Společenská místnost

Docela suverénním krokem si to vejde do dveří společenské místnosti, jakoby mu snad nedělalo vůbec žádnou starost, že tady snad ani nemá co dělat. Právě naopak - kolega se rozejde vláčnou chůzi přímo k jedné z pohovek, trošku nervózně se zadívá na prázdnou pravačku, která je ochuzená o cigaretu a jenom, co k pohovce dojde, se na ni ležérně svalí.
Ležérně teda znamená, že nohy nechá překvapivě ležet na zemi, zato roztažené od sebe, pravačku přehodí přes opěradlo pohovky a levou ruku si schová do přední kapsy kalhot.
Logicky teda na někoho čeká, že jo, což snad napovídá i to, že co chvíli kouká do jiného rohu místnosti, zvláštní pozornost pak věnujíc dveřím. Ani tak se ale nejedná o žádné přehnaně zbrklé pohyby, spíš naopak - skoro, jakoby si je vždycky předem rozmyslel a pečlivě naplánoval, než je ve skutečnosti provede.
Po chvilce přece jenom ruku z kapsy vytáhne, líně si prohrábne vlasy a lehce otráveně vzdychne. /Příště půjdu rovnou za ní, tohle děsně nenápadný čekání mě zabíjí./

Celé odpoledne se mi podařilo strávit pouze v mém pokoji. Po včerejším dni pro mě bylo příjemné si užít pár hodin jen sama se sebou jako správný samotář. Dveře byly zamčené, aby mě nikdo nevyrušoval - tedy nevyrušoval osobně. Úplný klid i tak nebylo možné pocítit, jelikož se mi nechtělo si vypínat telefon, na základě čehož neustále buď zvonil, či oznamoval příchozí zprávy. Telefonáty se mi dařilo ignorovat, jenže to samé neplatilo o SMSkách. Ať už šlo o cokoli, vždycky mě přepadla zvědavost, obzvlášť, když daná věc vyloženě bila do očí. V tomto případě to bylo snad dvacet omluvných zpráv od Seba. Mně na rozdíl od něj bylo dávno jasné, že už to nijak nezachrání. Snažila jsem se mu to naznačit mlčením a ignorováním jeho pokusů o navázání jakéhokoliv kontaktu - prozatím neúspěšně, takže nezbývalo nic jiného, než čekat, až ho to přestane bavit. Muselo se mu nechat, že má výdrž - přestože můj zájem o něj nebyl sebemenší, on stále otravoval. Tím pádem nebylo žádné překvapení, že to dřív přestalo bavit mě. Po celou dobu jsem ležela na posteli a četla knihu, kterou se mi nepovedlo pořádně vnímat. Nakonec mě to donutilo vstát, zvednout telefon a zrovna když mi volal asi po dvanácté, přijala jsem hovor. Telefon jsem si přiložila k uchu, odemkla dveře a namířila si to do spolky. Již přítomný Sawyer nezaujal mou pozornost ani na vteřinu, po dobu co mi hučel do ucha Seb.
"Tak hele, je mi jasný, že už tě to nebaví, protože mě taky ne. Takže tohle je můj návrh - dej mi pokoj!" a než se mi naskytla příležitost zavěsit, telefon zhasnul, takže baterka to vzdala dřív než já. Alespoň se mi konečně dostal do zorného pole Sawyer, a proto se mi na tváři vytvaroval úšklebek. Měl dokonalý výhled na můj oděv - klasické bílé džíny, černé tenisky, ale namísto nějaké dámské halenky, bylo černé pánské tričko, na kterém bylo jasně znát, že nebylo moje.
"Vida vida, snad tu nečekáš na mě."

Už už to vypadá, že se přece jenom zvedne a zamíří ke dveřím, když se slečinka rozhodne vejít. Nutno podotknout, že podle jeho úšklebku na tváři ji nejdřív uslyší a až pak se mu dostane do zorného pole. Když ho ale prvně ignoruje a raději věnuje svou pozornost komusi na telefonu, nespokojeně se zamračí a dost hlasitě si odfrkne, aby i jí bylo jasné, že ignorace zrovna není ta nejlepší alternativa.
Místo odpovědi na její otázku se ale ušklíbne, velice pozorně si ji prohlídne od hlavy až k patě a potom skončí pohledem zase na jejím obličeji. Ruku na opěradle si opře v loktě, spánek si opře o zaťatou pěst a děsně dramaticky a nahlas si vzdychne.
"Na tebe vlastně ne, zlato." Broukne jenom, snad aby ji pozlobil, na ni mrkne pravým očkem a levou rukou pohodí směrem k telefonu. "Kdyby ten návrh nepřijal, zkus ten telefon příště podat mně. Prý mám docela slušnou schopnost přesvědčovat ostatní." Ledový klid v jeho hlase nejspíš snaží, že to myslí vážně, zato ale obočí, kterým si na Ricu neodpustí zastříhat, v podstatě značí pravý opak.

