Park u školy

Za jiných okolností by po něm hodila nějaký zkázonosný kukuč, ale zrovna teď nechtěla být zlá a navíc ji to nijak neurazilo.
"Já chodím, jen mezi těmi svými. Ne se všemi si mám co říct." Pokrčila jednoduše rameny a usmála se. Tedy, usmívala se pořád, ono to jinak nešlo, její koutky už automaticky mířily nahoru, když byla v něčí společnosti. I kdyby jí něco vadilo, mimo nějakého dobrého kamaráda, nebo kamarádky, by se nikomu nesvěřila -nechtěla nikoho zatěžovat svými zbytečnými problémky, kterým se stejně snažila vyhnout.
Potom se zeptal na kolej, což ji vůbec nepřekvapovalo, protože na to se přece musí zeptat každý, pokud to není zřejmé, což u ní nebylo. Nevykazovala nějaké známky přírodou posedlého člověka, což ani nebyla. Vnímala svou schopnost prostě jako nějakou chybičku, co se vloudila, ale v dobrém smyslu. Nebyla nijak upnutá na to, že musí být nějaký hippiek, aby byla pořádná studentka Tordaie.
"To opravdu není." Lehce přikývla, stále neztráceje svůj úsměv. "Tordai." Odpověděla hned na to, jako dodatek, v podstatě a věnovala dlouhý pohled krajině před sebou -tedy jak se to vezme. Krajina nekrajina, prostě se dívala na část parku. Nijak příliš zajímavý a poutavý výhled to nebyl, proto se po chvíli obrátila zase na Noaha, protože, ač by to nepřiznala, to byl o něco lepší cíl pro oči. Ale jestli i pro uši.
Musela kývnout na jeho poznámku o líných studentech, protože s tím zcela souhlasila. Když chtěl člověk dobře vypadat, nebo být alespoň zdravý, musel pro to něco udělat.
"Potom mají deprese, že nemají dobrou postavu." Protočila nad lidmi nedbající o svou kondici očima, ale ani tak jí ten úsěv nezmizel. Jeden by řekl, že už ji ty koutky musely bolet, ale ona byla zvyklá se pořád usmívat. I kdyby to mělo být falešně.
Cítila se docela špatně, že tak přehlíží jeho kamarádku. Kamarádku? Ale nějak nevěděla, jak ji zapojit.

,,Tím pádem nemáš vůbec tušení o tom o kolik přicházíš." Řekl s vážným výrazem, aby na vážnost svých slov dal jistý důraz. Líbilo se mu, jak se neustále usmívala, ovšem přimělo ho to přemýšlet nad tím jestli je ten její úsměv upřímný nebo naopak falešný. Protože.. neustále se upřímně usmívat? To šlo? Ale tak.. v jeho přítomnosti možná i ano. Jasně, to byl určitě ten důvod, proč se tolik usmívala. Když mu oznámila svou kolej, tak se na chvíli zamyslel, načež kývl hlavou. Jasně, Tordai, u těch měl pocit, že jsou nejvíc zamlklí a uzavření sami do sebe. Samozřejmě né úplně všichni, ale většina určitě. Beztak za toho mohla ta příroda, hah. ,,Takže Země.. jsi milovníkem přírody?" Nedalo mu to a musel se zeptat. Možná to byla hloupá otázka, jelikož by nešlo, aby pocházela z takového koleje aniž by neměla ráda přírodu. Ale tak už několikrát zažil vyjímky.
,,Přesně tak! Nikdy mě nebaví je poslouchat. Místo toho, aby se sebou něco dělali, tak si stěžují." Mírně se zamračil a nechápavě nad tím zavrtěl hlavou. Vážně je nechápal, stupidní to lidé. No ona taková nebyla za což byl moc rád.
Jeho sestra se vydala pryč, což kupodivu zaregistroval a tak se s ní alespoň trochu rozloučil. ,,Chovej se slušně, ať nemusím žalovat Nancy! Měj se." Nevinně se na ni zazubil a zamával ji na rozloučenou, načež svou plnou pozornost obrátil zpět na Claud.

