Nádvoří školy

Po poměrně dramatickém zážitku na chlapeckých záchodcích se rozhodla, že do tamější kavárny se už raději nikdy nevrátí. Což je co říct, protože v tom spěchu zapomněla tu knížku, kterou měla rozečtenou a když ji odtáhl pryč, vypadla jí z ruky. No, tak to bylo smutné rozloučení, už nikdy nezjistí, jak to dopadlo. Leda že by si to našla, ale to už nemá to své knižní kouzlo napětí.
Procházela zrovna nádvořím, kde se také rozhodla zůstat, přemýšleje, co bude tedy číst dál. Určitě si něco najde, ale nemohla dojít na to, co. Většinou už měla předem vybráno, ale tentokrát ne. Načež si ale vzpomněla na to, že jí kamarád od vedle má půjčit tu jeho knížku -a bylo hned vystaráno na další dva dny. I když občas ani tak dlouho nečetla.
Teď ale vykračovala po tom již zmíněném nádvoří s malinkou knihou poezie do kapsy, tisknouc si ji k hrudi, než najde nějaké místečko, kde by se usadila a v klidu se začetla. Nakonec ale zanechala své vybíravosti a sedla si prostě jen na jednu z bílých laviček kolem -jaké to chytré, když na ní vykonají potřebu kolemletící ptáci, nepůjde to vidět- a doufala, že lampy se postarají o světlo, až se šero změní v tmu.

Procházel jsem se po nádvoří. Stašně jsem se nudil, na pokoji jsme zatím sám a nudím se tak tak moc, že jsem is začal dopisovat i se sourozenci. V poslední době mi přijde, že jsem stašně antisociální. Vadí mi to.Procházel jsem se tam a zpátky a pak jsem si všimnul dívky, jak si sedá na lavičku.
Pousmál jsem se v naději, že si s někým konečně popovídám.
"Ahoj, jsem Nate. Můžu si přisednout?" usmála jsme se na ni mile a ukázal na volnou část lavičky vedle ní.

Sotva si tu knihu otevřela, už se rozsvítily lampy a nebe začalo tmavnout ještě více. Přišlo jí, že stačilo snad jen mrknutí oka a už byla tma. Naštěstí tam byla ta úžasná lampa přímo u ní a tak to zase tolik nevadilo -až na to, že se tmy docela bála a tak raději hleděla do knihy, aby nemusela věnovat pozornost okolnímu světu.
Jenomže znenadání ji vyrušil chlapecký hlas -no skvělé, jako kdyby toho za ten den nezažila dost. Naštěstí to nebyl ten samý, ale někdo zcela jiný, to poznala už podle toho hlasu. Pootočila hlavu a trochu ji zvedla, aby na dotyčného viděla. Pozdravil ji, představil se a zeptal se, jestli si může přisednout. A bylo to tady zase.
Nádech, výdech, to přeci musí zvládnout. Jednoduchá otázka a jednoduchá, krátká odpověď.
"J-jasně." Přikývla trochu nejistě, jako kdyby mluvila poprvé. Rychle hlavu otočila a zrak upnula opět na řádky v knížce, načež se ale zase pomalu pohledem s pootočením hlavy vracela k Natovi. Na něco přeci jen zapomněla.
"Aurora, nebo Chloé, jak chceš." Nesměle se pousmála. Tak teď se jí podařila nenucená věta, kdy si připadala vážně jako docela 'v pohodě' člověk.

Hned podle její reakce, nejistého souhlasu, mi došlo že asi není v pohodě. Sedl jsem si vedle ní a lotky si opřel o kolena.
"Co čteš?" usmála jsem se mile a kouknul na knížku v jejích rukách.
"Těší mě, co tady děláš tak pozdě?" zeptal jsem se se zájmem a z kapsy si vytáhl cigaretu a dal si ji do úst.
"Nevadí?" ukázal jsem prstem na kterém mi vzplanul maličký plamínek. Než mi stačila odpovědět, měl jsem cigaretu zapálenou. Popotáhnul jsem a nastavil tabákovou tyčinku k ní.
"Chceš?" nabídnul jsem.

