Nádvoří školy

V dlani se mu objeví koule vody. "Neprovokuj nebo budeš mokrá celá." Nechá se plesknout a pak se od ní uraženě odvrátí. Kdyby chtěl, mohl jí tu ruku zkroutit za zády, ale proč by to dělal? On je přece tady ten fackovací panák...
"A já si asi speciálně kvůli tobě pořídím klíček do zámku od pokoje. Protože pokud si za mnou večer chodíš povykládat jenom kvůli mé posteli..." větu nedokončí, ani neví, jak by ji dokončil. Upřímně by jí přál spolubydlicí, od které by se Emma mohla něco naučit, třeba slušnosti. "Tobě to neřekli?" zahraje na oko vážně. "Tentokrát budou pokoje jenom po čtyřech až osmi..." chvilku to ještě hraje a poté se začne smát.
Smích ho ale přejde, když řekne, že je to on, kdo z ní nesptustil oči. Zhluboka se nadechne a už má chuť jí odseknout, když se objeví Adriana. Jako bleskem se zvedne a stoupne si před Emmu, aby měla krásný výhled na jeh pozadí a žádný na Adri.
Chvíli si tu krásnou blondýnku prohlíží a pak mu pohled doslova roztaje. Natáhne se k ní a zvedne ji do náruče a udělá s ní ve vzduchu malou otočku. Od té chvíle se na Emmu už neobrátil, aspoň uvidíme, kdo je tady větší žárlivec. "Je to možné?" Chytl Adri za ruce a o krok ustoupil, aby si ji mohl prohlédnout, jak je krásná. "Skoro bych tě nepoznal, Adri... Jsi ještě krásnější než minulý rok, jestli je to teda možné." zalichotí ji a na přivítanou ji ještě políbí zdvořilostně na obě tváře. Bylo by to tak perfektní shledání, kdyby tam neměli křena, že Em?

Moje rozloučení s rodiči bylo rychlé. Dokonce se mnou ani nepočkali na autobus, jen mě vyhodili na autobusovém nádraží v Římě a už jei zpátky domů. Vlastně mě to i trochu zarazilo. Loni tu se mnou aspoň počkali. Byla jsem trochu mimo, takže jsem si jen tak bezmyšlenkovitě zamumlala: "Jo... Taky mi budete chybět, díky za vaši starost." Ale nebylo to tak zvláštní, u nás doma na nějaké dojemné loučení plné emocí nikdo nebyl, tečka. A mě to vlastně ani nevadilo, aspoň jsem mohla mít do příjezdu autobusu klid. Nemusela jsem ale dlouho a nasedla jsem do prvního autobusu, přímé linky do Budapeště. Tam jsem jela přes noc, takže jsem do čtyř spala a potom mě čekal přestup na autobus do Oradey ve čtyři hodiny a dvacet minut. Odtamtuď už jsem jela taxíkem rovnou do školy. Řidič mi zastavit před bránou a já si vyndala svůoje zavazadlo z kufru auta. Potom jsem ještě došla k řidiči a zaplatila mu. "Díky za odvoz." Ale asi mě ani neslyšel, protože než jsem to stihla doříct, už byl pryč. /Co to s těma idma dneska je?/ Neztrácela jsem tím ale moc času a vykročila ke škole.
Na nádvoří už bylo celkem dost lidí. Některé z nich bych možná i od pohledu znala, ale podle jmen asi určitě ne a oni by určitě neznali mě, protože minulý rok jsem s nikým ani nepromuvila a to vážně. /Možná si mě nikdo ani nevšiml a možná si budou myslet, že jsem zase nová./ No musím uznat, že se mi mezi lidi moc nechtělo, tak jsem se i s kufrem složila pod strom, ale nemohla jsem si sednout do tureckého sedu, protože jsem si já blbec vzala šaty, ale tráva byla dost měkká a pohodlná, takže to bylo v pohodě. Rozhodně lepší než sedět na lavičce, tady byl aspoň skvělý chladivý stín a taky jsem byla hned spjatá víc se živou přírodou kolem, když jsem byla tady. A po chvilce mi přišlo malé uvítání nebo spíš přiletělo... Na mém prstě přistálo slunéčko sedmitečné a dívalo se na mě. "Ahoj, Příšerko:" Hned mi ti na tváři vykouzlilo úsměv. Byla to skvělá společnost.