Neodpovídal jsem. Deka, která nás oba v noci zakrývala nás tak nějak držela u sebe. Snažil jsem se jít trochu rychlejší chůzí, avšak Grace byla stále unavená, stále byla pomatená a mohla si myslet bůhvíco. Já na oplátku byl zcela vzhůru adrenalinem, který mě držel na nohách. Pomalu jsme vkráčeli do parku.
Ve tmě byl park zcela jiný. Ne, že se tu objevila nová zvířata, která vycházejí jen v noci, ale celá ta krajina byla jiná. Jediné, co jsem zaslechl, bylo šumění vody. Lehce jsem chytil Grace a vzal ji mimo cestu. Prošli jsme skrz skupinku stromů, po cestě jsem zaslechl i sovu, ale té jsem si nijak nevšímal, protože jsem musel pomoct Grace přejít skrze menší křoviska.
Za stromy se tyčil menší kopeček obehnán dalšími stromy. Mé tajné místečko. Vzal jsem Grace za ruku a táhl ji nahoru, tam jsem si sedl a pozoroval okolí.
Byla to vážně krása. Vepředu se stavěl les, který se táhl přes desítky kilometrů. Za námi byl skoro celý park, most, řeka, cesty, občas jsem dokázal vidět až na koleje.
Avšak to nejlepší byla obloha. Často jsem si tam lehával a celou noc se díval na oblohu, na ty zářivé hvězdy, na měsíc, který mi dával jediný zdroj světla. Souhvězdí jsem nikdy neuměl, avšak to bylo vedlejší. Celou oblohu jsem bral jako celek. Jeden krásný celek.
„Co ty na to?“ zeptal jsem se a díval se na Grace. Doufal jsem, že z toho bude mít radost. Kamarády jsem si tu vodil celkem často, ale ji jsem znal teprve den a měl jsem pocit, že by se ji to mohlo líbit.

Za chůze jsem ještě částečně pospávala. Skoro jsem ani nevnímala okolí. Vědělal jsem, že jsme byli v parku, tka nějak jsem zachytilo to, že je trochu jiný než ve dne. Ale zcela jsem to ignorovala. Prošli jsme skupinkou vysokých stromů a pak i křoviskami a když jsme jimi procházel Seán mi musel pomoct. Táhl mě za ruku a já poslusně za ním šla. Bylo to tu krásné a já se unaveně usmála.
"Je to tu fakt pěkný. Chápu, že jsi mi to chtěl ukázat teď v noci ale po tom rozhovoru, kdžy jsme byli tak dlouho vzhůru?" nezdvedla jsem obočí ale usmála se. Bylo to tu krásné líbilo by mi to možná víc, kdybych byla odpočatá.
"No.. a teď máš co v plánu dělat?" zeptala jsem se a sednula jsem si na zem a jeho stáhla k sobě. Opět jsme měli pře sebe přehozenou deku.

Stále jsem se usmíval a díval na stromy. Grace si ke mně sedla, stáhla mě k sobě.
„Myslel jsem si, že tady by to bylo nejlepší“ usmál jsem se a otočil se na ni. Malou chvilku jsem se jí díval do očí, hledal jsem cokoliv, co by mě dokázalo aspoň ujistit. Ujistit, že neskončím, neskončím u ní. Za tu chvíli jsem dokázal pochytit každý detail na té tváři, každý náznak ospalosti. Hlavu jsem upřel k zemi, pomalu jsem to vzdával. Mé sebevědomí rychle klesalo. Ruce jsem pomalu se zbytkem těla otáčel zase k lesu.
Avšak něco mnou projelo. Byl to můj zdraví rozum, moje mysl, moje já. /No počkat…/. V milisekundě jsem si to rozmyslel, rychle se otočil a skoro bez jejího povšimnutí jsem ji políbil. Chytil jsem ji za obě ruce a trochu přivřel oči.
A nepřestával jsem.

Chvilku jsem vyčkávala, co mi odpoví nebo co udělá. Z ničeho nic mě políbil. Chytil mě za obě ruce ale já si vybojovala pustění a ruce mu lehce obmotala okolo krku. Něžně otíral své rty o ty moje, svoje ruce jsme mu zamotala do vlasů a nás polibek víc prohloubila.
/Fajn, známe se krátce ale to nevadí, tohle může být jen mezi náma.../
Už ani nevím kdo znás ukončil ten polibek, jestli jsem to byla já nebo on. Možná to bylo způsobeno nedostatkem kyslíku. Nevěděla jsem co říct jen jsem se usmála.
"Líbáš dobře." bylo jediný co ze mě vypadlo.Co jiného jsme mohla na to říct? Nikdy jsem netušila, co říct po téhle situaci. Ticho bylo většinou vždy tapné.