Většinou slýchala tyto otázky, či narážky jako "kazíš si oči," což zřejmě nebylo nic neobvyklého, stejně ji to přivádělo k šílenství. Mohl by se podívat na obal a hned by věděl, co to vlastně čte. No dobře, tentokrát možná ne, jelikož písmo, kterým byl 'název' napsaný, bylo docela mizerně malé, ale tak už psala. Deník s tvrdými deskami, na který nalepila bílý papírek s popisem 'sbírka básní,' poměrně neobvyklé, aby si člověk sám udělal takovouto malou hloupost, zytečnost, nebo něco, s čím by se nemusel namáhat a koupil si to raději v obchodě. Jenomže v této malé knížečce byly oblíbené básně, které si klidně pročítala i pořád dokola a dokola -zřejmě byla divná, alespoň to jí Claud říkal, když jí pomáhal lepit vytištěné básně do deníku.
"Básně." Odpověděla krátce a raději obrátila pohled zase na řádky nalepeného textu. Možná by mohla něco někdy taky napsat, ale říkala si, že by to nedokázala a byla by to katastrofa. Bylo by to příšerné, až by tekla krev z očí.
"Mm-hmm." Pokývla hlavou, což mělo znamenat něco ve stylu "mě také."
"Chtěla jsem nějaké lepší místo, než je hlučná kolej, nebo knihovna, ve které není takové ticho, jaké by mělo být." Odpověděla, tentokrát snad poprvé trochu zdlouhavě a při jeho další otázce trochu nejistě zavrtěla hlavou, že jí to nevadí, i když byla docela proti tomu. Raději to ignorovala a věnovala se dál textu, dokud ji zovu nevyrušil a tentokrát ji docela zarazil.
Nepatrně povytáhla obočí a zaraženě na něj pohlédla.
"Ani ne, děkuji." Zavrtěla zcela rozhodně hlavou. Asi byla nějaká vadná, ale nikdy ji to netáhlo, stejně jako alkohol.

"Básně?" zeptal jsem se překvapěně. Co vím moc lídí zrovna básně nemá rádo já jsem možná vyjímka.
"Ty píšeš? Já píšu básně ale nemyslím si, že jsou zrovna do knihy." Zasmál jsem se a poslouchal jí. Musel jsem souhlasit koleje jsou dosti hlučné a knihovna se pomalu přibližuje těm kolejím. Posadil jsem se a nohu si přehodil pře nohu tak, že jsme se kotníkem jedné nohy dotýkal kolenem. Když odmítla moji nabítku jen jsem pokrčil rameny a poptáhl.
"Ve kterém jsi ročníku Auro?" zkrátil jsem její jméno ,protože říkat to celé mi přišlo zbytečné.

Když její odpověď převedl do otázky, zdajíc se překvapen, jen mírně přikývla a knížečku povytáhla do výše očí, aby si tím zakryla poněkud zvláštní výraz -nervozita šla vážně vidět. Takže se to snažil skrýt alespoň takto mizerně, ale alespoň jí do té tváře nešlo vidět, nebo v to minimálně doufala.
"Proboha ne, to by dopadlo špatně." Zakroutila hlavou, když se jí zeptal, zda píše. Asi by to i ráda zkusila,ale jak už bylo řečeno, neměla odvahu a bála se, že by to dopadlo špatně. Třeba že by se to nikomu nelíbilo -ale co si nalháváme. I kdyby něco napsala, určitě by to nikomu nedala přečíst, cítila by se trapně. Asi raději zůstane u toho starého dobrého čtení.
Zaujatě ho poslouchala, i když se stále pohledem věnovala knize, deníčku, jak chcete. Tímto si však vysloužil takové malé, téměř bezvýznamné plus -nesetkala se s příliš lidmi, kteří by psali, ať už by šlo o cokoli. A o to to bylo překvapivější, když zrovna tady Nate psal básně. Neřekla by to do něj, ale zdání může klamat.
"Určitě jsou pěkné." Pousmála se a knížku dala trochu níž, takže ji měla zhruba v polovině nosu. Upírala na něj modré oči a povzbudivě se usmívala, což asi moc vidět nemohl.
Kdyby ji tak oslovil někdo jiný, asi by ani nevěděla, že je to na ni, většinou si lidi vybírali, že ji budou oslovovat Chloé, nebo když už, tak byla prostě Aurora, ale tohle slyšela prvně.
"Ve třetím." Odpověděla a na chvíli zase zapanikařila. A co mu má říct teď, má se ho zeptat taky? Asi.
"A-a ty?" Oplatila tedy otázku, avšak se značnou nejistotou.