"No všechno je jednou porvné, no ne?" pověděl jsem jednoduše a musel se usmát na reakcí mladíka, když jsem mu podal ruku s ohněm.
"Neboj se, nejsem zas takový, že bych někomu něco udělal. Ale když jsem tu byl poprvé podpálil jsem skoro celou knihovnu..." a vzpomínal jsem ze smíchem. Jo to byl teprve průser.
"Mě patnáct bylo před třema rokama, takže..." pokrčil jsem nat tím flegmaticky rameny a sledoval ho jak s stoupl.  Ten mladík si dupnul a u jehich lavičky se zatřáslo.
"Země, těch moc není. Ale mohl sis dupnout víc, aby bylo po škole. Některý předměty nesnáším. A někteří učitelé nesnáší mě, a já zas nesnáším je... Je to taková vzájemná nenávist." vysvětlil jsem jaké mám vztahy s učiteli. A rozhlížel se po ostatních jestli nepřijela nějká známá tvář.
/Nikde nikdo koho snesu,, noták./ zamračil jsem se a pak se usmál na Aidena.
"Nechtěl by ses jít porojít? Sedět tady je nuda. Znám jendo skvělý místo, kam můžem jít. A je to tady u školy." navrhoval jsem něco zábavného.

"Prolezu oknem, žádná problém sám víš jak dokážu malýma větvičkama otevírat okna, dostanou se prakticky všude... Nebo i ta tvoje chcíplá květina uvnitř pokoje mi jednou pomohla otevřít dveře." zasměje se a v tu chvíli spatří Adri...Má ji docela ráda, je to taková normální holka, ale zdá se jí, že nějak moc pokukuje po Jakeovi...teoreticky by jí to vadit nemělo, ale stejně má uvnitř takový divný pocit...Jake je přece její kamarád..kamarád..kamarád...Tohle slovo si opakovala několikrát.
Z myšlenek ji vyrazil až jeho zadek před jejím obličejem. Aby se na něj nemusela dívat rozhlédla se a uviděla jak se onen zrzek baví s tím klukem, který na první větu zněl jako filozof, ale dál se už nebavil. Docela urážka.
"Tak já vás tady na chvíli nechám..přece jen nemám ráda být třetí." zažertovala, zvedla se a přesunula se vedle těch dvou. Došla k nim a prostě si sedla na lavičku vedle nich. "Pěknej den přeji, kamarád mě nechal ve štychu a baví se tam teď s jinou doufám že vy dva mě nezklamete." zasměje se a prohlédne si je. "Zaslechla jsem, že něco plánujete...jestli by bylo potřeba třech lidí, ráda se přidám. Začíná tady být docela nuda." prohlédne si jejich obličeje a ještě dodá. "Mimochodem jsem Emma, těší mě...Především ráda poznávám tebe..." otočí se na zrzka. "Jelikož s největší pravděpodobností patříme do stejné koleje...to zemětřesení nešlo přehlednout."

„Máš pravdu, ale mohl by dávat pozor, co tím způsobuje,“ řeknu pobaveně „Stejně je ale nemám rád.“ Uchechtl jsem se. A přemýšlel o tom, proč mi to vlastně vadí. Matka kouřila, otec také… když se na to podívám, tak celá má rodina kouří.
„Těší tě, protože mě těší, že tě poznávám?“ Začal jsem se smát, silně stiskl její ruku a zatřásl si s ní. Cítil jsem se šťastný z nového spojence.
„Všechno pobavení je k něčemu zlé, teď jsem k pobavení použil toho kluka“ Podíval jsem se znovu na toho zrzka.
„Pobavit? Jak?“ Málem jsem vyskočil z lávky. Žduchla do mě, já ji to oplatil, ale mírněji. /Je to přeci holka/. Šibalsky jsem se usmál, připraven udělat cokoliv.
„Hmm, on?“ usmál jsem se. Co jiného. Podíval jsem se na něho a celého jsem si ho prohlédl. Zjevně by s ním mohly být problémy. Ale risknout to můžu ze dvou důvodů: Nudím se a pro menší hru udělám cokoliv.
„Oheň? To není výzva,“ Zvětšil jsem svůj úsměv „Jdu do toho, jen chci slyšet tvůj plán.“ Požádal jsem. Vypadalo to na krásně strávenou chvíli.  Grace se na mě uculila, já ji to oplatil, jen trochu hůře a vtipněji.

