jsem se do zadku. /Au…/
Radši jsem tempem přidal.

,,Au, Ty Zmije jedovatá.'' Zašklebila jsem se a následně pokračovala. Jeho otázku jsem naprosto ignorovala, protože jsem nemohla uvěřit, že se na něco tak primitivního ptá. Mezi mnou a bratrem je rozdíl. Já vidím, on ne. Jako, samozřejmě, že vidí, ale je to něco úplně jiného než já. Z mého myšlení mě až vytrhla jeho věta.,,No tak, pojď. Ráno se ti nebude chtít vstát.'' Miluju ho, ale někdy se chová jako můj otec. /Vždyť mám sedmnáct proboha/ Málem jsem to vykřikla, ale pak jsem si uvědomila, že by to nedopadlo dobře, protože by jsme se pohádali a on by stejně vyhrál, protože je silnější a asi i chytřejší a vždy ví, jak se dostat i z té nejobtížnější situace. Já naopak zůstávám v jednom bodě a trčím tam, dokud se to nějak nevyřeší. Jdu svou cestou s přimhouřenýma očima, protože se mi stejně nelíbilo, že mi říká, co mám dělat. V těchhle situacích mi nebylo nijak dobře a tak jsem si vytáhla jeden ze svých balíčků žvýkaček a jednu si dala do pusy. Jednou se mě táta ptal, jestli mu jednu nedám, skončilo to tak, že žádnou neměl a víckrát se už neptal. Nikdy nikomu nedávám, protože je potřebuju.

Nějak v klidu jsme pokračovali. Cesta byla temná, jako všechno ostatní. Měsíc byl zakryt mraky.  Ale cestu vedla sestra. Vždy viděla skrze temnotu. Jen jsem ji následoval, tmy kolem si nevšímal. No…mohlo se stát něco špatného, třeba by nás zavedla špatným směrem. Ale tyhle myšlenky jsem z hlavy vypustil. Není to poprvé, co nás takhle vedla. Možná si toho nevšímala, ale vždy měla větší nadvládu země nade mnou. Štvalo mě to, ale nějak jsem se s tím musel smířit, a tak se ze mě stal menší zahradník. V rostlinách jsem se vyznal lépe než většina.
Po chvíli jsem viděl koleje. S radostí jsem si oddychl, položil sestře ruku na hlavu „Jednou z tebe bude dobrá GPS“ usmál jsem se a šel dovnitř. Všechno jsem si už prohlédl. Z minulého roku se vážně skoro nic nezměnilo.

Musela jsem se usmát. Ta jeho poznámka s GPS mě potěšila. Není to taková ta typická lichotka, ale mě stačila. Zastrčila jsem si neposlušný pramen vlasů za ucho a šla dál.,,Myslíš, že se nám poštěstí? V lásce?"
Zeptala jsem se, ale nezastavila jsem se.,,Totiž..Nevím, proč se o tom s tebou vlastně bavím, ale byl jsi někdy zamilovaný? Já ne. A to je mi sedmnáct. Sedmnáct, Nate! A nikdo po mě ani neštěkl. Budu čekat dlouho?" Sklonila jsem hlavu a zadívala se na moje boty. Neměla jsem ještě ani možnost se zamilovat. Ani pořádně zpřátelit. Je to docela smutný. Vím, že láska v životě není všechno. Že bych na tom neměla být závislá, ale jsem dívka a jako každá po lásce toužím. Z přemýšlení mě až probudil lehký náraz. Vrazila jsem do Nate. Kývla jsem na něj jako omluvu a ubědomila jsem si, že jsem u dveří našeho pokoje.

„To ti nevím,“ usmál jsem se „ale každý se jednou zamiluje, jen si počkej“ poradil jsem ji. Nijak mě to nepřekvapovalo, byla to přece holka v sedmnáctkách, která touží po lásce. Nemohl jsem ji nic zapřít. Sám bych mohl myslet na romanci, ale nerad se vracím k starým tématům. Minulost je minulosti, přítomnost přítomnosti.
Vážně je to bezhlavý romantik, který čeká na svého prince na bílém koni. Její pohled jsem nemohl zkazit, jen ji občas uvést do reality.
Před naším pokojem jsem zastavil a čekal na Cordelii, která stále šla. Zjevně byla v myšlenkách tak hluboko, že nevnímala a narazila do mě. Kývla na znamení omluvy a postavila se před dveře. Rukou jsem ji zase pohladil na hlavě „někdy zkus myslet na něco jiného. Najdi si třeba nějakou aktivitu“ poradil jsem ji, odemkl dveře od pokoje a vstoupil. Rukou jsem naznačil, aby vešla dovnitř.

