Kavárna na kampusu

Ruku natáhne ke kelímku s kávou a majetnicky si ji přisune k sobě. Až pak od černé tekutiny zvedne pohled a zamračeně si Ricu prohlídne. Nejspíš se chystá jí něco odpovědět, jakmile z ní ale vypadne ta osudná věta, neubrání se hlasitému smíchu. Ono takhle, je docela dost patrný, že se mu ani nijak bránit nechce.
"To jenom kvůli tomu? Nic horšího jsem neudělal?" Hlesne, když smích potichu ustane. Zhluboka vydechne, jakoby se tak zbavoval všech neurovnaných myšlenek a zároveň s tím skloní pohled. Když se ale nadechne a zvedne hlavu, oči upře do těch jejích. "Já myslel, že jsi chtěla rozveselit. A to se mi snad povedlo, ne? Vo ránu jsme se ani jeden nebavili." Nezaujatě trhne rameny, očividně v tom na rozdíl od ní nevidí žádnou vědu. Pak konečně zvedne kelímek k našpuleným rtům a začne do něj pomalu foukat, ochlazujíc tak horkou tekutinu.
"Líto, protože by to pak znamenalo konec našeho tak výhodnýho přátelství? Ale notak, Rico." Hlavu skloněnou kvůli foukání kávy využije k tomu, aby ke slečně zvedl jenom oči, koukajíc na ni tak zpod hustých řas.

Mně ani trochu do smíchu nebilo po těch jeho poznámkách. *Ježiši to je vůl.* Protočila jsem očima, lokty se opřela o stůl a schovala si obličej do dlaní.
"Já se z tebe jednou zbláznim, fakt!" Už jsem si vážně myslela, že mu jednu natáhnu. To se naštěstí nestalo. Přeci jen teď na to už bylo trochu pozdě.
"Jo bylo to takový, že sme oba věděli, že si od toho nemáme nic slibovat, jenže by sis moh uvědomit, že i tak to bylo hnusný!" Dala jsem si dlaně z obličeje pryč, abych na něj měla dobrý výhled. V okolí nebylo nic, co jsem po něm mohla hodit. Snad jedině to kafe, na kterém jsem se zasekla pohledem. Dlouhými nehty jsem trpělivě klepala do desky stolu. Čekala jsem, až se uklidním.
"Konec výhodnýho přátelství? To sis dneska ráno ukončil sám, brouku." Provokativně jsem po něm mrkla slepým okem a přiložila si k ústům svůj hrnek. Cítila jsem naprostý klid, jakoby mi bylo všechno jedno.

Podle krátkého zamyšleného pohledu, který fakt netrval dost dlouho na to, aby si ho Rica mohla všimnout, mu nejspíš dojde, že překročil jakousi neviditelnou čáru. Snad z toho důvodu odloží kávu zpátky na stůl, ruce pomalu zvedne do úrovně ramen, dlaněmi natočené ke slečně - takže v podstatě v obranném gestu.
"Bylo to takový, jako vždycky, když si na pokoj přivedu nějakou holku. Kdybych tušil, že z toho budeš tak otrávená, tak bych zvolil nějakou jemnější alternativu." Ani oči nepřevrátí, místo toho na ni mrkne, jednou dlaní se opře o stůl a nadzvedne se ze židle, ruku nataženou k jejímu obličeji. Hřbetem ruky jí sjede po lícní kosti až k oušku, za který jí schová neexistující pramínek vlasů a pak se zase stáhne zpátky na svoji polovinu stolu.
"Ono snad nebude třeba z toho dělat takový drama, ne? Bych to nazval menším nedorozuměním, Bäckmanová." Konečně se napije kávy, přičemž pohled pořád upírá na slečnu naproti.