Paráda, takže se tu baví s osmnáctiletým klukem. Neví, co na to říct, tak prostě mlčí.
Upřímně se nemohl nabažit toho pohledu, když způsobil zemětřesení, konečně mohl zase jednou předvést svoji moc. A měl pravdu se zemí jich tady moc není.
Ten kluk toho moc namluvil, ale Aidena teď upoutalo něco jiného. Ta holka, z které cítil sílu země. Její kámoš jí totálně zazdil kvůli nějaké blondýně, ale ona se nenechala odbít, co víc, ale vyrazila jejich směrem. Hned se otočil k Elliotovi.
"Jo jasně rád se projdu, kam půjd---" nestihl to doříct, jelikož Emma k nim zrovna došla
Otočil se k ní a poslouchal, co má na srdci.
On vlastně ani nevěděl, kam půjdou, tak ani nevěděl, co jí na to má odpovědět. "Mě?" Nechápavě zvedne obočí a pak čeká, co mu na to řekne. "Och to... to nic nebylo, obvykle otřásám i celým domem..." prohodí jako by to nic nebylo. Je vážně krásná, taková přirozeně krásná.
Zavrtí nad těma myšlenkama hlavou a poté se zvedne. "Tak půjdeme?"

Přišla k nim a nemohla si samozřejmě odpustit ten krásný pozdrav. Jakmile si je oba přehlédla, usmála se nad tím jak ji Jake přivítal a musel se zasmát nad tím, jak zakryl Emmu. ta však vstala a odešla od nich. "Tak zase ahoj" mávla směrem k Emm a zpět se pohledem přesunula k Jakeovi, který ji vyrazil dech tou otočkou a následně těmi polibky na tvář. Za ceou tu dobu se nezmohla na slovo, teprve až když se on dostal do klidu a ona mu tak mohla pohlédnout do očí se zasmála. "Červenat se nebudu, buď v klidu a za druhé taky tě ráda vidím." zasmála se a prohrábla si své dlouhé blonďaté vlasy, které ji dosahovaly pod lopatky. "Tak víc to už snad ani nejde." uchechtla se a pohlédla směrem, kam se Emma vydala. No, myslela si jak s ní hodí pokec, ale pokud nechce, nebude se s tím dále zatěžovat. "Nejspíš jsem vás vyrušila co? No nevadí. Místo Emm tu máš teď mě. Jaká to výhra co?" řekla se smíchem a plácla ho po rameni. "Ty taky nevypadáš špatně. Pracuješ snad na svém těle?" řekla s lehkým zakroucením svého těla a následně jeho paži chytila do ruky a lehce zmáčkla. On nebyl nikdy k zahození a momentálně je to pořád stejné. Možná se ji jen trochu zdá, že tělo má hezčí než předtím.

"Nezpůsobuje tím nic, škodí jen sobě. Stejně lidé do vzduchu vypouští i jiné věci a ty cigarety jsou minimum." odporovala jsem ale jeho názor jsme plně respektovala. Mě osobně kouření nevadí, je to volba toho člověka.
"No asi tak, těší mě, že tebe těší, že mě poznáváš." Taky jsem se rozesnála, vždycky mi přišli vtipné tyhle dlouhé, nesmyslné věty. Ruku jsem mu stiskla o dost míň než on mě a taky jsem potřásla. Když mluvil o zrzkovi podívala jsem se směrem, kde je.
"Jde se různě pobavit," mrkla jsem na něj a usmála se. Kdyby mě viděl bratr učitě by si do mě rýpal s tím, že flirtuju.
"Jo on, je to tkaový namyšlený blbeček..." zakroutila jsme hlavou, takové lidi nemám ráda.
"Fajn můj plán zní takhle: Zavolám svému bratu, on má vodu a tak nějak zkusíme toho ohníka zchladit, co na to říkáš?" můj šibalský úsměv se rozlil po celé mé tváři. Vzala jsem mobil a začala vypisovat Markovi ale ten dost slušně ignoroval. Celou dobu jsem na na malou obrazovku mračila. /Když chce chlapec ignoraci má ji mít.../
"No vypadá to, že můj bratr se nechci do ničeho takového zapojovat. Suchar..." Zakroutila jsme nad tím hlavou a napadlo mě něco jiného.
"Nechtěl by ses jít projít? Třeba do parku tady u školy? Je tam pěkně." navrhla jsem jiný plán.

Cesta do školy se táhla díky naprosto ucpaným městům. Nejradši bych to stejně otočila a jela domů jenže další zácpy už bych asi nerozdýchala. Ke všemu, už takhle jsem jela dost pozdě. Musela jsem v autě stáhnout okénka, bylo tam nedýchatelno. Ne že by mi horko vadilo ale chápeme se ne? Horko a dusno jsou dvě různé věci. Zaparkovala jsem auto na parkovišti, vystoupila jsem a z kufru si vyndala zavazadlo. Prohrábla jsem si vlasy a obhlédla jsem přítomné u školy. Většinu jsem znala od vidění z nižších ročníků. Ještě že tu budu poslední rok, už mě to přestává bavit. Povzdechla jsem a poměrně jistou chůzí jsem se vydala ke škole. Jistou chůzí jsem si nic nedokazovala, jen jsem tak schovávala svou slabost a dařilo se mi to. Do té doby, než si podpatek neřekl, jé hele lidi, zlomim se. Neočekála jsem takovou bizarní nehodu a přímo mezi lidmi, se mi nehezky podlomila noha, doprovázena křupnutím a ráno. Křupl zaplať pánbůh jen ten podpatek...

