Kavárna na kampusu

Kavárna, od slova Káva, ale nenechte se zmást, tak dobré kafe tam ani nedělají. Je to spíše jakási tmavá tekutina, v jejíž přípravě se zřejmě stala hodně špatná chyba. Očividně zaučovali nějakého nováčka a právě Aurora byla první obětí kávového zločinu. Jednak bylo moc slabé, takže to byla jen nějaká břečka -a ani jí k tomu nedala cukr, aby si to mohla trochu dochutit i když bůhví, jestli to třeba není jenom dobře.
A jelikož už to nemohla pít, rozhodla se zbavit toho zla, takže jednoduše kelímek -protože to chtěla původně s sebou- vyhodila nenápadně do koše a objednala si citronový čaj, aby nějak zažehnala pachuť v ústech, doufaje, že alespoň ten bude za něco stát.
Naštěstí udělat čaj tak těžké zjevně nebylo a tak tentokrát nedostala hnusnou brečku, ani prostě brečku, ale normální, citronový čaj. Ono se to zdá zbtečné, mohla by si ho udělat na koleji, ale když ono je to přeci jen takové pohodlnější, sednout si v jakési kavárně kampusu, otevřít knížku, ponořit se hluboko do sedačky a popíjet u toho čaj -původně brečku kafe.
Takže aby nemusela sedět na jedné z těch dřevěných stoliček, sedla si k nižšímu stolu na koženou sedačku u okna. Vytáhla z tašky rozečtenou -už skoro dočtenou- knihu a postavila před sebe čaj. Ponořila se do sedačky tak, aby to bylo co nejpohodlnější a začala číst.

Zase utíkal někam daleko, kde by ho nenašli. Zase někomu podpálil pokoj a ještě k tomu mu asi trochu podpálil učes. No stane se, hlavně když se hodně nudí a nemá co dělat. Adrenalin a zábava. Kdo by to nechtěl? Hodně lidí, protože hodně lidí jsou normální a žijí normálně. Bohužel Anto není normální a všichni to už asi zjistili. A kdo ne tak to ještě zjistí. Buď podpáleným pokojem nebo nějakým hezkým překvapením v pokoji. Člověk si na to časem zvykne a bude to považovat za normální den.
Běžem dolů ulicí a v ruce svíral peněženku a na zádech se mu houpal batoh. Ještě se rychle otočil zda ho nevidí. Nikdo za ním nebyl takže měl trochu náskok. Vplul do nějaké kavárny, která byla po cestě a vypadala jako dobré místo pro skrýš. Rozhlížel se kolem, ale vypadalo to tady jako po výbuchu nějaké bomby. Čekal by trochu víc. Přešel k pokladně kde si něco objednal. Snad to nebude tak hnusné jak to vypadá. Dostal hrnek kafe. Chvilku si to prohlížel a pak to položil zpátky. "Promiňte, ale tomuhle se káva říkat nedá. Tohle je nějaká hnědá břečka smíchaná s vodou." Zastěžoval si. Vypadalo to, že ten nováček je z toho celý pryč, ale to mu je jedno. Chce dobrou kávu a tak ji dostane. "Copak tady není nikdo schopnej co umí udělat normální a dobrou kávu?! Začal pomalu supět. Nakonec se mu dostal do ruky nějaký zmrzlinový pohár, který taky stál za starou bačkoru, ale aspoň něco.
Rozhlédl se kolem, kde by se tak mohl usadit, ale jediné takové hozké místo bylo u okna kde byla křesla, ale jedno okupovala jedna holka. Odněkud ji zná, ale není si přesně nějak jistý odkud. Rozhodl se, že si k ní přisedne a kdyby náhodou viděl jeho pronásledovatele tak ji nějak zneužije. V dobrém slova smyslu. A kdyby to nevyšlo tak hold to bude v tom zlém.
Přešel k oné dívce a s úsměvem se na ni podíval. "Smím si přisednou?" Optal se mile. Mezitím pořád koukal oknem ven a i po okolí kavárny. Čeká až uvidí jednu spálenou hlavu a její dva kumpány.