No bezva. Teď jsem si připadala jako prvotřídní blbka. Proto jsem se musela nejprve zhluboka nadechnout, než jsem vůbec něco dalšího vypustila.
"Hold to bude asi tím, že jsem zvyklá na to, že se mnou ostatní zacházejí s úctou. To já jsem vždycky byla ta, kdo toho druhýho vyrazil z postele. Jo a jen tak mimochodem..." Sáhla jsem si do zadní kapsy od džín, odkud jsem vytáhla krabičku cigaret. Tu jsem mu samozřejmě líně ukázala.*
"...za tohle dík, už mi došly." A zase jsem ji zastrčila zpátky na původní místo. Bylo mi fuk, jestli ho to naštve nebo ne. Zkrátka jsem jen chtěla, aby o tom věděl, hamoun.
"Já z toho žádný drama nedělám. Co se stalo, stalo se. Noc pěkná, ráno ošklivý. Už to nebudem rozpitvávat. Platí, fufíne? Při posledních dvou slovech jsem si pro změnu bradu podepřela levou dlaní. *Ještě že neřekl něco, jakože se to už nebude opakovat. To bych se mu upřímně vysmála.*

Na úctu, nebo spíš neúctu z jeho strany, se nijak nevyjádří, místo toho prostě přivře oči a s tichým slastným zamručením se oddá vychutnávání kávy. Za kelímkem zůstane schovaný relativně dlouho, možná aby se vyhnul nějaké další odpovědi, možná jenom proto, že do sebe hodí dobrou půlku obsahu papírové nádobky. Tu pak odloží zpátky na stůl, přesně ve chvíli, kdy před ním Rica zamává krabičkou cigaret, v podstatě jako by máchala červeným kusem hadru před rozzuřeným býkem.
"A já je ráno hledal." Nic víc z něj ale nevypadne, místo se zadívá přes rameno na slečnu za barovým pultíkem. "Kotě to ty to tady patláš, až to skoro vypadá, že jsem ti malinko pošlapal nějaký ty city." S tím se otočí zpátky k ní a provokativně na ni mrkne. "A víš, že nic takovýho nemám primárně v plánu." Poslední větu jenom tiše broukne, snad jakoby ani nechtěl, aby se přes stůl donesla až k jeho společnici.
Pak se ale nahne ze stolečku a se zamračeným výrazem se zadívá na její pozadí, tedy spíš na bok, vzhledem k její pozici. "Ale tu krabičku chci zpátky. A je na tobě, jestli po dobrým nebo po zlým."

Jakmile se zmínil o citech, už jsem se vážně rozčílila. Dlaně jsem položila na desku stolu a jazykem jsem si zatlačila do pravé tváře.
"No, tak co na to říct." A vskutku jsem nevěděla co říct. Tohle byl závod o to, kdo to vzdá jako první.
"K pošlapání žádný city nebyly. Jen ti tu naznačuju, že jestli se takhle chováš k těm svým holkám, tak ke mně se takhle teda chovat nebudeš." Tohle už jsem procedila skrz zuby a o něco hlasitěji. Ta jeho arogance mi lezla krkem a on to moc dobře věděl. Alespoň jsem si tím ujasnila - a pevně jsem doufala, že i jemu - že si ty jeho blbý kecy líbit rozhodně nenechám. Nad jeho výhružkou ohledně oné krabičky cigaret jsem se ušklíbla.
"Polib si." Ačkoli jsem ztlumila tón hlasu, pořád zněl naštvaně. V tuto chvíli snad i posměvačně.

Po chvilce se na židli zase narovná, na tváři zamračený výraz a jedno obočí povytažené kamsi vysoko na čele. Nechápavě zavrtí hlavou, snad doopravdy zmatený z toho jejího povídání, možná prostě jenom odmítá uvěřit tomu, co z ní právě vypadlo. Rozpohybované tetování by slečně přece jenom mohlo dát nějakou tu indícii, díky které onu hádanku vyřešit.
"Rico, oba moc dobře víme, že ňáký city tady jsou, tak proč to popírat?" Nasadí hlubší hlas, mezi slovy udělá větší časové mezery, jakoby se teď role obrátily a on si pro změnu hrál na toreadora krotícího rozzuřené zvíře. "Jsi to měla říct hned ráno a nebyl by z toho takový problém. A jen tak mezi náma, fakt netuším, proč si ten idiot Seb tahal do postele jinou." Nezaujatě pokrčí rameny, po její poslední odpovědi ale protočí oči a s dlaněmi opřenými o stůl se zvedne ze židle. Tu odsune dozadu, aby měl volnou cestu a dvěma delšími kroky se dostane až k její židli. Jednu ruku jí vsune na záda, druhou pod kolena a s lehce zamračeným pohledem ji zvedne ze židle. Jenom na krátkou chvilku jí dovolí nohama dotknout se země, než si ji nadhodí a opatrně položí přes pravé rameno. Takže si z chudáka Ericy udělá v podstatě pytel brambor.
"Poslední šance se omluvit a tu krabičku vrátit, Rico." Pobaveně se uchechtne a jemně slečnu poplácá po lýtkách.