Emmu vůbec nevnímal, teprve až když byla metr od nich si jí v periferním vidění všiml. "Eh, co?" zeptá se, ale nakonec nad tím mávne rukou. Jak od Emmy může čekat, večer ji najde ve své posteli, jak už sama řekla, že se k němu vmáčkne.
Vezme si tašku s tím, že už půjde do budovy, čeká, že teď půjde Adri s ním. "Ty už jsi ubytovaná?" Zeptá se jí, že by jí třeba mohl odnést brašny do pokoje... nebo tak.
Když se otočila na Emmu, mrkl na ní rychle taky a poté protočil oči. "Chudák kluk..." řekne pouze a pak se vydá k Adri autu, aby jí pomohl s taškama. Emma ať si pomůže sama, Jake by jí je i odnesl, ale když odešla, třeba jí je odnese to párátko, za kterým šla.
Vezme jí skoro celý obsah kufru najednou. Však to pro něj není problém a potěšeně se na Adri usměje. Tak moc mlátil kladivem, až získal sílu jako Hulk. Nad tím se usmál, vždyť ho k Hulkovi přirovnala právě Emma.
"A abych ti odpověděl... jak vidíš jsi nás nevyrušila, Em se o sebe umí postarat a jak jsi sama řekla, já tu mám teď tebe." A ano skutečně to byla výhra. Pamatoval si, že kluk, co byl o rok starší, než Jake a bydlel s ním na pokoje, byl do Adri úplný blázen, chtěl po Jakovi aby je dal dohromady, ale co pak je nějaká super dohazovačka. Jemu to bylo šum, tak se ani nesnažil, ostatně kdyby Adri chtěla, asi by s ním něco měla ne?
Nechá Adri aby ho vedla do jejího pokoje. "Vlastně... jak se to vezme Adri, za létojsme pomáhal strýčkovi se stavbou domů..." jen abych nemusel být doma. Dodá si v duchu a směřuje ke kolejím.

"Vypadáš trochu vyjevedě Aidene." trochu jsem do ně žduchnul ramenem./ Já si prostě s ním nemám co říct, kde je někdo s kým se mužu bavit normálně? Jak se jmenoval ten kluk, který bylsemnou na pokoji loni? On měl takový divný jméno...Ehh nemůžu si vzpomět./ proto skoro celou odbu mlčím. Všimnul jsem si dívky, která jde našim směrem. Nijak mě nezaujala, prostě byčejná jako většina tady.
"No napadlo mě, že můžem jít třeba se vybalit a pak třeba do parku.Je tam pěkně..." navrhuju ale upřímně nikam se mi nechce.
"To zemětřesení bylo vlemi impozantní." neodpoustil jsem si lehčí sarkastický podtón.
"Já bych se šel první vybalit, vždyť nebud tahat kufr po parku ne?" řekl jsem a už mířil ke kolejím. Je mi celkem jedno kde budu a že vlezu do jinýho pokoje, chci se vybalit.

No, nečekala, že to bude tak rychlé a to co nečekala, že ji zrovna on pomůže s taškami do pokoje,ale zase ... oky, kdo by ji přeci nepomohl že? Vždyt se na ni podívejte? Má tak dobré tělo, je pěkně hubená a možná by si ublížila, kdyby to všechno měla táhnout sama. "No tak jako jsem i nejsem. Pokoj mám, ale věci jsou pořád v autě." Kdyby ji však nechtěl pomoc,samozřejmě by mu to řekla, aby to udělal. Sama to nepotáhne. Kdyby to nebyl on, zavolala by si někoho jiného. Došla spolu s ním až k autu, ke svému autu, odemkla ho a následně otevřela kufr. Nechala ho, vzít všechny její tašky, z předního sedadla si vzala svoji kabelku a vydala se ke koleji, rovnou ke svému pokoji. Snad nechytne nějakou pipinku. "Ano, máš tu mě. To ti musí bohatě stačit." Uchechtla se nad tím a pokračovala v cestě. Ani se ho neptala jestli nechce pomoc, určitě to sám zvládne a hlavně se chce určitě předvést, jaký je silák a tak proč mu to nedopřát. To s kým bude ona chodit nebo ne, si rozhoduje sama. Dohazování je sice pěkný, ale to ona nikdy nepotřebovala, aby ji někdo někoho dohazoval. Ona si uměla otevřít pusu a samozřejmě někdy řekne, co si myslí a přesně tak, si umí najít kluka. "Aha, takže prázdninovej pracant." Zavrtěla nad tím hlavou a to už se objevili, před dveřmi jejího pokoje. Pokoj otevřela a vešla dovnitř. "No.. Zase tady.." pronesla si jen tak pro sebe a otočila se k Jakeovi. "Ty tašky mi můžeš hodit k posteli." řekla a následně ruku natáhla směrem, kde chtěla spát.