Ani když se ozval nějaký mužský hlas, který okřikoval novou dívku, dělající kafe ji nevyrušil ze čtení. Vlastně snad nic. Věděla, že byla jen otázka času, kdy jí to někdo řekne. Ale ona to být nechtěla,  vlastně by nemohla, ani kdyby chtěla. Především protože nedokázala říct nic zlého, ne takhle a rozhodně by nedokázala něco říct tak hrubě. Nebo ano? Nikdy se to nestalo -dobře, snad jednou, ale to nebylo na nikoho cizího a na veřejnosti.
Ten samý člověk poté přešel k ní a zeptal se, zda si smí přisednout. Chvíli to nevnímala, protože si myslela, že je to na někoho u nějakého stolu poblíž, ale když neslyšela odpověď, mírně zvedla pohled z řádků a přenesla jej tím pádem na kluka. Samozřejmě se jí hned stáhlo hrdlo a zpanikařila -dva kluci, sotva dojede na kolej. Nasucho polkla a ještě chvíli tak upřeně, vyděšeně zírala na kluka, dokud nejistě nepřikývla. Nic neříkala, ani by se k slovu nedostala a hlasivky by ji zradily, věděla to předem.

Chvíli přemýšlel zda ho vůbec slyší a nemá třeba sluchátka nebo tak něco, ale nakonec se na něho podívala. Nechápal ten výraz, který měla když se na něho podívala. Copak na sebe něco kydnul nebo někde hoří? To asi ne to by cítil. Udělal pofiderní pokerface ve znamení, že je naprosto v pohodě a nic neudělá. Skoro nic.
Sedl si na druhé křeslo vedle a přesunul před sebe zmrzlinový pohár s pár kopečkama a batoh si hodil vedle křesla. "Mlčení je jako souhlas." Zasmál se a nabral si na lžičku trochu zmrzliny, kterou si dal do pusy. Zmrzlina tady taky nic moc. Tady snad nemají ani na dobrou zmrzlinu. Tohle je vadná kavárna.
Vytáhl z batohu nějakou knihu, kterou musel přečíst, aby měl aspoň o čem psát, protože moc nečetl a neměl ani žádné informace nebo si žádnou knihu nepamatuje. Spíš nečte vůbec, ale to je vedlejší. Otevřel knihu někde v půlce a začal číst. Musel se stále koukat z okna, protože kontroloval ty gorily. Každou chvilku mohou přijít a najít ho, pak ho odvedou a zbijou nebo ho rovnou doslova uhasí před všema v této kavárně. Ale když přijdou tak už má plán do kterého asi zatáhne nevinného člověka, který o ničem nemá ani páru.

"P-pardon." Nakonec ze sebe přeci jen nějaký hlásek vydala, aniž by zvedla zrak od knížky. Znervózňoval ji. Taky skutečnost, že je určitě starší a vůbec ho nezná. Ne, to nebyla taková ta nervozita, jako s Ethanem, to byl strach -co když jí něco udělá? To se taky mohlo stát. Nevěděla, co se lidem honí v hlavě, případně by se pokusila o použití svých schopností, ale to by možná ani nepomohlo. Co by zmohla voda? Mohla by mu možná tak smočit ten ledabyle upravený účes, po čemž by se ale cítila špatně. Takže asi nic.
Reagovala na jeho "Mlčení je jako souhlas," protože měla prostě potřebu se za to omluvit -asi si přišla neschopná, když nemohla odpovědět ani na tak zřejmou a jednoduchou otázku zřejmou a jednoduchou odpovědí. Cítila se provinile. Asi je to docela zvláštní a nezvyklé, ale to by pochopil jen málo kdo. Jen Claud. Ten jí zrovna chyběl ze všech nejvíc -ve Francii byl snad jediný, s kým se bavila. Na pár výjimek.
Celou dobu věnovala pozornost jen knížce, až potom na chvíli přenesla pohled na kluka, aby zjistila, co dělá a jestli ji třeba nesleduje. Ne, četl si, což na ni udělalo trochu dojem. Jemně, nepatrně se pousmála a natáhla se pro čaj. Usrkla si a potom šálek zase vrátila na místo. Ale stále sledoval ulici z okna, což ji trochu zneklidňovalo, ale ne víc, než jeho přítomnost jako taková.
Nevypadal moc jako typ, co by četl, proto měla pocit, že se před někým chce schovat, ale raději nad tím příliš nepřemýšlela, aby nepřišla k nějakému nepříjemnému závěru.