Nádvoří školy

Cesta mu přišla jako samá věcnost. Protáhl se, když slezl ze své motorky a sundal si helmu, kterou si následovně strčil pod pravou paži. Protřepal si vlasy, takže mu černé pramínky zase krásně sedly přes oči a když se rozhlédl, aby zjistil, kdo všechno je kolem, pomalu se vydal přes střed nádvoří, v uších sluchátka. První dny školního roku moc nemusel, ale zároveň se těšil na první hodinu magie. Měl jednu výhodu, mohl používat svou schopnost i mimo školu, za což byl velmi rád.
Pohodil hlavou a když došel k jedné z laviček, položil na ni svou tašku, zbavil se zátěže v podobě helmy a vydělal si sluchátka z uší. Posadil se a zahleděl se na venkovní prostory školy. Tak už je tu poslední rok. Musel se v duchu pousmát, došel až tak daleko. Ne že by to bylo těžké, on se rád učil, ale i tak. Zavřel oči a nadechl se čerstvého vzduchu, který mu přinesl studený poryv větru, který způsobil. Zakručelo mu v břiše. Teprve teď si uvědomil, že celý den nejedl. Ach, Kéž by měli sushi.

Na pokoji jsem si vzala jen učebnici s historií magie, kterou jsem ještě nestačila vrátit do knihovny a vydala se z koleje na nádvoří, odkud to bylo pouhých pár minut, které člověku v životě chybět rozhodně nebudou.
Moc lidí tu nebylo, i tak můj pohled nezaregistroval ani jednu volnou lavičku, nad čímž jsem se musela zamračit. Pečlivě jsem si vybírala, vedle koho bych si sedla. Potřebovala jsem se tak trochu doučit historii své magie, nechtěla jsem tedy vedle někoho známého a ani ne moc hlučného. Moje vybíravost v této situaci mně zavedla k lavičce, na které seděl potichu chlapec a rozhlížel se kolem sebe. Neptala jsem se ho, zda si můžu přisednout, na lavičce bylo dost volného místa, pouze jsem mu věnovala menší úsměv a posadila se, levou nohu jsem si hodila přes tu pravou a o kolena si opřela tlustou knihu.

Když takhle uvažoval nad tím jídlem, které mu vhánělo sliny do úst, náhle se vedle něj objevila dívka a bez zeptání se posadila. Chápal to, vždyť všude bylo plno a ona měla dokonce tolik slušnosti, že si sedla co nejdál. Neměl proto důvod odejít. Letmo se podíval do její tváře a poté na mohutnou knihu, kterou si nesla s sebou. Takže pilná studentka podle všeho. Tak či tak na ni nechtěl příliš dlouho koukat, to by bylo poněkud nezdvořilé a navíc krajně nevhodné, takže svou hlavu opět natočil tak, jak před tím a zamyslel se tentokrát nad teorií vesmíru. No dobře, to zase ne, ale podobné myšlenky mu hlavou prolétaly. Jeden by řekl, že se nudí, možná tak i vypadal vzhledem k jeho výrazu ve tváři. Ale on se tak tvářil vlastně pořád. Zcela nezaujatě. Jenomže on byl vlastně rád, že může jen tak bezstarostně sedět tady venku na lavičce a nemusí se učit z velké knihy, kterou by neměl přečtenou ani za dva měsíce, a to byl slušný čtenář. A ne, vůbec těmito myšlenkami nenarážel na dívku sedící vedle. Vždyť ji přeci neznal.