Úšklebek mi po chvilce zmizel tak rychle, jako se i objevil. Těžko říct, co mě hlava nutila si prvně myslet, když z něj vypadla první slova. Trvalo mi, než ze mě vypadla nějaká odpověď, ať už na první poznámku či na druhou.
"Ty seš takovej ten typ, kterej mlátí do vosího hnízda, dokud se po něm něco neožene." Nechtělo se mi ho brát vážně, přeci jen tyhle řeči moc dobře znám.
"Když teda nečekáš na mě, tak na koho? Na nějakou slečnu, kterou si na snídani zaujal?" Nebyl důvod mu nevracet to jeho rýpání, které mě někdy dokázalo i pěkně rozčílit. Nutno podotknout, že pouze ve vzácných případech. Automaticky jsem se rozešla proti pohovce, kde pan Whitby trůnil a svalila jsem se vedle něj, přičemž mé nohy skončili na jeho klíně.
"Se divim, že ani nefrfláš. Když ti zabavím hadry, jakoby se nechumelilo - zato cigára... Hmm... To už je jiná!" Upřímně mě to ani tak nepřekvapilo, jak se mohlo na první pohled zdát. Snad mi bylo i trochu líto, že přeci jen na místo krabičky cigaret skončilo v mém zajetí pouze obyčejné tričko. To ovšem neznamenalo, že jsem se ho hodlala vzdát.

Pobaveně se uchechtne nad tou její poznámkou o vosím hnízdě, snad jakoby v přesně takovou odpověď doufal. "Kdybys nebyla tak děsně domýšlivá a možná mě i nechala domluvit, Rico. Alespoň jednou." O cosi přimhouří očka a jedním při tom pohybu dokonce mrkne, snad jakoby chtěl naznačit, že mu jde jenom o malinkou službičku. Sotva z ní ale vypadne narážka na dnešní ráno, zasměje se ještě hlasitěji, ruku si položí na její nohy a jemně jí je zmáčkne.
"Přesně kvůli tomu tady totiž jsem, víš? K remcání ještě dojde, ti tu radost udělám, neboj." Úšklebek se mu na tváři roztáhne od jednoho ucha k druhému, člověk může jenom odhadovat, kde by mu skončil, kdyby ty ušiska neměl. "Ne, že by ti neslušelo, ale přece jenom je tak nějak moje." V tom natáhne pracku k jejímu bříšku, chytne lem očividně velkého trička a několikrát za něj zatahá. Snad aby měl jistotu, že slečna ví, o čem přesně se baví, snad i z toho důvodu, že ho prostě jenom baví ji zlobit.
"A to ani nemluvím o tom, že mě po cestě z jídelny chytl učitel, kterýmu se můj výběr, nebo spíš absence, oblečení zrovna dvakrát nelíbila. Takže máš pár věcí na odčinění, Bäckmanová." Úšklebek teď pro změnu na chvíli zmizí, rty lehce našpulí a jedno obočí povytáhne nahoru v jakémsi tázavém gestu.

Levé obočí mi vyjelo skoro až na temeno hlavy, což naznačovalo mou nejistotu.
"Jak jako? Vždyť si domluvil nebo snad ne? A navíc tě moc dobře znám, takže si můžu dovolit tohle tvrdit, víš?" Bylo nutné mu to připomenout, vždyť mezi námi nebylo skoro nic, co by jeden o tom druhém nevěděl. Na jazyku jsem měla hodně věcí, které bych mu mohla vytknout, jenže to už došla řeč na již zmíněné tričko i z jeho strany a když mě následně zatahal za jeho lem, nezbývalo nic jiného, než ho přes danou packu plácnout.
"Ty seš ale drzej! To snad chceš, abych ti ho vrátila hned a byla tu jen tak nahoře bez?!" Otázku doplnilo výrazné a nesouhlasně kroucení hlavy, abych podtrhla svůj nesouhlas, i když nebyl slovně nijak vyjádřen. Prozatím.
"To je tvůj problém, mohl sis půjčit klidně něco mýho. Nebo se pro mě za mě zabalit do deky, svoji hloupost mi nevyčítej. A to nemluvím o tom, že sis moh klidně na mě počkat." Následovala odmlka, kterou doprovázel prázdný výraz.
"A jak by sis jako představoval to odčinění? Požaduješ něco konkrétního?"

Přesně ve chvíli, kdy ona začala kroutit hlavou, černovlasý kolega se dal do souhlasného kývání, jakoby snad čekal, že ze ho zeptá přesně na tohle. "Začínám si myslet, že mi čteš myšlenky, zlato." Pobaveně na ni mrkne, na nějaké to plácnutí očividně nedá a zatahá za tričko trošku víc, jakoby se ji snažil přitáhnout si ji k sobě. Nad nějakou tou hloupostí ale protočí oči, tričko sevře o cosi pevněji a pohledem se zabodne do jejích kukadel.
"Už se vidím, jak lezu do jídelny zabalenej v dece. Já s tím problém neměl, jenom ti učitelé se netvářili zrovna nadšeně." Zopakuje jí to ještě jednou, asi aby měl jistotu, že chápe ten rozdíl. Sotva se ale zmíní o odčinění, hlasitě zamručí, nejspíš teda v zamyšlení, konečně jí pustí látku trička a ruce si založí za hlavou. Pohled přesune z Ericy na strop místnosti, snad hledajíc odpověď vysoko na bílé omítce, nebo se prostě jenom snaží, aby slečnu vyprovokoval.
"Jak by sis to jenom mohla odčinit, má milá Rico, to je fakt dobrá otázka..." Oči doširoka otevřené, jak pořád skenuje strop místnosti doplní rty, pro změnu pevně sevřené v tenkou linku, takže vypadá docela upřímně zadumaně. Kdo ale ví, jestli to ten pakůň jenom nehraje. "Napadá tě snad něco adekvátního?"