"To je v pořádku. Já se omlouvám, že jsi musela slyšet moje nadávání. Chtěl jsem jen dobrou kávu." Zasmál se a zase se začetl do knihy. Přečetl pár stránek a zase se věnoval zmrzlině, která byla před ním. Pomalu se roztékala a stávala se z toho další břečka jako byla ta věc, které říkali káva. Většinu času věnoval oknu, občas se jen očkem podíval na osobu vedle. Ani neznal její jméno, ale ví, že ji odněkud zná. Odkud sakra? Určitě si časem vzpomene, ale asi ji zná někde od vidění. Poznal ji podle vlasů a možná ještě podle něčeho, ale to není nějak podstatné.
Po dalším uplynulém čase a po dalším přečtení stránek uslyšel jak někdo vchází do kavárny. Podíval se směrem ke vchodu a vyvalil oči. Sjel trochu víc do křesla a knihu si dal ještě blíže k obličeji. Nějak přestal dávat pozor a nevěnoval se ulici, ale spíše čtení. Chvilku koukal na ně a doufal, že ho neuvidí, protože se mu nechce pak zase utíkat. Možná by se jim mohl postavit, ale prohrál by, protože by ho hned uhasili. Rozhlédl se kolem sebe a hledal nějakou nejvhodnější skrýš kam by se mohl schovat nebo kudy by tak mohl utéct, ale tady nic nebylo. Maximálně záchody. Počkat.. Záchody? To by možná šlo. Uklidil si knihu do batohu a nandal si ho na záda. Už se chystal pomalu utéct na záchody, ale něco si uvědomil. *Nemůžu ji tady nechat. Oni jsou schopni ji něco udělat.*
Dlouhou chvíli se rozmýšlel co by měl udělat. Uvažoval, promýšlel plán a čas mu stále běžel. Nakonec se rozhodl, že ji zatáhne sebou na jeho provizorní skrýš. Ale na pánský asi nemůže, protože kdyby tam šli tak by ho našli. Ale na dámy taky ne, protože by vyvolal velký povyk. Tohle je těžká situace. Těžší než šachy, které nikdy v životě nehrál. Nakonec se rozhodl. Čapl onu děvenku za ruku a zvedl ji na nohy. "Nedělej žádné unáhlené závěry, pokud ti záleží na tvé půvabné kráse." Nějak neuvažoval nad tím jak to řekl a hned ji táhl na ono zakázané místo pro křehké dámy. Jen doufá, že nebude dělat problémy a unáhlené záběry.

Musela se pousmát, protože narazil na něco, s čím souhlasila -kafe tu ta nová dělala vážně příšerné, měli by ji vyrazit, nebo konečně pořádně zaučit, ale Aurora nebyla stavěná na to, aby něco řekla. Jak servírkám, či jak se jim tu říká, tak tomu klukovi,jehož jméno neznala a zjevně ani znát nepotřebovala, protože se stejně potom už nikdy neuvidí. Jaká to mylná představa.
Přišlo jí, že zničeho nic trochu znervózněl. Byly to takové 'bad vibes,' nebo jak se tomu říká. Snažila se to ale nevnímat. Jenomže v tu chvíli ji hned popadl, sotva stihla položit knížku a hned ji někam táhl. Byla tak zmatená, že zjistila kam ji táhne, až když tak už byli. Docela ji zarazila jeho slova, ale o nic víc, než činy. Ani se nesnažila vymanit z jeho sevření, nepovedlo by se to, byl to předem prohraný boj -možná měla být více ostražitá, bůhví, co s ní teď udělá.
Jen, co byla šance se nějak vykroutit, ujala se jí. Poté udělala několik kroků vzad, až skoro ke zdi a bylo jen štěstí, že tam zrovna nikdo nebyl. Vyděšeně ho sledovala a ruce si tiskla k hrudi, jako kdyby se chtěla schoulit do klubíčka. Nic neříkala, nekřičela, stejně by to nepomohlo.

Jak ji tak táhl tak se neustále otáčel a kontroloval zda jsou mezitím v pořádku a zatím je nevyhmátli. Jen tam slyšel nějaký povyk. Otevřel dveře a vplul dovnitř. Už chtěl zalézt i do nějaké z kabinek, ale něco mu v tom zabránilo. Ne něco, ale spíše někdo. Otočil se na ni s nechápavým pohledem. Až pak mu došlo co si asi chudák myslí. Rukama si začal masírovat spánky a přemýšlel jak jí to vysvětlit, aby to tak nějak pochopila a nevyznělo to špatně. Protože už teď si chudák myslí, že ji chce tady někde přefiknout a nechat ji na téhle špinavé podlaze.
"Vím, že se neznáme a je to takové rychlé, ale musíš mě poslouchat. Ti kluci co jsou tam venku a dělají tam ten povyk tak hledají mě. Jsou schopní zmlátit každého s kým promluvím i kdybych ho neznal nebo bych si k němu jenom přisedl. Takže to ber tak, že zachraňuji tvou pěknou tvářičku před zmlácením a bůh ví čím ještě, protože oni dělají lidem i něco víc než jen pěsti a kopance. Takže se nemusíš bát, že bych ti chtěl něco udělat. Nejsem nějakej zatracenej úchyl." Snažil se jí vysvětli ve zkratce a v očích se mu leskla prosba. "Takže prosím zalez do tý kabinky a dělej, že tady nejsi. Ukázal na jednu z kabinek do které si následně vlezl.