Když došla prohlédla si oba dva, zrzek vypadal docela v pohodě, zato ten druhý byl takový zvláštní, odtažitý, jakoby měl svůj vlastní svět. Jako rozhodně ho za to neodsuzuje, každý je nějaký.
"Ano tebe.." zasměje se jeho rozpakům. "Popravdě, se zemětřesením mám stále trochu problém...většinou mi jde růst rostlin a jejich ovládání, ale celková země je pro mě stále velkou neznámou...Docela se za to stydím a ani nevím proč ti to tady teď říkám." ušklíbne se a prohrábne si vlasy. S tímhle mladíkem by mohla být ještě docela legrace..."Mimochodem nejspíš jsem přeslechla tvé jméno." podívá se mu do očí a na okamžik se otočí za odcházejícím Elliotem. "Proč pokaždé když někde jsem, lidi odejdou nebo se mi přestanou věnovat? Kdybys mě naučil zemětřesení aspoň bych jim to mohla nějak vrátit...svazování nohou větvemi je už ohrané a každý to odemně očekává." ďábelsky se na něj podívá a zamyslí se... "I když vlastně ty ne.." máchne rukou a jeho nohy jsou obmotané větvemi a jen připravené trhnout aby spadl na zem. "Promiň, to jsem si nemohla odpustit, přece se z toho dostaneš sám." zasměje se a posadí se na lavičku.

Chvíli jsem si tam krásně hrála se svoji novou kamarádkou beruškou. Byla s ní celkem zábava. Prostě neuvěřitelně zábavná a sympatická beruška, ale potom mi uletěla a když jsem se za ní dívala vešla mi do zorného pole nějaká holka. Nemůžu přesně říct, jak na mě působila. Určitě hodně sebejistě, možná jako takový malý opak mě samé. Rozhodně někdo s kým by někdo jako za normálních okolností muvil. Takže jsem si jí ani nijak zvášť nevšímala a zůstávala jsem na svém místě pod stromem.
Ptom jsem ale zaslechla ránu, tak jsem se prudce otočila a viděla ji na zemi. /Au... To mohlo bolet./ Nevěděla jsem, jak zareagovat, jestli jí jít pomoct nebo se jen ujistit, jestli je celá... Upřímně, moje první myšlenka byla, nechat narůst větve toho stromu a schovat se za ně, ale nakonec mi to nedalo. Postavila jsem se, aby mě nepřehlédla, ale nevykročila jsem k ní, a kapku nervózně se jí zeptala: "S-Seš v po-pořádku?" Snad ani nemusím říkat, že jsem hned litovala, že jsem to nenechala plavat. Protože, nebudeme si lhát, koktáním se moc dobrej dojem neudělá.

„ Namyšlence rád ponižuji,“ Začnu se smát „S nimi to jde mnohem lépe a je to větší zábava.“ Při pomyšlení, co by se mohlo stát mě přepadne husí kůže. „Výýborně“ zasměju se.
„A my uděláme co…?“ zeptám trochu zklamaně, jelikož jsem doufal, že se částečně připojím. Ale bude mi stačit jen výsledek, abych se smíchy válel na zemi. Vytáhla mobil a já se k ní přiblížil, celý se na ni mačkal a díval se do displeje zařízení. Krom zprávy od ní tam žádná odpověď nebyla. /Kruci/.
Po zmaru plánu jsme oba zakroutili hlavou. „To těžko najdeš takové lidi jako my, jsme speciáálnííí!“ Lehce jsem vykřikl a začal se smát. Usadím se trochu dále od Grace, jelikož ze zkušeností znám, že holkám se to hodně nelíbí, když se o ně opírám jako o polštář.
Na její nápad s radostí poskočím „Nejsem tu poprvé, ale s radostí tam půjdu, bude to tam asi nejklidnější,“ usměju se. /Se mnou asi ne, no/. Pomalu se postavím, protáhnu se a podám ruku Grace, abych ji mohl pomoct se postavit. Tohle přece gentlemani dělají, ne?
/Ale počkat…/ „co naše zavazadla?“ Začnu se ještě více smát, mohli jsme je tu nechat.