Byl to jeden z mých nejlepších momentů života. Srdce mi bušilo, až se mi málem vybojovalo z hrudi. Největší úlevou pro mě byla její spolupráce, její ruce obmotala kolem mého krku, já ty svoje kolem její pasu. Nechtěl jsem, aby to vůbec někdy skončilo, avšak nějak jsme v tom zapomněli na dýchání.
Lehce jsem se začervenal a tajně se modlil, aby to nešlo vidět. „eh…mm“ trochu jsem se uchechtl. V krku jsem měl zaskočený knedlík a v břiše jsem cítil polechtávání motýlků. Jako z románku.
Muselo to být hodně divné, znali jsme se teprve den, jeden přihlouplý den. Ale já cítil, že ji znám. Cítil jsem se, jako bych ji znal už roky. A tohle byl jen důkaz toho, jak moc jsem ji mohl věřit.
Zrak jsem pak znovu upřel na krajinu, nohy jsem si roztáhl do písmena V a klidně jsem si oddychl. Už jsem nebyl vystresovaný, neměl jsem ani strach. Celým tělem mi procházelo čiré štěstí.

/No a co teď?/ Chvilku jsem hleděla do prázdna, na stromy. Cítla jsme se tak nějak zvláštně, jako né žvláštně špatně ale zvláštně dobře. Takový podobný pocit jsem už zažila ale to se nedá přirovnat k tomuhle. Bylo to jako neskutečně velký pocit štěstí, jako když jsem byla malá a dostala mluvící paneku. Otočila jsem se na Seána a usmála se.
"Víš, že když máš ty nohy tak. Ukazuješ tím 'Všichni máte vstup povolen' ?" zasmála jsem se a opřela mu hlavu o rameno.

Po jeho oznámení jen mykla rameny a nic neříkala, nebylo totiž moc co. Trochu si tuáhla culík, který měla, aby jí při běhání nelezly vlasy do tváře, i když teď už stejně neběhala a vypadalo to, že asi ani běhat nebude.  Ale co už se dá dělat, jednou si sedla, nechtěla působit nějak rezervovaně a hned odcházet.
Při jeho otázce trochu pozvedla obočí, dá se říct, že kapku pobaveně.
"Jak se to vezme."  Pokrčila rameny a rozhlédla se.
"Být v přírodě je fajn, ale nevidím žádný smysl v nějaké matce přírodě, ani v podobných přírodních keců." Ušklíbla se a mikinu si přitáhla blíže k tělu. Možná byla trochu háklivější na ten studený větřík, který je občas ofoukl.
"Docela jsi to vystihl." Uculila se a přikývla. Podobní lidé jako takoví jí nijak nevadili, spíš že s tím nic nedělali a jen zatěžovali ostatní. Sice často fungovala jako zpovědnička, ale tyto zbytečné problémky jí docela lezly na nervy.
Adrianna se rozhodla odejít, tak jí jen mávla a řekla jen nějaké prosté "ahoj," protože už měla co dělat, aby se zabránila uchechtnutí, kvůli Noahově poznámce na rozloučenou. Přišlo jí to prostě vtipné.

Grace mi položila hlavu na rameno, svou hlavu jsem zase opřel o tu její a objal ji kolem krku. Chvíli bylo ticho, až na to lehké šumění větru. Stále mi byla zima, ale Grace to nějak přebíjela.
„Ty jsi tu jediná“ usmál jsem se. Vážně jsem nečekal, že takovým gestem něco naznačím, ale také mi to nijak nevadilo. Ten pocit knedlíku- nebo spíše srdce- v krku mi úplně zmizel, taktéž s únavou.
„Můžeš být ráda, moc lidí tu se mnou nechodí“ řekl jsem se a pevněji Grace objal. Tak nějak jsem se chtěl ujistit, že to není výplod mé fantasie a že se mnou zůstane.

"Tím jsi chtěl něco naznačit?" flirtovně jsem se usmála a pak se zašklebila.
"Jak víš, že jsem tu jediná? Možná je v parku víc takových bláznů jako jsme my." usmála jsem se mile a trošku víc se k němu přitulila. Zvídavě jsem nadzvedla oboří.
"Takže já jsem něco spešl?" zeptala jsem se a ještě víc se přitulila. Byla mi zima ale čím víc jsme byla blíž k němu, bylo mi líp. Začínala jsme se bát i toho že si na něj komletně lehnu.
"Vadilo by ti, kdybych na tobě usnula?" uculila jsem se a cvrnkla ho malinko do nosu. Přišlo mi to v tu chívili stšně pěkné a zároveň trohcu dětinské.