Už tak to byla dost divná situace a po jeho vysvětlení se to příliš nezměnilo. I když slyšela nějaký křik, sem tam ránu, jako kdyby něco spadlo na zem, což ji přesvědčovalo o tom, že mluví pravdu, ale stejně ji ani nehlo. Stála tam s tím stejným, neměnícím se výrazem a doufala, že je to jen špatný vtip. Ve Francii by se tohle stát nemohlo.
Její odmítání ale pominulo ve chvíli, kdy poblíž dveří, zvenčí slyšela něco ve stylu "já jdu na ženský a ty běž tam," tudíž asi na pánské, takže chtě nechtě, nakonec stejně rychle zapadla do kabinky, rychle zavřela dveře a zamkla, ale co nejtišeji, aby na jejich přítomnost moc neupozorňovala. Stála u dveří, měla nastražené uši a čekala, kdy vejde do místnosti onen člověk. Byl to poněkud malý prostor a nebylo zrovna příjemné se tam tak mačkat, navíc to zvyšovalo její nervozitu. Dýchala pomalu, vlastně se snažila dýchat co nejméně, už byl tam, nechtěla, aby na ně došel i když to mohl zjistit podle nohou, to jí v tu chvíli ale nedocházelo. Jediné, v co doufala bylo, že kluk najednou nebude potřebovat na záchod.

Tak asi vysvětlení v kostce nepomohlo, ale co se dá dělat. Není čas a člověk si chce zachránit zadek a zachránit ho i někomu dalšímu. Dobrý skutek je dobrý skutek. Nakonec se sama přesvědčila, když slyšela povyk tam venku a dokonce jak se rozdělili, aby mě našli. Štěstí bylo, že ty kabinky jsou dost vysoké a ten prostor dole celkem úzký. Stál v kabince sám opřený o jednu stěnu a vyčkával na příchod. Ale překvapil ho jiný příchod než očekával. Očekával, že s ním nebude chtít být v jedné kabince a půjde třeba vedle do kabinky, ale ne. Ona se nacpala k němu. Ještě za sebou zamkla. Pak kdo tu cce koho znásilnit. Bedlivě poslouchal okolí, ale díval se na ni. Tenhle malý prostor je hrozný. Dva lidi jsou pomalu tělo na tělo a ještě když je jeden z nich opačného pohlaví. Chvilku přemýšlel, protože se bál, aby se neprozradili. Stoupl si na mísu a dřepl si tam. Bohužel dva se na tam nevejdou tak musel vymyslet jak to udělat. "Sedni si na mě." Oznámil. Sice to taky nerad dělá, ale dneska se všichni chtějí vrátit celí. "Pro mě to je taky těžký, ale nic jinýho udělat nemůžeme." Špitl a snažil se dívat jinam, protože tohle byla těžká situace a hlavně tak nečekaná.

Mačkali se jako bažanti v pytli, což příjemný pocit nebyl. Tedy pro kdejakou holku asi ano, tak blízko u kluka ale snad ještě nebyla a vzhledem k jejímu postoji, nebo spíš povaze, to nebyl zrovna šťastný okamžik. Měla pootočenou hlavu a tisknouc se na dveře kabinky,  poslouchala každý blížící se krok. Tajila  dech a doufala, že je neobjeví. Nikdy ji nenapadlo, že  by se tohle mohlo stát jenom tím, že půjde do kavárny.
Jeho slova ji poněkud zarazila, tohle už přeci nemohl myslet vážně, nicméně nevypadal, že by si dělal srandu. Váhala dost dlouho na to, aby se kroky přiblížily, to už tedy raději nad ničím nepřemýšlela a udělala jak řekl, i když jí to nebylo zrovna příjemné, tedy, té stydlive, nesmělé části. Doufala, že není moc těžká, nebo nepohodlná zátěž. Stále měla napnuté uši a poslouchala, zda je stále tady, nebo už odešel.