Nerada jsem sama sebe viděla na zemi. Ostatně, kdo sebe ano že? Jak rychle jsem se na zem dostala, zase rychle jsem snažila vyškrabat do stoje. V ten moment jsem zaslechla slabý, dívčí hlásek jak se mě ptá, jestli jsem v pořádku. Sundala jsem si boty, abych zabránila dalšímu pádu a pak jsem se zvedla. Zadívala jsem se na holčičku a koutky mi jen zlehka zacukaly v úšklebku. "Ano jsem, děkuji." Pousmála jsem se a nahodila si zpět ramínko tílka. Zadívala jsem se na stydlivě působící holčinu a udělala k ní krok. "Alexandra Mediceji, ráda tě poznávám, a ty jsi?" Optala jsem se zcela v klidu a natáhla k ní ruku. Jsem z královslé rodiny a tak mám náležité vychování.

Mlčky jsem sledovala, jak si na zemi zouvá boty a potom se zvedlá. Říkala i vypadala, že jí nic není, takže jsem se asi ani nemusela ptát a poutat na sebe pozornost, ale co kdyby náhodou. Ale na přemýšlení o tom teď nebyl zas úpně vhodný čas, takže jsem vrátila pozornost nazpět k ní a vykoktala sebe, no zkrátka aspoň něco. "N-ne-nemáš za co. Jse-jsem ráda, že jsi v pořádku." Potom se ke mě rozešla, no spíš jen o krok přibížila, protože jsem nebyla zas tak daleko a nátáhla ke mě ruku. Trochu jsem zpanikařia, protože já a lidi... Ale nakonec jsem jí s hraným klidem ruku podala a pokusila se omezit koktání ve své odpovědi. "J-já tě t-taky ráda poznávám." Nešlo mi přestat, pořád jsem se zadrhávala a začala jsem se červenat a taky se porozhlížet po možnostech útěku. Nekonec jsem se zhluboka nedechla a rychle se představila, abych se nazadrhla. "Jsem Sofia" Ještě jeden nádech a výdech. Sofia Fontanelli." Cítila jsem, že mi hoří oblyčej, ale pořád jsem stála na místě jako přikovaná a nezmohla jsem se na další slovo.

Pohledem jsem jí sjela od hlavy až k patě. Byla vcelku roztomilá jak se červenala. Vypadala dost mladě, odhadem to mohla být prvačka druhačka. Vždy mě baví tyhle mladý kousky děsit s tím, že se to tady nedá zvládat a dřív nebo později to ti slabí nevydrží. Což byla ostatně pravda. Já byla snad mistrem svého živlu, vynikala jsem a tak jsem si s tímhle nikdy hlavu nedělala. Potřásla jsem si s ní a pak zase stáhla ruku k tělu a zachytila se o madlo kufru. "Jsi zde krátce že? Jakýpak jsi ročník hm?" Optala jsem se jí a jen lehce jsem se ušklíbla. "Vypadáš maldě, tedy, nechci tě nějak urazit ale chápeš ne?" Uculila jsem se nevinně a znova jí sjela pohledem. Tak stydlivýho člověka jsem snad nikdy neviděla. No co, vše je jednou poprvé ne?

"Jo ti se ponižujou nejlíp." zasmála jsem se musela jsme mu dát za pravdu.
"My neudělám nic, ale my dva jsme měli tu vodu dohnat věrem nad toho tmavovláska ale moje milované dvojčátko ignoruje. Je to suchar a mam pocit, že i asexuál protože jsem ho snad v životě neviděla s někým po kom by fakt jako šel." až později jsem si uvědomila, že asi není vhodné mluvit o sexuálním životě svého bratra s někým, koho právě zná.
"Máš pravdu, mému bratru přijde všecho co dělám stašně dětisnké. Máš pravdu my jsme vtipálci a to je speciální." zasmála jsem se a kapku jsem se cítila trapně, když Seán zařval a někteří lidé se otočili. Ale hned na to jsem se začala taky smát. Tak co už, když jsme blázni...
"Je to tam klidnější a krásné takový dobrý relax." řekla jsem svůj názor na park, Stejně to tam mám nejraději. Sledovala jsem jak Seáan vstal a protahoval se přijala jsme ruku s ítm, že mi pomůže vstát.
"No buď je můžem vzít sebou do parku a nebo se jít před tím ubytovat...Záleží na tobě, ale tady bych je nenechávala. Raději..." Usměju se a taky se trochu protáhnu. Mám pocit, že já a Seán jsme si padli do noty.
"Tak co? Jdeme?" chtila jsem svůj kufr a Seána a oba táhle směrem k parku.