"Proč se schováváš za tou knížkou? Vždyť jsi celkem hezká, tka proč to dělat?" nechápal jsem za jakého důvodu to dělá. Stydí se snad?
"To si nemyslím, moje básně jsou hrozné ale baví mě je spsát. Je to takové pěkné odreagování od všeho. Ale přece to nejsou díla, který bych chtěl zrovna zveřejňovat." zasmál jsem se a popotáhnul jsem si z cigarety. Ucítil jsem zase to uklidnění a bezstarostně jsem se usmál.
"Ve třetím? Jenom hádal bych víc teda." řekl jsem překvapeně. Tohle mě celkem překvapilo.
"Já jsem v pátém, a co jsi za kolej?" zeptal jsem se zvědavě. Sand jí nevadí, že tak vyzvídám.

Jeho slova ji poněkud rozhodila. Těžko říct, zda to bylo jen jejich významem, nebo tím, že to řekl právě on -dobrá, možná na tom měly podíl oba dva body. Nejistě na něj koukala, jak na panenku Marii a hned na to raději zase sklopila pohled do knížky ve snaze tu nervozitu alespoň trochu otřepat.
"Asi je pro mě lepší se schovávat." Řekla tichým hláskem a tenkým, jako vždy. Mezi svými se uměla chovat i jinak, ale stejně příliš nemluvila, pokud nebyla vyzvaná.
"H-hezká?" Špitla a trochu nakřivila obočí, jako kdyby neznala význam onoho slova a slyšela jej poprvé. Samozřejmě to nebyla pravda, jen to nějak nepochopila. Spíše si myslela, že si z ní dělá srandu, utahuje si z ní, aby se jí později mohl smát, kdyby náhodou zase řekla nějakou blbost.
"Co víš, třeba máš talent, jen to nevidíš." Pokrčila rameny a nějak nevnímala, že právě zpochybňuje, co říká -což, jak zjistila, se u některých kluků nevyplatí a je to zkrátka víc na škodu, než k užitku.
Nějak pominula, že jí tipoval do vyššího ročníku, s tím se ještě nesetkala a nějak to přecházela bez věnování přílišné pozornosti.
"Zentai." Odpověděla krátce a jasně, tak, jak se snažila vždy. Teď by se tedy měla zeptat znovu jeho, jak už to bývá zvykem, jenomže si to z jeho divadla se zapálením cigarety nějak odvodila.
"A ty jsi... smím-li hádat, Katona?" Zeptala se a povytáhla obočí v tázavém pohledu, načež na něj samozřejmě znovu přenesla pohled, skrývaje se stále za knížkou.