To je situace panečku. Co všechno se může stát v obyčejné kavárničce, která je taková malá, klidná. Dobře, skoro klidná. Člověk by si řekl, že je to asi jen nějaký film, ale ona to je realita. Seděl a ani nedýchal -dýchal, ale snažil se, aby to jeho funění nebylo slyšet- a poslouchal okolí. Čekal kdy se rozletí dveře a začne všude létat krev a vyražené zuby. Zatím nějak nic a to bylo ta nejvíce děsivá chvilka. Většinou strach neměl, ale teď tak nějak jo.
Čekal, že bude těžší, ale byla lehká jak peříčko. Sledoval dveře a stín, který stál přede dveřmi. Najednou ten někdo začal lomcovat klikou, div ty dveře pomalu nerozdrtil nebo je nevytrhl. Asi po pěti minutách vše ustalo. Bylo ticho do, kterého se ozvalo otevření dveří a následně jejich zavření. "To bylo těsný!" Vydechl úlevou a otřel si čelo.

Bylo jí to divné a jaksi zvláštně nepříjemné. Zaprvé to nebylo zrovna nejvoňavější místo a taky sedět na něm nebylo zrovna dvakrát pohodlné, ač za jiných situací... možná. Co by ona mohla vědět, takže blízko kluka byla naposledy, když na jednoho spadla.
Tajila dech a byla celá nervózní a to nejen z možného nebezpečí venku. Vždyť sakra seděla na nějakém cizím klukovi na chlapeckých toaletách -teda tomu se tak hezky říkat nedá, jsou to vážně záchody, ne-li hajzly. Mohli by je trochu udržovat, kluci jsou prasata a smrdí. Neplatí u všech, asi.
Div nevykřikla, když dotyčný začal lomcovat s klikou, ale potlačila výkřik a aby se tak i udržela, dala si ruku před pusu. Měla strach, to bylo zřejmé a i slepec by to poznal. Šlo to vidět i na jejím dechu.
No a nakonec to ustalo. To se bála snad ještě víc, co kdyby si přivedl posily? Nebo to mohl brát tak, že je záchod zamknutý, protože je mimo provoz, jak to občas bývá. No a tak podobně. Docela doufala v druhou možnost, protože to už by měli volno. Pomalu, opatrně, aby neudělala kravál, slezla z neznámého kluka a zase přešla ke dveřím, na které přitiskla ucho a poslouchala, jestli to třeba nebyla jen past a onen člověk třeba jen nečeká za jejich dveřmi, aby je chytil.
"Já bych tak předčasně nejásala." Namítla s mírně zamračeným tónem.

Postavil se a otevřel dveře. Byla tam tma a už se ani nebál, že by tam pořád někdo postával a čekal na ně až vylezou. Dotyčný už byl pryč a oni tam zůstali sami. Na smradlavých, zřejmě rok nemytých toaletách, které asi ani nejsou po nějaké malé rekonstrukci. Hledal tlačítko na rozsvícení, které nějak nemohl najít až po nějaké chvíli. Zmáčkl ho. Jen místnosti probliklo světlo, protože žárovka se rozhodla prasknout a tím skončit svůj světelný život. Natáhl ruku na které se objevil malý plamínek, který dodával aspoň trochu toho světla.
"Proč ne? Jsme živí a zdraví." Optal se s pozvednutým obočím. Přesunul na ni svůj pohled a chvilku si ji prohlížel. Na tváři mu hrál jeho lišácký úsměv, který by vypovídal o tom, že má ještě něco v rukávu, ale pravda je takový, že nic dalšího nechystá, protože už takhle asi vyděsil jednu nevinnou mladou holku.
Po nějaké chvilce trapného ticha natáhl před sebe ruku. "Jsem to, ale nezdvořák. Jsem Anto. Anto Andretti." Představil se s úsměvem. Sice by mohlo být i jiné místo na představení, ale když už zůstali trčet v takovém prostředí tak proč se v něm i neseznámit. Sice se možná už neuvidí, možná ano, ale člověk nikdy neví, protože náhoda je blbec. Třeba se zase potkají v nějaké kavárně, když ho bude někdo nahánět. Nebo by to mohlo být na nějakém hezčím místě než na těchto vadných záchodech, kde to smrdí jako nějaká zdechlina.
"Abych se nějak omluvil, mohl bych tě pozvat třeba na kafé? Ale raději ne na tuhle břečku." Zasmál se. Určitě by se měl nějak omluvit za to co se událo a určitě by to mělo být nějakým hezkým gestem než jenom obyčejnou omluvou, která by třeba nemusela znít nějak upřímně.