Prohlížel si Emmu a pak se kouknul za Elliotem, chvíli přemýšlel, jestli by neměl jít za ním a nebo zůstat s Emmou, nakonec zůstal a na Elliota jenom mávnul. "Tak zas někdy..." zakřičel za ním a poté s zvednul.
Vypadala starší to ano, ale koho to zajímá. "Ne to je v pořádku... Vidíš a mě zase nejde růst rostlin většinou ty rostliny zabiju." Zasměje se, ale bylo mu z toho trapně. Trochu sklopil zrak a odkašlal si. Co holky jako jsou ona zajímají? Asi kluci jako byl tamten. Když na něj pomyslel rozhlédl se ale už ho neviděl, ani tu blondýnu. "Kamarád ti asi utekl... Neměla bys jít za ním?" Zeptá se jí, i když chce aby zůstala, nechce ji uvádět do blbých pozicí.
Pak si uvědomil, že se jí ještě nepředstavil. Jsem naprostej idiot... "Aiden..." prozradí jí své jméno a poté sleduje odcházejícího Elliota. Je to jeho chyba, asi nemá rád konverzaci ve třech... Co už.
"A já jsem co? Kaktus?" zeptá se jí docela napruženě, ale vůbec to tak nemyslel. Očividně se mu to ale vymstilo. Ona ho nechala obmotat větvemi, že se nemohl hýbat. "Takhle ty navazuješ kamarádství? Prostě lidi svážeš a je to?" Natáhl ruku k větvím a myslel na to, aby ještě víc rostly, ale jak prozradil Emmě před chvílí, jeho moc udělala úplný opak a větvě seschly a tudíž se Aiden mohl dostat ven, ale rozhodně to nehodlal nechat ladem. Sledoval jak se usadila na lavičku a silně dupl. Zase spustil zemětřesení pod lavičkou, ale dost silné, aby Emmu setřásl z lavičky dolů.

Popravdě, byla jsem z ní trochu nervózní ani nevím proč, ale byla. Naštěstí jsem ale i přes to už začínala být víc uvolněnější a míň jsem koktala, ale ta zatracená červeň mi na tvářích zůstávala a nechtěla zmizet, ale s tím už jsem se naučila žít.
Když pustila moji ruku a chytila se svého kufru, já se ohlédla po tom svém. Pořád byl na stejném místě, takže jsem jí mohla odpovědět, i když by pro mě možná bylo lepší, kdyby tam nebyl a já ho musela jít hledat. Jenže takový štěstí jsem neměla. "No já-já jsem v druháku." Trochu nejistě jsem se na ni usmála a ještě dodala. A neurazila si mě... N-neboj." Trošku jsem se zase zarazila. Nevím, proč jsem dodala "neboj", bylo to celkem hloupé a navíc jsem to říkala jen známým. No snad to nevyznělo nijak divně, lidi to přece říkají úplně běžně, ale i tak jsem měla potřebu to nějak zakecat, ale zase boužel koktavě. A t-ty jsi v jakým r-ročníku? A c-co jsi v-vla-vlastně za e-elment?" Zase jsem znervózně a můj obličej šel ještě do sytější červené.

Prohlížela si ho, byl takový zajímavý. Dlouho se nesetkala s nikým s takovou hřívou. A i když je to takový mlaďouček, chová se docela slušně, žádnej puberťák.
"Opravdu? No jo je pravda, že na začátku jsem je také zabíjela, ale potom jsem si k nim našla cestu... země je složitá, je tam toho tolik, dělá si většinou co chce. Má svou hlavu, přece jen, je to ženská." zasměje se a otočí se na místo kde byl Jake s Adri. "No vlastně, neměla, on mě opustil jako první. Otočil se ke mě svým zadkem. To myslím že ledacos napovídá." zasměje se znovu a posadí se na lavičku. "Těší mě Aidene, konečně si tě dokážu zařadit ne jen pod kolejí ale i pod jménem." Po jeho výtce se narovná a upraví si bundu. "Kaktus? Ne možná nějaká odrůda broskve." ušklíbne se a v tu chvíli ho spoutá.
"Vlastně ano, mám ráda doslovné věci...navazuji, svazuji. Přijde mi to podobné." Zasměje se. Dlouho jí to ale nevydrží, pod ní se začne třepat zem a její zadek poskakuje tak rychle po lavičce až skončí na zemi. "Hej! To vůbec nebylo galantní!" Zvedne se ze země a otřepe si zadek. "Co takhle se jít ubytovat? Dávala jsem si jasnou přihlášku na samostatný pokoj, tak doufám, že mi vyhověli...Minule to bylo příšerné." odfoukne si, máchne znovu rukou a kamínky na zemi ze sebe udělají malé vozíčky, spíše kolečka, které její kufry pomalu kutálejí dovnitř do školy. "Takže půjdeš se mnou? Jsme jedna kolej, budeme na stejném patře. Vlastně musíme nejdřív do kanceláře, jinak nebudeme vědět kde bydlíme že ano..." plácne se do čela, že jí to nedošlo dříve. Mrkne na Aidena a pomalu se vydá dovnitř.