Ten jeho zamračený výraz se mnou nedělal absolutně nic. V klidu jsem si seděla na židli a bedlivě poslouchala každé jeho slovo. Nad některýma jsem se dokonce i tiše a krátce uchechtla, načež do toho zatáhl i Seba. To pro mě znamenalo něco, co pro psa znamená povel trhej.
"Buď tak hodnej a-" Zbytek věty jsem spolkla, jelikož mi došlo, o co tady celou dobu jde. To byl taky důvod, proč jsem se ušklíbla jako ještě dlouho ne. *Tak a sme doma!*
"Teď sis krásně naběh, brouku." Konečně se karta obrátila a já si připadala skoro jako vítěz. Chtěla jsem mu to dát co nejvíc sežrat.
"Ty tady žvaníš něco o tom, abych ti přiznala moje city k tobě, přitom ty ses do teď ani nepochlubil, že taky ke mně nějaký chováš. Óóó to je sladký." Zasmála jsem se, jenže můj smích vzápětí přerušil Sawyer, když mě vzal do náruče a následně hodil přes rameno. Rychle jsem si tu krabičku vyndala ze zadní kapsy u džín, přičemž jsem ji pevně stiskla, aby mi ji náhodou nevyrval. Ruku s ní jsem si přitiskla na hruď a znovu se začla smát.
"A znovu říkám: polib si!" Řekla jsem o něco hlasitěji a už jen čekala, k čemu se odhodlá.

"Rozdíl je v tom, zlatíčko, že já nikdy žádný city k tobě nepopíral. To, že tys to tak vnímala je jenom tvoje věc." S mrknutím, teda ne, že by to slečna mohla vidět, když ji drží v pase na rameni, jí odpoví nadmíru pobaveným hlasem. Nějaké to její vítězství tak nebere v potaz, ono mu to tak vlastně ani nepřijde, že jo. Z jeho pohledu se nezměnilo vůbec nic.
"Neříkej dvakrát, zvlášť, když mám zrovna tak hezký výhled." Tentokrát ji místo na lýtkách poplácá po zadku, následně si ji nadhodí a znovu pustí na zem. Přesněji teda posadí zpátky na židli. Krabičku jí z ruky vytrhne, jemně si skousne spodní ret a neodpustí si ani zastříhání obočím. Nutno dodat, že práci obličejových svalů má teda zmáknutou perfektně. "Když říkám, že je chci zpátky, tak je chci zpátky." Trošku provokativně s krabičkou zatřese před jejím obličejem a dřív, než se pro ně stihne natáhnout stáhne ruku k tělu a pomalým krokem se vrátí zpátky na svou židli.

*Coo?!* Jeho odpověď jsem nečekala ani náhodou. To byl důvod, proč jsem se zarazila a delší chvíli nebyla schopná cokoli říct, či udělat. Proto mi bylo jedno, když mi krabičku vytrhnul. Něco říct se mi povedlo až když jsem seděla na zadku a vejrala na něj jak na zjevení.
"Tak... to... ty... " Opět jsem nevěděla, co na to mám říct. Není tedy divu, že to dopadlo nejdříve takhle.
"Já myslela, že to budeš popírat nebo tak něco. A ty mi najednou řekneš, žes je nikdy nepopíral?! No tak to je teda mazec." *Dělá ze mě akorát blbce...*
"Hele Whitby, jestli to je nějakej blbej fór, tak fakt není vtipnej. Kdyby tady nějaký city byly, tak se ke mně chováš jinak a nevyhodil bys mě z postele!" Namáhala jsem se úplně zbytečně. Je to Sawyer, u něj nikdo nikdy neví. I tak se mi tomu nechtělo věřit. Kromě včerejší noci se ještě nic nestalo. Tak co tak najednou?...