Přehlížela i ten fakt, že má ve skutečnosti hrozný strach ze tmy. Otevřel dveře a vyšel z kabinky. V tu chvíli z ní alespoň část té nervozity spadla. Pomalu, nejistě vyšla za ním a rozhlédla se -ač toho příliš kvůli tmě nešlo vidět. Náhle se však ukázalo malé světýlko z jeho dlaně, myslela si, že použil třeba mobil a příliš pozornosti tomu nevěnovala.
"To ještě nemusí být konečná pravda." Trochu se zamračila a když znovu přenesla pozornost na světélko v jeho ruce, všimla si, že to není žádná svítilna, ale malý, plápolající ohýnek. To ji trochu vyděsilo.  
"Chloé." Představila se tedy také a chvíli váhavě zírala na jeho nataženou ruku, poté se však prudce otočila a znovu se rozhlédla po místnosti. Zároveň měla uši nastražené, aby zaslechla, kdyby se chystali znovu přijít.
Stále se rozhlížela, sledovala šero, které pomalu přecházelo v tmu, čím dál místo bylo od ohně.
"Mmh, n-ne, to je dobré." Zakroutila hlavou k jeho pozvánce a v ruce muchlala látku trička.
"Už bych měla jít. Musím se učit, vybalit si věci, zabydlet se-" Aniž by měla nějakou potřebu dokončovat větu, odhodlala se k odchodu pár kroky ke dveřím.

Stál opřený o dveře a poslouchal zda ještě někdo není třeba za dveřma, ale zdálo se, že je všechno v klidu. Otočil se zpátky na onu sledoval onu slečnu a čekal na to až se odhodlá se představit nebo udělat nějakou jinou věc. Třeba utéct a začít křičet nebo něco. Nebo nějaký náznak něčeho. "Jo to je pravda. U těchto inteligentních kluků člověk nikdy neví." Zamyslel se. Oni jsou schopní třeba čekat někde ve škole nebo přímo na koleji před jeho pokojem.
Trochu ho zamrzelo, že nepřijala jeho ruku, ale nemusí se divit po tomhle. Obvykle se lidi seznámí na nějakém normálním místě, při normální situaci a ne takhle zhurta někde v kavárně při takhle nebezpečné situaci. "Pěkné jméno." Kývl a nějak se snažil zamyslet nad tím proč to takhle rychle vzdali.
Přikývl když odmítla i jeho omluvnou pozvánku, protože doufal, že aspoň nějak se jí omluví, ale asi má smůlu. "Dobře. Ale příště mě zatáhneš někam ty. A aby to bylo fér tak můžeš na dámské záchodky." Zasmál se, otevřel dveře a vyšel ven.

Na školu jsem dorazil trochu pozdě. No, musel jsem se sem dostat letedlem a byly problémy s uragánama nebo čím ještě. Upřímně, ani trochu mi to nevadilo. Jen škoda, že jsem nezameškal i výuku. K mojí smůle ještě nezačala. Ale aspoň jsem dostal možnost prodloužit si léto na Havaji, takže pozitivní! I když to bylo jen pár dnů navíc. Ale po tom, co jsem skutečně nefalšovaně dorazil, jsem ani neztrácel čas vybalováním nebo seznamováním se spolubydlícím. /Mám nějakého vůbec? Všechno je možný./ Prostě jsem hodil tašku na postel a vydal se prozkoumat, co se změnilo nebo co zůstalo stejné a jak jsem tak chodil sem tam, rozhodl jsem se zaparkovat to v kavárně. Objednal jsem si horkou bílou čokoládu, protože ta jediná mi tu chutnala a ano, nebyl jsem tu poprvé, usmál se na servírku a zašil se v jednom koutě. Sedl jsem si tak, abych na všechny viděl a vytáhl jsem balíček karet. Chvilkami jsem upíjel čokoládu a nechával přelétavat karty z jedné ruky do druhé. Snažil jsem se držet mezeru aspoň čtiřicet centimetrů, aby to bylo magické, ale, i když mě to ukidňovalo, vypadalo to, že servírky to deprimuje, takže jsem neměl náladu toho nechat.