„Chodívám tam často, občas až moc“ usmál jsem se a vzpomínal na minulý rok. V podstatě jsem celý svůj volný čas trávil někde v přírodě.
Ani jsem neměl čas, abych mohl říct své rozhodnutí a už mě a můj kufr táhla směrem k parku.
„Tak si ho asi vezmu s sebou“ zasmál jsem se. Cítil jsem se s Grace jako s pravou kamarádkou, poprvé za celé prázdniny. Doma byla jen práce a nuda, tady jsem si mohl konečně užít po svém.
Rychle jsem vzal svůj kufr a postavil se vedle ní, hrát si na odtahovou službu nebylo v mých plánech, prozatím.
„Když byla řeč o tvém bratrovi, to jste dvojčata nebo je starší?“ Zeptal jsem se zvídavým hlasem a hleděl do země.
„To jako nikdy neměl holku?“ pousmál jsem se.
„Má vůbec přátele?“ Položil jsem další otázku, tentokrát soustředil svůj pohled na okolí.
„A co si o něm myslíš ty?“ Zase jsem se ptal. Moje zvědavost nade mnou plně zvítězila, byl zázrak, že jsem vůbec dokázal přestat se ptát. /Ještě ji vystraším a skončím opuštěný v parku/

Pozvedl obočí a poté jakmile se osvobodil, pomohl Emmě vstát. "Ty sis začala, Emmo." Připomněl ji, ale nemohl se přestat ulišácky přestat smát. Dokonce se jí i trošku zasmál.
"No jen aby... Chvíli to totiž vypadalo, jako byste mezi sebou něco měli." Popíchne ji a zvedne svou kytaru, tu si dá přes rameno a poté zvedne své věci. "Proč zrovna broskve?" Zeptá se jí nechápavě. Možná kvůli jeho vlasům, ale to je fakt jediný důvod? Pokud ano, přemýšlel k čemu by přirovnal její vlasy.
"Veď mě." řekl pouze a vydal se s ní k budově. Samozřejmě, že zašli první do kanceláře. První si vzal papír on, protože byl mezi prvními v abecedě a podíval se na papír, který má pokoj a kdo je jeho spolubydlící. "To musí být nějaká chyba..." řekl a otočil se k Emmě.

"Počkej my dva? Jako já a Jake? Proboha ne, jsme opravdu jen kamarádi. Teda ano většinou mu tady lezu do postele...jakože ne že by tam byl se mnou, vyhazuju ho. Jen má prostě pohodlnější postel. Známe se už strašně dlouho." zasměje se téhle představě. Jako ano popravdě nad tím taky přemýšlela, ale Jake by ji nikdy nechtěl, stále si z ní dělá srandu. Jako ona z něj taky.. ale prostě ne.
"Broskve mám ráda." řekne jednoduše s tajemným úsměvem a vydá se dovnitř. Dojdou spolu do kanceláře a ona ho nechá aby si vyřídil první své údaje, přece jen ona nikam nespěchá. Když se on prohrabuje papíry, sáhne mu na obal na kytaru, už už se ho chce zeptat jestli hraje nebo to má jen jako futrál třeba na zbraň, ale jeho reakce nad listem ji překvapí.
Zasměje se. "Copak? komu tě přiřadili? Nějakému prvňákovi, kterého budeš muset všechno učit?" zasměje se ještě jednou a vezme mu papír z ruky. Ale smích ji okamžitě opadne.
Hledí na papír jako vyjevená. Rychle zamrká a znovu si přečte jméno vedle Aidenovo. Jasně tam stojí Emma Eagleston. Okamžitě se přiřítí k přepážce a velmi důrazně se podívá na paní za pultem. "Tady je chyba! Přesně tady.. podívejte se na to. Já žádala vlastní pokoj! A plus, jak můžu být s klukem?" byla rudá snad až na zadku, vzteklá. Ale ne na Aidena, ale na tenhle systém.
"Omlouvám se slečno, ale bohužel je to tak. Není dostatek pokojů, některé jsou v rekonstrukci, tohle byla jediná možnost." odpoví ji paní za pultem a zaklapne okýnko, že se o tom už nebude dál bavit.
"Aidene...já nevím co na tohle říct." odfrkne si. "Možná jen...no tak se jdeme podívat do pokoje. Do našeho pokoje." nahlas si oddechne, máchne rukou a kufry se jako poslušné vozítka na kamínkách vydají za ní.