Ruce po chvíli zarazí do předních kapes kalhot, společně i s krabičkou cigaret, jakoby se ještě pořád bál, že mu ji slečna vezme, až se vzpamatuje. Nad tím jejím rozkošným rozčarováním se jenom tiše uchechtne a s protočením oček trhne rameny v jakési překvapivě dech beroucí synchronizaci.
"Zas a znova tě připravuju o slova, jak je jenom možný, že se mi to tak daří?" Rádoby ztrápeně si povzdechne, pravý loket opře o desku stolu a bradu si položí do dlaně, očka přilepená na těch jejích. Malinko se na ni zamračí, nějaké další projevy nesouhlasu už ale omezí čistě na verbální projev. "Kdybych k tobě neměl žádný city, tak s tebou logicky netrávím tolik času, že jo. Doufám teda, že oba víme, o jakých citech se tady bavíme." Nedůvěřivě přimhouří oči, div je pomalu nezavře. Nad dalším stěžováním nad tou prokletou postelí už ale protočí oči a poněkud hlasitě bouchne pěstmi do stolu.
Prudce se zvedne od stolu a rázným krokem si to zamíří zpátky k baru. Po cestě ale nejspíš vychladne, alespoň o nějaký ten kousek a se slečnou na baru už mluví svým typicky klidným a hlubším hlasem. Dle pohledů směřujících od blondýnky za pultem na chlaďák se zákusky je očividné, že se snaží uspokojit svůj mlsný jazýček.

Celou dobu jsem ho pozorovala. Trochu jsem sebou trhla, když se ozval zvuk bouchnutí jeho pěsti o stůl. Zároveň mi jeho otázka o citech nasadila pěknýho brouka do hlavy a zase jsem si připadala jako nějaký malý štěně vedle mohutného vlka. Necítila jsem se příjemně ani trochu a měla jsem sto chutí odejít. Jenže já nemohla. Na to jsem byla až moc vyklepaná. Neuvěřitelný, jak mi s ním bylo hezky a zároveň tak strašně. Snad jsem se ho i trochu bála, což bylo velmi, ale velmi neobvyklé. I když on už dávno vstal a šel k pultu, já tam dál seděla s vykulenýma očima, zírajíc na místo, kam předtím udeřil.
Najednou mě z ničeho nic přepadl nekontrolovatelný vztek a adrenalin. Už jsem nechtěla vedle něj být jako to malé ustrašené štěně. Vstala jsem a rozešla se k němu. Následně jsem ho chytla za pravou paži, čímž jsem si ho natočila čelem k sobě a vší silou jsem mu dala facku přes levou tvář.
"Už tě mám plný zuby! Sakra Whitby!" Trochu jsem překvapila sama sebe. Nejprve tou fackou a teď tím, co jsem na něj zakřičela.

Potutelně se usměje na bílý talířek, na kterém se teď jako třešnička na dortu vyjímá .. no jo, právě ten dortík. Krom toho si tam od slečny nechá naložit ještě menší muffin a očividně i její telefonní číslo napsané na ubrousku. Nad tím se jenom tiše uchechtne, ubrousek zmačká a strčí do přední kapsy ke krabičce cigaret. Znovu blondýnce za pultem podá bankovku, nad vrácením zbytku peněz máchne rukou a vezme talířek.
Nejspíš by s ním býval došel až ke stolu, kdyby se k němu jako velká voda nepřiřítila Erika. Po doteku její kůže na jeho okamžitě odloží talíř zpátky na pult a s kamenným výrazem se na ni zadívá. To jenom do doby, než na levé tváři ucítí štípání od facky, při které logicky přivře oči. Krom zašklebení se při bolesti ale nijak nevyšiluje, pomalu otevře oči a s podmračeným výrazem na tváři se jí zadívá do očí. Že by snad malinko ublíženě?
"Klidně můžeš odejít, pokud tě to nebaví. Nikdo tě tady nedrží." Slova k Erice tiše zavrní a pohledem sklouzne ke své pravé paži, než oči znovu zvedne k jejímu obličeji. Na tváři se mu mezitím objeví tázavý výraz, jakoby snad chtěl naznačit, že to ona drží jeho, ne naopak.