Pár dní jsem teď strávila na svém pokoji a takzvaně si "lízala rány". Dneska jsem se ale rozhodla se zase provětrat. Má spolubydlící byla v tahu a tak jsem se v klidu oblékla, vlasy nechala rozpuštěné a jen si je volně pohodila na ramenech. Nakonec jsem se vydala ven, před školu a už z dálky ke mě dolehla vůně kávy. Měla jsem tedy jasnou volbu toho, kam jít. Vydala jsem se směr kavárna. Ihned při vstupu mě upoutal klučina v rohu, od někud jsem ho znala ale nemohla jsem si vzpomenout. Objednala jsem si tedy karamelové latté a pak jsem se i s kávou pomalu a nejistě vydala ke stolu, kde seděl onen kluk. "Je tady volno?" Optala jsem se ho s úsměvem a zadívala se na jeho karty. Fascinovalo mě to.

Byl jsem už tolik zabraný do svého malého představení s kartami, že jsem úplně přestal vnímat svět, nebo spíše kavárnu, kolem mě. Na konec... Karty byly o dost zajímavější než lidi, co jen sedí a čtou si kdo ví co. Ale přeci jen jsem od nich odvrátil pohled, samozřemě jsem s jejich "přehazováním" nepřestal, a zaměřil se na dívku, co na mě promluvila. Znal jsem ji. Stoprocentně jsem ji už viděl ve škole. Dokonce myslím, že byla ve stejném ročníku, ale abych nekecal. Mile jsem se na ni usmál a chtěl ji pokynout i rukou, ale musel bych přestat se svojí činností, takže jsem zůstal jen u úsměvu. "Jo, je tam volno. Klidně se posaď." Můj úsměv se změnil v šibalský, když jsem si všiml jejího pohledu. Můj kouzelnický um ji přitahoval. To bylo dobře. V okamžení jsem si přestal hrát s kartami a párkrát jimi zaťikal o stůl, abych je srovnal. Poté jsem je roztáhl do vějíře symboly od sebe. "Vyber si kartu tak, abych ji neviděl." Ani jsem se moc nezabíval tím, jestli ji tím nějak nevyplaším. Spíš jsem se zabíval jejím jménem. Fakt jsem si nemohl vzpomenout. /Alice? Ne, to asi ne. Že by Amy? Asi taky ne... Co by to mohlo být? A...? Al...? Alex? Jo, jo Alex! To je ono! Jsem prostě dobrej.../ Jen jsem nevěděl, jestli ona zná mě nebo proč vlastně vím, jak se jmenuje. /Možná mi někdy asistovala při triku?/

Bylo to vcelku roztomilé, jak byl zabrán do svých karet ale také bylo vidět, že s tím lecos uměl. Prohlédla jsem si blíž jeho tvář a konečně jsem si vzpomělna i na jméno a ročník. Sedla jsem si k němu a odložila svou kávu na stůl, párkrát jsem jí promíchala a pak jsem se ušklíbla, když se předemnou objevil vějíř karet. Byl stále stejně hravý a to bylo to, co mě na něm upoutalo. Chvilku jsem očima přelětala po symbilech na kartách a nakonec jsem si jednu vybrala. "Jsi stále stejně hravý Thomasi." Podotkla jsem s jemným a nenuceným úsměvem. Jen jsem doufala że jeho jméno je Thomas a já tak nevypadala hloupě. To by byl opravdu ale opravdu trapas. Ne že by se na mě trapasy nelepily ale když už to byl poslední rok, chtěla jsem to tu ukončit ve stylu, což se mi povedlo už jen díky tomu, že jsem nechala plavat Jaka. Jinak bych to tu ukončila jako chudinka bez sebeúcty. Bylo to vcelku úsměvné a mé myšlenky mě domutily, se usmát.

Vypadalo to, že je ohledně mé touhy, aby si vybrala kartu v pohodě a nehrála si na to, že prostě ne. To mě potěšilo. Když si kartu vzala, začal jsem míchat zbylé karty a pořád s milým úsměvem, leč trochu vyčítavým tónem, jsem k ní tajemně pronesl. "Alex, Alex, Alex, Alex. Má milá Alex..."/Dramatická odmlka/...já se nikdy nezměním." Nevím, proč jsem tolikrát řekl její jméno. Asi abych přidal na efektičnosti prohlášení, ale určitě to zabralo. Přestal jsem míchat karty a rozevřel balíček v půli. "Prohlédněte si kartu, neříkejte mi, co na ní je a vložte ji zpět do balíčku, slečno." /Hm... Zním jako uplný mistr kouzelník a navíc gantleman./ Musel jsem se nad tím sám uchechtnout. /Snad mi nevidí do hlavy.../ Počkal jsem, až kartu vratí, a znovu balíček promíchal. Poté nastala další dramatická pauza a já z balíčku vylovil jednu kartu. Samozřejmě jinou, než byla ta její, protože to pravé kouzlo teprve přijde, a ukázel jsem jí ji. "Je tohle vaše karta?" Ze všech sil jsem se snažil udržet vážnou tvář, abych se neprozradil úsměvem.