Po očku jsem si všimla, že se na mně podíval, nejspíš ho ale víc zaujala kniha, opřená o mé koleno. Kdyby to byla pravda, ani bych se nedivila, přeci jen měla kniha už dost starý obal, na pohled vypadal jako by se měl každou chvíli rozpadnout, přitom ta kniha určitě přežije tuhle a možná ještě příští generaci.
"Z jaképak jsi koleje?" zeptala jsem se, všimla jsem si jeho celkem znuděného výrazu, jako by snad nevěděl, co má dělat. Většina si po příjezdu šla rychle hodit věci na kolej a pak spát, jelikož cesta sem z některých zemí byla opravdu dlouhá a katastrofální.
Musela jsem se v duchu usmát nad tím, jakou cestu jsem sem měla tenhle rok já. Nejen, že mé letadlo mělo do Budapeště zpoždění, ještě k tomu byl špatný spoj na Maďarsko-Rumunské hranice. A jít pěšky několik kilometrů pro mně bylo utrpením. A to žiji jen ve vedlejším státě. Zamyslela jsem se nad tím, co asi dělají ti, co pochází z jiného koutu světa než z Evropy. Třeba někdo z Austrálie nebo Ameriky, jak ti sem asi jezdí a jak dlouhou mají cestu? A ani kluk vedle mně nevypadal, jako by to měl sem blízko.

Dívka mu položila otázku. Chvíli nereagoval, jako by si snad nebyl ani jistý, zda to bylo mířeno na něho, pak však natočil hlavu a zpoza svých vlasů se na ni zahleděl. Vidět mu do očí bylo obtížné a on toho rád využíval. Tahle dívka však vypadala sympaticky, působila inteligentně a tak se rozhodl pohodit hlavou tak, aby se mu vlasy z čela shrnuly ke kraji tváře. Jednu dobu, kdy každý ze studentů nosil něco na označení toho, z jaké je koleje, on nosil šedý znak, aby každý poznal, že ovládá vzduch. Nyní však nic takového na sobě neměl a tak byla její otázka oprávněná.
"Z Fodoru."
Odvětil tiše a ihned zvažoval, do jaké koleje bude patřit tahle bělovláska. Co z ní dokáže vycítit? Z jejího chování, z její mimiky? Nyní se chovala klidně, jako hladina vody v jezeře, ale co kdyby jí něco vytočilo? Byla by schopná vzplanout jako oheň? K výsledku se nedobral, i když nějakou teorii měl, zanechal dedukcí a zaměřil se na její knihu. Většinou nekladl dotazy, ale když už začala řec, nejspíše by se hodilo, aby na oplátku taky něco vyslovil.
"Učíš se historii? To hodně štěstí."
Poznamenal a protáhl si ztuhlé nohy, pak však zaujal svou původní polohu.

"Fodor?" pozvedla jsem trochu nechápavě obočí a stočila k němu pohled, sjela jsem ho pohledem od hlavy až k patě. Kdybych ho měla zařadit někam podle sebe, byla by to nejspíš Tordajská kolej, tam patřili takoví ti tišší a hodně zamlknutí. A kdyby ne tam, tak poté už jedině Zentai, i tam bylo pár jedinců uzavřených dosti do sebe.
"Čekala jsem, že budeš ovládat zemi, nebo vodu.. ale vzduch? Ten bych do tebe fakt neřekla" trochu mi cukly pobavením koutky, "je pravda, že my z Katony neumíme moc odhadnout druhé" dodám pobaveným tónem hlasu a znovu se zahledím do knihy, i přesto, že se mně na něco zeptal. Nalistovala jsem na stránku, kde začínala historie o ohni a tam jí nechala. "Tak trochu se potřebuju doučit historii ohně, z druháku si toho moc nepamatuju" znuděně se ušklíbnu při pohledu na knihu.

Nijak ho nepřekvapila tím, jak byla překvapená. Ano, málo kdo ho tipoval na vzduch. Vždyť přeci vládci větru by měli být divocí a nespoutaní, jako samotný živel, kterému vládnou. On byl jiný. Tichý, klidný a čekající na správnou chvíli, kdy by mohl zaútočit. On byl zrádný vítr. Tornádo, které se vytvoří rychle, ale zanechává za sebou ohromné škody. Ale on takhle svou moc nevyužíval. Neměl potřebu.
"To nejspíše nikdo."
Pokýval hlavou nad jejími pravdivými slovy. Pak se zamyslel. Takže nakonec byla jeho úvaha správná.
"Historie je vždycky trochu nudná. Ale můžeme se z ní poučit."
Dobře věděl, o čem mluví. Pak opět nastalo ticho a on si povzdechl.