*Nebreč, nebreč, nebreč...* Opakovala jsem si to v hlavě pořád dokola. Člověk by nevěřil, kolik emocí se v něm dokáže odehrávat najednou.
"Ty seš fakt debil." Ukázal mi, že ať dělám co chci, tím ustrašeným štěnětem zůstanu. Štěnětem, které když se pokusí vyskočit, je ihned sraženo k zemi. Nevěděla jsem, kde se to v něm vzalo. Donutil mě přemýšlet nad jeho slovama dalších deset vteřin, než jsem si uvědomila, co znamená ten výraz. I tak jsem jeho ruku nepouštěla a civěla mu do očí.
"Teď máš jedinečnou šanci všechno vyklopit a vysvětlit. To s citama, chováním a tak dál. Buď tak hodnej a zkus mě pro jednou neranit." Srdce mi tlouklo jak splašený kůň. Bála jsem se toho, co se chystá říct, ale zároveň jsem byla napjatá jak kšandy. Buď to ten blbec všechno popře nebo se přizná. Ani nevím, co by mi vadilo víc. Každopádně na obě odpovědi jsem měla připravené reakce.

"Jo, to rozhodně nebudu popírat." Nejspíš ono oslovení neslyší poprvé, minimálně se podle toho chová. Pohledem sjede zpátky na blondýnku, na kterou se omluvně usměje, než do volné pracky vezme talířek a tentokrát i s ním se otočí zpátky k Rice. Druhou ruku jí položí na kříže a začne ji tlačit zpátky ke stolu, kde předtím seděli. Snad se tak snaží, aby slečna za pultem neměla lístky do první řady toho právě se odehrávajícího dramatu.
"Ono je děsně hezký, že se tady celou dobu bavíme o mě a jak já to vnímám. Ale možná by neuškodilo, kdyby se s k tomu nějak vyjádřila i ty, kotě." Hravost v jeho hlase nejspíš nemá mezí, protože i přes tu všeobecně napjatou atmosféru a docela jasně se rýsující obtisk její ručky na levé tváři si ji stále zachovává. Když doje až ke stolku, do jeho středu odhodí talíř, aniž by při řinčení kovu lžičky o keramiku přivřel oči. Ricu chytí za paže a v podstatě ji vysadí na stůl, sám si přitom opře dlaně o desku, vedle jejích stehen a přikloní se k ní, obličeje snad 20 centimetrů od sebe.
"Nevím, co to do tebe vjelo, Bäckmanová. Jasně, omlouvám se, že ti moje chování nebylo příjemný, alespoň to teď už budu vědět. A kdyby mi na tobě sakra nezáleželo, tak už si to valíš ulicí zpátky na pokoj. Místo toho tady sedíš a posloucháš, co všechno mám na svým děsně ublíženým srdíčku." Ani tentokrát se na ni nezapomene zamračit, což znovu způsobí pohyb inkoustu na jeho předloktí. Až se zdá, že se listy kolem lebky plánují odsunout na jinou část těla.

Poslouchala jsem ho a nechala jsem se dovést až ke stolu. Dokonce i vysadit. Nic jsem neříkala a poslušně jsem sebou nechala manipulovat, jelikož měl pravdu. Když domluvil, nemohla jsem nic jiného, než se pousmát a dodat...
"Nezáleželo v jakým slova smyslu?" Docela mě zmátnul. Nic nepopřel, ale zároveň se k ničemu nepřiznal. Byla to pro mě záhada.
Věděla jsem, že pomocí slov se nic nedozvím. Rozhodla jsem se to proto zjistit jinak, doufajíc, že mi tentokrát vyjde vstříc. Naklonila jsem se k němu tak blízko, až jsem se čelem opírala o to jeho, přičemž jsem se kousla do spodního rtu.
"Já myslela, že o mých citech už víš všechno. Sherlocku Holmesi." A všechen špatný pocit vymizel. Zbyla pouze natěšenost a napjatost. Už mi nebylo nepříjemné tu s ním být. A doufala jsem, že on je na tom stejně.