"Lidé by se neměli schovávat." pokračil jsem rameny a usmál se. Mluvila stašně tiše, to mi vadilo. Znělo to jako kdyby se chtěla vyhnou odpovědím.
"No hezká, esteticky jako příjemným dojmem." vysvětl jsem chytře, protože se mi zdálo že asi nechápe význam toho. Přiznám vypadala celkem příjemně ale zároveň i stašně nevinně.
"Já mám talent na všechno." pousmál jsem se narcisticky.
"Ale na básně? Ty píšu spíše pro sebe." pokrčil jsem rameny.Občas jsem možná až moc vleký narcis ale holkám se to líbí. Vysoké sebevědomí v kožené bundě a cigaretou v ruce.
"Zentai? S těmi si většinou nerozumím. Tak oheň a voda." zasmál jsem se a tím jí odpověděl i na její hádání.

"Je to lehčí." Na chvíli se zase cítila tak paličatě, jako když se s Claudem hádává o to, jestli jsou lepší červené, či bílé růže -což je, mimochodem, docela zvláštní důvod pro jakési 'hádání,' nemyslíte? Většinou to skončilo stejně tak, že donutila Clauda, aby pro svou vysněnou osobu vzal obě, protože to prý bude vypadat mile -nejistý kluk je milý kluk, ne?
Po jeho vysvětlení se jako sluníčko usmála, asi by měla nahodit nějaký laškovný úsměv, jenomže ona ani nevěděla, jak takový výraz vypadá, natož aby se o něj pokoušela. No a taky by nad tím musela přemýšlet a myšlenkami ona byla někde daleko za horami od tohoto tématu.
"To je milé." Pověděla mu na to pouze. Svým způsobem byla hodně zvláštní, čehož si musel všimnout každý.
Trochu se zamračila při jeho větě, která zněla poněkud namyšleně, což neměla ráda. Egoisti byli příliš zaujati sebou a svou 'úžasnou osobou,' že se vůbec nezajímali o ostatní. To jí vadilo.
"V románech bývá oheň a voda dokonalý konečný pár." Podotkla mimoděk, načež se trochu zarazila a zapřemýšlela nad tím, co řekla.
"Což není nijak směřováno k této situaci, jelikož to by kluci museli být jako v knížkách, ale nejsou." Sklopila znovu nervózně zrak -a bylo to tu, zase řekla nějakou blbost. Jenomže tentokrát se ani nezastavila.
"Jsou příliš namyšlení a myslí jen na sebe." Poté už si raději kousla do jazyku v naději, že už z ní nevyjde ani hlásku.

"V románech..." zasmál jsem se a zakroutil hlavou.
"Romány jen lžou, není to pravé. Všechy věci se snaží ukazovat v růžovém...Já mám raději knížky realistické." řekl jsem svůj názor na romány. Mě to přijde jako slušné blbosti a nemám to rád.
"To máš pravdu, a nikdy nebudou. můžou se jim přiblížit ale nikdy nebudou jako ti v knížkách." řekl jsem upřímně a tím jí možná torchu zkazil naděje. Ale to co řekal pak mě celkem urozilo.
"Né všichni jsou takoví." odporoval jsem zamračeně nebo aspoň mě nepřijdou, že jsou všichni takoví.
"Víš co? Já už půjdu. Těšilo mě Auro." Usmál jsem se mile a vydal se na koleje.

"Jsou to pohádky pro starší." Přikývla s lehkým úsměvem, což asi příliš vidět nemohl, protože jí stále zakrývala část obličeje malinká knížečka. I když to bylo zlé, musela s ním souhlasit -kluci nebudou nikdy jako v knížkách, bohužel.
Knížku stáhla ještě trochu níž, takže někam pod nos, jemné rysy úsměvu už šly i částečně vidět -částečně.
"Asi ne-" Pousmála se a mykla rameny. Třeba nejmenovaný člověk se jí tak povrchní nezdál, ale to už je jiná písnička. V přemýšlení ji přerušila jeho slova. Au?
"A-ahoj." Rychle si obličej zakryla tou knížečkou -řekla zase něco špatně, ne snad? Při takových situacích by se nejraději zahrabala hluboko do podzemí. Měla z toho divný, nepříjemný pocit, ale částečně z ní ten tlak spadl.