,,Ne ale fakt.." Řekl s vážným výrazem ve tváři a svraštil své huňaté obočí. ,,Byla jsi třeba někdy na nějaké párty, která byla pro všechny koleje?" Zeptal se jí opět se zájmem, přičemž si svou pravou ruku, tedy tu kterou měl blíže k ní, položil na opěradlo lavičky - což tedy znamenalo směrem k ní. Doufal, že jí to nebude vadit a nijak ji tím nevyděsí.. to by on velmi nerad, heh. ,,Ne, počkej.. nebyla. Já bych tě tam viděl." Řekl zamyšleně, načež se nad tím uchechtl. Jasný, to ho taky mohlo napadnout hned, že ano..
,,Vlastně jsem v takovou odpověď doufal, protože takové kecy taky zrovna nežeru, jen jsem chtěl být v určitém slova smyslu zdvořilej." Vysvětlil jí, načež nevinně pokrčil rameny. Takový ty lidi 'spjaté s přírodou' moc nemusel, nechápal jejich bláboly a jednoduše.. vše okolo přírody mu bylo tak nějak cizí. Proto byl rád, že ona k nim nepatřila.. byla normální, díky bohu! Jeho bystrému zraku neuniklo to, jak si přitáhla mikinu blíže k tělu. Noah normálně nebyl gentleman, ale jelikož se nikdo nedíval... ,,Je ti zima?" Nečekal ani na odpověď, vlastně to bylo absurdní se vůbec ptát.. Sundal si svou černou mikinu značky Adidas a přehodil ji přes ní. Teď, když byl jen v tričku, na něm šly krásně poznat výsledky jeho tvrdého makání v posilovně. No.. i když vzhledem k tomu, jaká tu byla tma.. Ach, smůla pro něj. Ovšem doufal, že tímhle gestem u ní alespoň trochu zabodoval.
,,Jo, já vím." Ztěžka vydechl a prohrábl si své mírně rozcuchané vlasy. To ten pot.. Vždycky mu zkazil jeho vynikající účes o který celý den tak vermomoucně pečoval. No nevadí, už byl večer a jelikož jeho vlasy byly tmavé barvy, tak ta rozcuchanost snad nešla ani vidět.

"Mhhh... Ne. Já to moc nemusím, všude je moc hluk, lidi jsou stejně za chvíli opilí a neměla bych se tam s kým bavit." Pokrčila rameny a její výraz naznačoval, že je jí to vlastně docela jedno. Pravda, nikdy ani ve své zemi nebyla na žádné párty,  ani ničem podobném, nějak ji to netáhlo, protože by stejně musela dělat bodyguarda svých opilých něco-jako-přátel. Což už tak byl dostatečný důvod, aby tam nemusela. Bylo jednoduché se vymluvit svým známým z koleje, jen nevěděla, jak to bude s Noahem.
Při jeho přiznání, že takové kecy stejně moc nemusí, se uchechtla a přikývla. Jí samotné to docela lezlo na nervy. No, asi by nemělo, ale to je podobné jako s tím křesťanstvím, ale tím přehnaným. Pořád to hustí do lidí a nenapadá je ani, že je to vůbec, ale vůbec nezajímá. Samozřejmě se najdou i tací, kteří jim to žerou, ale mezi ty Claudia sotprocentně nepatřila.
Jakmile si všiml, že je jí zima -i když ne nějak nepřežitelná,- sundal si mikinu a dal jí ji kolem ramen. Mile se usmála a přitáhla si ji blíže k tělu.
"Jo, díky." Přikývla a opřela se do lavičky. Ano, to běhání už určitě nevyjde, ale mohli by se už vrátit.
"Myslím, že je pravý čas, abychom šli na koleje. Oznámila proto po chvíli a s prudkým nádehcem se rychle zvedla, načež se otočila na Noaha, zda půjde též.

„Ne!“ lehce jsem zakřikl a trochu poskočil celým tělem „Jako jen říkám, jsi tu jediná se mnou, takže bych neměl mít obavy si takhle sednout“ uchechtl jsem se. Lehce jsem litoval toho, že jsem takhle vykřikl.
„No, nemyslím si,“ usmál jsem se a zase ji pevně objal „chodím tu často a zatím jsem tu v noci mnoho lidí nepotkal“ řekl jsem a pevně jsem svůj zrak upřel na strom. Nijak zajímavý, ale byl oproti ostatním poměrně menší a v okolí dvou metrů úplně osamocený. Zato já měl u sebe Grace, která se ke mně příjemně přitulila.
„Jsi ‚spešl‘ v mnoha ohledech“ příjemně jsem se usmál pro sebe. Není tu první, kdo tu se mnou večer byl, ale byla první, komu jsem tu mohl něco vyznat. Grace se ke mně ještě víc přitulila a já musel zpevňovat objetí, jelikož jsem ji částečně držel od toho, aby na mě celá spadla.
„Jestli chceš spát, tak klidně“ řekl jsem a podíval se na ni „ale táhnout nás oba zpátky ke koleji bude obtížné“ usmál jsem se a na oplátku se k ní víc přitulil já. Byli jsme krůček od toho se sválet na zemi.