"Děsně si vážím toho, že se o mě tak zajímáš, ale kdybych se ti otevřel jako dětský leporelo, tak by to ve výsledku ani jednoho z nás nebavilo." Nejspíš i kvůli tomu, že na jeho čelo nalepí to svoje, lehce zavrtí hlavou ze strany na stranu, přičemž má oči pevně zamčené na těch jejích. Do obou se dívá stejně, před bělmem pravého oka se nijak nesnaží uhnout, snad ze zvyku, možná proto, že to ke slečně už neodmyslitelně patří.
Po tom jejím provokativním skousnutí rtu tiše zavrčí, ruce ze stolu přesune na její stehna a po chvilce se od slečny odtáhne. Ruce si přitom rychle zasune do předních kapes a při tom pohybu se předkloní, jakoby tím způsobem povoloval na uzdě jeho panující frustraci. "Očividně mi chybí Watson, abychom na to přišli společně." Stále v předklonu se na slečnu zadívá, než cosi nesrozumitelně zavrčí. Pak se z ničeho nic rozejde zpátky k ní, obě ruce jí položí na zátylek, takže si ji přitáhne k sobě a udělá nejspíš přesně to, co slečna předpokládala. Tedy políbí ji. Polibek ale netrvá nějak přehnaně dlouho, tak akorát na to, aby jí mohl vykouzlit vítězoslavný úsměv na rtech.
"Brnkáš na moje děsně tenký nervy, Rico. Zlob dál a přísahám, že za sebe neručím." Ačkoliv poslední věty zavrčí, lehké cuknutí pravého obočí snad může naznačit, že to myslel stejně výhružně, jako škádlivě. Pak už od slečny odstoupí nadobro a hlasitě vydechne.

Docela mě zklamalo, když se ode mě Sawyer odtáhnul. Naštěstí jsem to nedala na sobě příliš znát.
"Chybí ti Watson, anebo Irene Adler?" Zeptala jsem se provokativně. Počítala jsem s tím, že jsem mu to s touto otázkou natřela. Avšak jsem se ptala naprosto vážně. A vše bylo objasněno ve chvíli, kdy se jeho rty spojily s těmi mými. Stačilo mi to jako odpověď, za kterou jsem byla vděčná. Opravdu jsem se musela vítězoslavně pousmát.
"Tak to jsme si kvit, Sawy. Neručíš za sebe? A co uděláš? Hm? Znova bouchneš pěstí do stolu?" Ačkoli jsem si znovu připadala jako vítěz, už jsem se neusmívala. Úsměv už dávno po mém posledním slově nahradil jak jinak než provokativní úšklebek, namířený na Sawyera. Chtěla jsem ho vyprovokovat a vidět, k čemu se zmůže a jestli ty jeho řeči nejsou jen řeči, ale opravdu vše myslí vážně. Ze stolu jsem slezla a jako to nejdrzejší dítě jsem namířila své kroky proti němu. Nezastavila jsem se, namísto toho jsem ho obešla a z jeho kapsy jsem si pokusila vzít zpátky onu krabičku cigaret.

K její první otázce se už nijak nevrací, očividně vděčný za to, že se slečna přece jenom dala do pohybu. Neznatelně se napne, když ho znovu začne provokovat, místo nějakých dalších výbušných stavů se prostě jenom ušklíbne a rukou si vjede do vlasů.
"S tebou je to jak s děckem. Teď provokuješ a nakonec budeš zase ublíženě brečet. Neříkej věci, pokud je nemyslíš vážně." Suveréně povytáhne obočí, když se před ním nezastaví a místo toho ho obejde. Snad jí zná ale dost dlouho na to, aby vytušil, co má v plánu. A hned, jak u zadní kapsy ucítí její ruku se otočí, pevně ji chytí za zápěstí a nesouhlasně, dost pomalu teda, zavrtí hlavou.
"Když se zeptáš, tak možná. Takhle ne." Díky tomu, že jí drží právě zápěstí, ji donutí se otočit, tím že jí ruku jemně stočí za záda. Teprve až pak ji pustí, natáhne se k ní a lehce ji líbne na spánek. "Já mizím. Zůstáváš, nebo riskneme chování na druhý ráno?" Zastříhání obočí následuje ale pomalá otočka na patě, při které si zasune krabičku zpátky do kapsy a pak už se vydá ke dveřím kavárny.