Nepospíchala jsem, naopak. Užívala jsem si, že mám po dlouhé době chvíli volna, kterou můžu strávit tady. Společnost bohužel po dnešním ránu nebyla zrovna ideální. I tak jsem to nějak překousla a snažila se na to nemyslet - nemyslet na dnešní ráno. A to se mi také dařilo, jenže to samé neplatilo o minulé noci. Každopádně jsem v klidu došla až před dveře kavárny, které jsem otevřela a už automaticky zamířila k pultu a objednala si latte, kterého jsem se po dvou minutách čekání dočkala. Nezbývalo tedy už nic jiného, než si ho vzít a sednout si k nejbližšímu volnému stolu.
Svého společníka jsem se pokoušela ignorovat co nejvíc to šlo, jenže malér je, že u něj to je opravdu těžké. Oči jsem držela sklopené na hrnku kafe přede mnou. Dokonce jsem nahodila i podrážděný výraz za účelem, abych ho odradila. Na druhou stranu jsem věděla, že to je úplně zbytečné, jelikož to byl on, kdo si chtěl popovídat a kdo mě sem vytáhl. To ale neměnilo nic na faktu, že jsem seděla na židli jak pecka a čekala, co z něj vypadne.

V tuhle chvíli se ani nesnaží na slečnu jakkoliv mluvit, prostě si to vedle ní pomalu šine směrem ke kavárně. Jednu ruku zaraženou v kapse džín, tu druhou jako vždycky okupuje cigareta. Snad právě kvůli ní se zastaví před dveřmi kavárny a Ericu tak nechá vejít samotnou. Žádná gentlemanská gesta ve stylu otevírání dveří nebo podobně se od něj čekat nedají, místo toho se ke kavárně otočí zády a raději se začne věnovat ubývající cigaretě.
Nedopalek pak odhodí na zem, špičkou tenisky ho kompletně uhasí a až pak vejde dovnitř. U baru se malinko zdrží, rozhodně ale ne kvůli výběru kávy. "Černý americano, díky zlato." Mrkne na baristku, bokem se opře o dřevo baru a pohledem těkne k napučené Rice. Slečně za pultíkem pak podá peníze, dostatečné množství, aby zaplatil za oba dva nápoje a s širokým úsměvem jí broukne díky za nápoj. Loudavě se pak rozejde ke stolu za černovláskou, kafe položí na stůl a sedne si na židli naproti té její.
"Co tak hroznýho jsem provedl, že se tváříš tak rozkošně?" Pracky položí na stůl, přičemž má dlouhé rukávy černého trika vyhrnuté k loktům, jakoby se snad úmyslně chlubil potetovaným předloktím.

Až jeho otázka mě donutila zvednout zrak nejprve kamsi do míst mezi jeho hrudníkem a bradou, následně do modrých očí.
"Jo tak pán neví. Zvykla jsem si u tebe snad na všechno, ale nečekala jsem, že mě vyrazíš z postele jen kvůli tomu, že sis chtěl dát sprchu, Whitby. Fakt džentlmen." Potřebovala jsem si pořádně srovnat v hlavě, co na něj vytáhnu jako další, což mě donutilo se na následujících deset vteřin odmlčet. Když už jsem se zmohla ke slovu, nevypadlo ze mě nic lepšího, než...
"Jestli ty si jednou najdeš holku, tak mi jí bude normálně líto." *Teda pokud s ní nebudeš jen spát.* To už jsem si netroufla říct nahlas, protože se mi nechtělo poslouchat ty jeho vychloubačný kydy. Nejednou jsem přemýšlela, kdo z nás dvou by vyhrál soutěž v aroganci. Až teď mi došlo, že on. A to na plné čáře.
Víc a víc mě opouštělo nutkání se s ním bavit co nejmíň. Vždyť jsem si od včerejšího večera nic neslibovala, tím pádem nemám důvod být uražená. Zároveň jsem si říkala, že mu to svým způsobem oplatím. Takže zatnout zuby a vydržet.