Byla to ještě větší introvertka než si myslel. Byla celkem škoda, že měla takový obrázek o tom, ja zhruba probíhá párty. Noah rozhodně nepatřil mezi ty, kteří se hned opili. Právě naopak. Užíval si to, jak nejlépe mohl - za střízliva. To jí tu však nehodlal vykládat, stejně měl pocit, že by mu to nevěřila. ,,O mně se říká, že jsem dobrá společnost, takže kdyby jsi mě někdy náhodou na párty viděla a já bych vypadal v pohodě, tak se rozhodně za mnou neboj přijít." Mile se na ni usmál a upřeně ji pozoroval. Svá slova myslel smrtelně vážně a on doufal, že to věděla. ,,Nebo tě někdy na nějakou můžu vzít." Řekl s těžkým vydechnutím, jelikož mu dalo celkem práci něco takového vyslovit. Byl by se totiž velmi divil, kdyby s tímhle návrhem souhlasila. Byl pro ní cizí a ona nevypadala, že by měla v lásce párty. Ale zkusit to musel.
,,Nemáš zač." Pousmál se na ni a prohlédl si ji. ,,Kdyby ti byla stále zima, tak jsem ochoten si sundat i tričko." Řekl spíše jen tak pro uvolnění atmosféry a šibalsky na ni mrkl. Ovšem to, že to myslel ze srandy neznamenalo, že by to nebyl schopen udělat. Naopak. Udělal by to moc rád.
Pokýval hlavou na souhlas, když navrhla, aby se vrátili na koleje. ,,Jo to bychom asi měli, jinak nás vychovatelé sežerou zaživa." Nad tou představou se musel zasmát, načež vstal z lavičky a společně s ní se pomalu vydal ke kolejím.

"Nemyslím si, že bych se na nějakou párty někdy jen tak nachomýtla." Krátce se zasmála a zavrtěla hlavou. Bylo to docela zvláštní, nebo jí to alespoň tak přišlo, protože se většinou s nikým moc dlouho nevybavovala. Její odpovědi byly jen tak dlouhé, jak bylo třeba, pokud tedy nevedla sáhodlouhý a srdceryvný monolog o bůhví čem, když se snaží ostatní přesvědčit, že má pravdu, protože ona má přeci vždycky pravdu a kluk, který to nechápe zjevně nikdy neměl pořádný vztah, protože žena se nikdy nemýlí, i kdyby to, co říká nebyla pravda. To už je koloběh života, se kterým se každý musí smířit.
"Vlastně..." Trochu se zamyslela, když podal další návrh a poté lehce přikývla. "To by možná šlo." Souhlasila a uculila se. Už i skutečnost, že nabídku přijala jí přišla ještě divnější a tak začínala mít docela strach o své psychické zdraví, nicméně i kdyby tam měla stát jako křen, mohla by ze sebe mít dobrý pocit, že se alespoň trochu přiblížila společnosti a socializovala se.
I když ne nějak výrazně, mikina jí pomohla, takže za ni byla i ráda, nicméně na jeho další slova se jen ušklíbla.
"To si nech na jindy." Zazubila se, ač naprosto netušila, co se to s ní děje a že něco takového vůbec vypustila z úst. Raději by se měla vrátit k tiché Claudii, sledující displej mobilu.
"Tebe možná, ale mě mají rádi, bylo by jim mě líto." Našpulila rty a rozešla se pomalým krokem ke kolejím, což se změnilo ve chvíli, kdy po Noahovi hodila jeho mikinu a rozeběhla se. "Poběž!" Křikla ještě za ním, než zahnula z dlážděné cesty mezi stromy, kolem kterých probíhala.