Uchechtla jsem se po poznámce ohledně breku. Jakobych snad já někdy brečela.
"Ublíženě brečet? Když už, tak ublíženě se vztekat." Z mého hlasu nebyla vůbec patrná ironie. Vše jsem myslela naprosto vážně. Když mě Sawyer chytil za ruku, poněkud překvapeně a zklamaně jsem zvedla očka z jeho zadní kapsy na jeho oči, do kterých jsem se zahleděla. Než jsem stihla zaklít, už líbal můj spánek, čímž naprosto zmařil moje plány a nakonec jsem si ho jen mlčky prohlížela.
"Právě možná. A u tebe možná znamená ani náhodou, co se týče cigaret." Znala jsem ho moc dobře, jinak bych tohle z pusy nevypustila.
"Noo já bych riskla to ráno. Jenže jestli někdo někoho vyrazí z něčí postele, tak to budu já a pěkně z mojí postele." Došla jsem až k němu a krátce ho políbila na tvář. Následně už jsem jen chytla jeho ruku a těsně předtím, než jsem opustila kavárnu, jsem si neodpustila provokativní mrknutí tentokrát ne na Sawyera, ale na blonďatou obsluhu za pultem. A hned nato jsem vyšla ze dveří a vydala se k budově své koleje.

Tak jako každý rok, každý měsíc a skoro každý den, navštíví zapadlou kavárnu, která slouží jako klidné útočiště pro pár studentů jako je on sám. Je to taková jeho rutina, i když nestojí za moc. Výběr tu mají dost obsáhlý ale ne tak kvalitní, jak vyžadují rozmazlené mladistvé chuťové buňky. Jaemu však stačí málo, aby byl spokojený, i když sám s tím měl ze začátku problémy. Káva, na kterou si tu každý druhý stěžuje, mu nepřijde až tak hnusná jako před pár lety. Lenost a pár drobných v kapse přiučí. Nápoj obsahující jenom kávu a vodu, skoro bez cukru mu vyhovuje. Nikdy si nijak neliboval v sladkých věcech, obzvlášť ne v kávě. Hlavně, co by člověk očekával od tak prosté malé kavárničky, že?
Přešel k pokladně, kde si jako vždy objednal samotnou kávu. Nováček za pultem vypadal dost vystresovaně. Ani se mu nediví, když tu každý druhý nadává. Rozklepanýma rukama položí šálek kávy před Jaeho a ten mu s milým úsměvem na tváři zaplatí. Vezme šálek kávy a obsadí volné místo v rohu u okna. Ani místo neměnil. Nebyl stereotypní, prostě dělá věci, tak jak je má rád a tak jak mu nejvíce vyhovují.
Usrkne si hořkého nápoje a lehce se ušklíbne. Bude mu chvilku trvat, než si znova zvykne po tak dlouhém volnu na tuhle levnou chuť horké kávy. Nohy natáhne před sebe a ruce strčí do kapes černé bundy, která zahaluje část jeho školní tmavě rudé uniformy. Ano, zastavil se sem hned po škole. Většinou si vezme i učení, když má náladu ale, jelikož dneska zatáhl poslední hodinu, přemístil se sem, aby ve škole náhodou nenarazil na nějakého profesora, i když ten by s tím nic nenadělal. Takové chování je prostě u Jaeho normální a většina lidí si na to musí zvyknout.
Rozhlédne se po kavárně. Rozpozná pár známých tváří. Někteří na něj na pozdrav kývnou, jiní mu věnují jenom pohled nebo úsměv. S lidmi jako jsou oni, se vlastně moc dobře nezná. Znají se jenom od vidění a mluvili spolu maximálně u kasy, nebo když tu nebylo místo na sezení. Nakonec se pohledem přemístí k oknu. Párkrát si usrkne horké kávy a ponoří se do polstrování křesla.