,,To znamená, že jsi nikdy ani žádnou nenavštívala? Nebo jsem si to jen odvodil špatně?" Zeptal se ji krapet překvapený. Dobrá, byla to introvertka, ale že by nikdy nešla ani na jednu jedinou párty? To se mu moc nezdálo. I když.. kdyby to vzal kolem a kolem, tak to vlastně nebyla tak úplně špatná.. hm, vlastnost? Ano, i tak by se to dalo označit. Kdyby získal holku, která nikam nechodí, s nikým se moc nebaví a on by ji měl jen pro sebe.. To by byl hotovej jackpot. Nemluvě o jejím perfektním vzhledu.
Vykulil oči, když jeho nabídku přijala. Další překvapení.. Rozhodně ho to ale příjemně překvapilo, proto se také nakonec spokojeně usmál. ,,Páni.." Úlevně si vydechl a letmo se poškrábal na kořenu svého nosu. ,,Tak tě tedy co nejdříve vezmu na nějakou party, rozhodně bude v nejbližší době uvítací." Zazubil se na ni, načež si prohrábl své vlasy. Sám nevěděl, proč má neustálou potřebu na ně šahat, ale prostě tomu tak bylo..
S lišáckým úsměvem nadzvedl obočí nad její odpovědí. Nebála se toho, což byla další věc ze které byl hotovej. Doslova, ehm. Kde jsi celou dobu byla?! ,,Nechám, pokud nějaké to jindy bude." Opět na ni mrkl a hned na to se tiše uchechtl. On rozhodně nechtěl, aby se vrátila k tiché Claudii, taková jak byla teď se mu totiž nesmírně zamlouvala.
,,Mě mají taky rádi, někteří možná až moc." Noah měl celkem velkej fame tady na škole. Zprvu tomu tak tedy nebylo, stalo se tomu tak teprve minulý rok, kdy na sobě začal pracovat a začal být pro holky tím pohledným. A tak se stalo to, že začal více chodit na párty, kde se neustála seznamoval s novými lidmi až to nakonec dopadlo tak, že se stal poněkud oblíbeným. Bylo vcelku zarážející, že ho Claudie alespoň z doslechu neznala, ale tak tohle neřešil.. Proč by taky měl, že ano? Když po něm zničehonic hodila jeho mikinu, tak se zaraženě zastavil a chvíli pozoroval, jak se od něj vzdaluje. Poté se tiše zasmál, zavrtěl hlavou a rychle si nasadil mikinu zpátky na sebe, načež se rozběhl hned za ní. Byla docela rychlá, to musel uznat, ale stejně tak byl i on rychlej, ale.. Nežraly snad holky to, když měli nad nimi, kluky, určitou nadvládu? Jo, žraly, a on doufal, že ona je stejnej případ, protože jí schválně nechával v popředí. Zároveň tu však byla jistá výhoda i pro něj - a sice výhled na její celou zadní část těla kvůli které div nezakopl.

"Ne, vskutku jsem žádnou párty nenavštívila, co je ale ještě podivnější, příliš jsem se ale neúčastnila ani nepovinných akcí, ani těch na škole. Takže sis to odvodil zcela správně." Odpověděla na jeho dotaz a usmála se. Nikdy bohužel necítila potřebu, tudíž nevyhledávala žádné akce, především ty, na kterých je alkohol a podobné, jelikož to nemohla ani cítit.
Zněl a vypadal docela překvapeně, když souhlasila, že ji někdy na nějakou tu párty může vzít. Ani se mu moc nedivila, protože se sama divila, že na to kývla a neodmítla, což by pro ni bylo mnohem typičtější, než tohle. Vážně to byl nezvyk, ale teď už to nemohla odvolat ani kdyby chtěla, což bylo to -ona ani moc nechtěla.
"To se uvidí." Zazubila se na jeho 'pokud nějaké příště bude,' či co a trochu si poupravila culík, aby byl pevnější a nerozpadl se hned, co udělá pár kroků.
Takže teď už probíhala mezi stromy, kličkovala, až se pomalu začala ztrácet z dohledu -překvapovalo ji, že ji ještě nedoběhl, ba třeba nepředběhl, no a tak když ještě zrychlila, zmizela někde mezi kmeny a nočním závojem tmy.

Byl to dlouhý den. Zase mi volal Sebastian - a to sedmkrát. Nebylo pro mě nic lepšího než vypadnout na čerstvý vzduch a pročistit si hlavu. Neměla jsem náladu na nic, dokonce ani knihy, kterým se normálně tolik věnuji. Zastavila jsem se uprostřed mostu a lehce se naklonila přes zábradlí, abych viděla svůj odraz ve vodní hladině. A taky jsem viděla. Poslední dobou toho na mně bylo moc - rozchod, hádky rodičů, stěhování, začátek školního roku, prostě katastrofa. Vánek si pohrával s mými vlasy, k čemuž jsem mu trochu dopomohla. Uklidňovalo mě to. V mé hlavě se stále dokola ozývalo jedno jediné jméno. *Sebastian... Sebastian...* Nešlo se toho zbavit. Ačkoli jsem si připadala v přírodě více klidná, hlas v té mé palici prostě nedal pokoj. Stále mě nutil na něho myslet. Vzdychla jsem si, odlepila oči od vodní hladiny a zahleděla se do prostoru přede mnou, přičemž jsem se opřela lokty o zábradlí. Teplotu kolem sebe jsem následně přinutila, aby ještě trochu klesla, až mi naskočila husina. Nechtěla jsem nic víc, než jen se trochu odreagovat.

Línou chůzí se objeví kdesi na cestě vedoucí od školy, jednu ruku zaraženou v přední kapse černých džín a tu druhou držíc u pusy. Logicky s cigaretou, jak jinak taky. Pomalu potáhne z ruličky tabáku, lehce přimhouří oči a nakonec je zavře úplně, to ve chvíli, kdy vtáhne kouř až do plic. Ruku pak nechá spadnout podél těla, hlavu zakloní a nosem vyfoukne kouř, stejně pomalu, jako ho do plic natáhl. Pak hlavu okamžitě narovná, snad aby zkontroloval cestu před sebou a malinko se zamračí, když zmerčí nejasný obrys osoby na mostě.
"Rico? Plánuješ konečně skočit?" Pobaveně na slečnu houkne, přičemž si neodpustí křivý úsměv na rtech, jasně značící, že to myslí z legrace. I když, u něj člověk nikdy neví. Po oslovení slečny ale přidá do kroku, cigaretu si vloží mezi rty a zamíří si to rovnou za ní, oči přivřené, jak ji už z dálky skenuje. Snad hledá nějaké ty známky sebevražedných sklonů, možná si prostě jenom všímá jejího těla. Ach ti chlapci.

Snažila jsem se nevnímat okolí a oči upírat nadále kamsi do míst přede mnou. Jenže to už nešlo. A to kvůli přítomnosti Sawyera, kterému jsem věnovala letmý pohled. Zasmála jsem se jeho vtípku? To ani náhodou. Jen jsem nad ním nakrčila obočí a protočila kukadly.
"Jo jasný. Jen si provokuj, Whitby!" Ucedila jsem skrz zuby, div jsem po něm něco nehodila. Žertíky - to bylo to poslední, na co jsem měla náladu. I když po pár vteřinách jsem se přeci jen trochu ušklíbla, ale ne tak pobaveně, jako zlomyslně.
"Heleď víš ty co? Uzavřem sázky! Schválně, kdo umře první. Jestli já, kvůli těm mým náladám, nebo jestli ty, kvůli tomu tvýmu věčnýmu hulení!" Na poslední tři slova jsem dala důraz. To abych měla jistotu, že je jen tak náhodou nepřeslechne. Svému hnusnému vtípku jsem se ani tak nezasmála. Zrak jsem namísto toho od něho neodtrhávala, spíše jsem si ho prohlížela čím dál víc zaujatěji. U něj to snad ani nejde jinak.

Snad na znamení vítězství, když po něm Rica přece jenom loupne pohledem, se hlasitě zasměje a ruku, kterou měl až doteď zastrčenou v kapse, vyhodí do vzduchu. Žádné mávnutí se ale nekoná, prostě ji vyhodí do vzduchu a pak zase nechá klesnout dolů k tělu. Krok zase zpomalí, asi díky ujištění, že před ním černovláska nebude utíkat, pohodí rameny a tak si posune koženou bundu, kterou má rozepnutou, takže odhaluje kostkovanou košili pod ní.
"To bychom klidně mohli, zlato. Ale oba moc dobře víme, že na to hulení umřem spolu. Jenom já možná rychleji, protože na rozdíl od tebe ty cigarety mám." Hravě na ni mrkne, aniž by u toho zapomněl potáhnout z cigarety, snad aby dal i neverbálně najevo, co právě řekl. Když dojde až k mostu, zpomalí krok ještě víc, až to skoro vypadá, že se za slečnou přece jenom dojít nechystá.
"Chci vědět, co se děje tentokrát? Nebo by mi to přehnaný množství citových projevů způsobilo ukrutnou bolest hlavy?" V hlase je absence jakékoliv náznaky sarkasmu nebo vtípku, takže to snad myslí vážně. Ještě jednou si ji prohlídne, tentokrát pečlivě, od hlavy až k patě, a když k ní dojde, zády se opře o zábradlí mostu. Loket položí na zábradlí, nejdřív koukne přes rameno na vodu a pak už se zadívá do očí slečny vedle něj. /Jak zjistím, že jí nějaký idiot ublížil, přísahám, že si za ty předpovědi budu nechávat platit./

K jeho první větě jsem toho měla hodně co říct. A ještě víc k té druhé, ale nakonec jsem jen mlčky dál na něj zírala. Přeci jen měl pravdu. To ale neznamená, že jsem se neubránila několika myšlenkám. Hlavně jedné konkrétní... *Chmpf, tak zlato, jo?* A nad ní jsem se musela znovu ušklíbnout. Nutno podotknout, že ne na dlouho.
"Prej tentokrát. Děláš, jakoby se něco dělo častějc." Zakroutila jsem hlavou, za účelem pochybujícího dojmu. Jenže Sawyer je jeden z mých nejlepších kamarádů, a to je dost pádný důvod, proč jsem se mu rozhodla říct, o co vlastně jde.
"Chceš to vědět, máš to vědět. Fajn - rozešla jsem se se Sebem. A hádej, co nemám. Cigaretu." Provokativně jsem na něj zastříhala obočím a čekala, až mi ten rádoby džentlmen jednu nabídne. *Jestli u sebe žádnou další nemáš, tak se pěkně rozdělíš o tuhle, chlapečku.* V dalším úšklebku mi bránil ten jeho pronikavý pohled. Vždycky jsem ráda hleděla do jeho očí, když on hleděl do těch mých. Zároveň mi to bránilo se jakkoli přetvařovat. Ostatně jsem k tomu s ním ani neměla důvod. Zná mě líp, než kdokoliv na týhle škole, tak proč si před ním na něco hrát, či něco tajit.

Chtě nechtě se musí uchechtnout, když z ní vypadla její odpověď. Chvilku na její povídání ale nijak nereaguje, jakoby si snad dával dostatečný prostor pro správnou reakci. Jakmile se ale k jeho uším dostane ta část o rozchodu, hlasitě vydechne, aniž by v plicích schovával nějaký kouř. Možná právě proto zhluboka potáhne z cigarety, kterou pak ležérně podá slečně.
"Provedl něco, nebo tě už prostě nebavil?" Místo výdechu následuje vyfouknutí kouře a až pak jakési tiché povzdechnutí. Možná nad skutečností, kterou mu právě sdělila, možná prostě jenom nad tím, že je nucen se podělit v podstatě o to jediné, co má doopravdy rád. Když teda pomineme tekutý chléb každého problematického teenagera, že jo.
"A kdy jsi to vlastně stihla?" Tiché brouknutí, jako by snad kolega ani nechtěl, aby se ta slova ke slečně donesla. Po celou dobu jejich rozhovoru z ní ale nespouští oči, možná proto, aby mu neutekla, možná jenom z toho důvodu, že se na ni hezky kouká. Kdo ví.

Poněkud překvapeně jsem zamrkala, když mi Sawyer podal cigaretu. Čekala jsem, že vytáhne krabičku nebo dvě, jenže prd. No nic, prostě jsem si cigaretu vzala a přiložila ke rtům, následně už jen potáhla kouř a vdechla ho. Chvíli trvalo, než jsem ho vyfoukla, jelikož jeho otázka mě donutila se zamyslet.
"Svým způsobem jsou obě odpovědi správný." Tyto slova jsem doplnila pokrčením ramen a dalším šlukem. Poté jsem ruku, spustila podél těla.
"Takhle, skřípalo nám to už dlouho. Byla otázka času, kdy vleze do postele s jinou. Řekl mi to sám, blbec." Jak bych si jen mohla odpustit další zavrtění hlavou. Na mém výrazu bylo však jasně znát, že je mi to fuk. A taky, že bylo.
"Vezl mě do školy, takže jsme si to stihli vyříkat cestou. Docela mě štve, že jsem o něj přišla jako o kamaráda, ale co už." Na chvíli jsem se odmlčela. Potřebovala jsem si v hlavě pořádně srovnat, co jsem se chystala říct.
"Jako partner mi dost lezl na nervy, to je fakt, ale kamarád to byl fajn." *Nehledě na to, že v posteli byl pěkný poleno, urgh.* Doufala jsem, že je frajerovi jasné, že se mu cigaretu nechystám vrátit.