"Tak se mi zdá, že ti ta facka v kavárně nestačila a chceš ještě jednu. Zapomeň! Tričko si sundávat nebudu" Vyšlo ze mě jakýmsi nabručeným tónem. Možná mi docházelo o co mu šlo vzhledem k jeho chování, jenže já bych nebyla já, kdybych jednala bez stoprocentní jistoty.
"Vždyť povídám, měl si na mě počkat. Já za to nemůžu, že seš takovýhle tele a musel ses předvádět před holkama!" Že bych najednou žárlila? Způsob, kterým jsem pozorovala svého společníka tomu možná i trochu nasvědčoval. To už ale naštěstí Sawyer vejral do stropu, a tak pro mě nebylo těžké daný pohled skrýt.
Stále tu nebyla stoprocentní jistota, že bych věděla, co ode mě chtěl. Nechtělo se mi dál poslouchat další z jeho provokativních keců, na základě čehož se mi ruka skoro až samovolně zvedla k jeho bradě, za kterou ho jemně chytla a donutila ho sklopit zrak na mou maličkost. Když se tak stalo, přitiskla jsem mu rty na ty jeho a po chvilce je zase odtrhla.
"Spokojenej?" Nebyl důvod čekat na odpověď, jelikož mi bylo jasné, že aspoň trochu to účel splnilo. "A nezkoušej na mě zase vytahovat nějaký kecy, že ti to nestačí!" Zbytečné tohle říkat...

Hlasitě se zasměje, snad její odpovědi, snad tónu, kterým onu větu pronesla. Nakonec ale zvedne ruce do vzduchu, dlaněmi od sebe a lehce zavrtí hlavou, jakoby chtěl naznačit, že on vlastně vůbec nic neřekl. Což taky vlastně neřekl, že jo.
"Předvádět se?" To už si ruce spustí zpátky do klína, teda na její nožky, nespokojeně se na ni zamračí a snad si i trošku odfrkne. "To je fakt něco, co nemám zapotřebí, rozhodně ne takhle nelidsky brzo ráno. Ono kafe je buď v jídelně nebo v kavárně a to je přes celý kampus." Nesouhlasně zavrtí hlavou, s čímž teda začne hned v polovině věty, jakoby ten návrh zavrhnul ještě dřív, než ho stihne celý vyslovit. Pak se ale ušklíbne a lehce trhne obočím. "Ale zase v kavárně by určitě byla ta blondýnka.." Větu samozřejmě nedokončí, protože zaujme svou pozici moudrého myslitele a začne mručet.
Když na sobě ucítí její dotyk, automaticky k ní nejdřív stočí pohled a nakonec teda i zbytek hlavy. když ho políbí, logicky jí nezůstane nic dlužný, sám jí položí ruku na čelist a polibek jí oplatí. Ruku po odtáhnutí obličeje nijak nepřesouvá, místo toho začne slečince palcem hladit tvář před ouškem. Na její otázku se nejspíš chystá odpovědět, alespoň tomu tak naznačuje nádech a pootevřená ústa, jakmile ale dodá i poslední komentář, tiše se zasměje, ústa zavře a jenom zavrtí hlavou. "Stejně to zkusím. Protože tohle bylo za jeden průser fakt málo."

Bylo fajn, že jemu do smíchu bylo. Mně zrovna dvakrát ne. Bylo by ošklivé, kdybych ho nenechala domluvit, takže jsem mlčky jen sledovala jeho ústa a čekala, až se zavřou. Ačkoli sama nevím, jestli jsem ho poslouchala nebo přemýšlela nad něčím jiným, každopádně zmínku o blondýnce v kavárně se mi nepovedlo přeslechnout.
"Jóó to myslíš tu, co se na mě tak závistivě podívala, když jsem si tě odtamtud odváděla. Jo a jen tak mimochodem, tobě přeci může být jedno, jestli by tam byla nebo ne. No nemýlím se." Neznělo to jako otázka, spíše jako oznamovací věta. Ještě aby lítal za holkama... Neexistuje! To nemění nic na tom, že mě to donutilo si založit ruce na hrudi a Sawyera si podezřívavě prohlédnout od hlavy až po klín, na kterém už hned po příchodu zaujaly místo mé nohy. Krátce po této prohlídce už i já, přičemž jsem mu ruku dala za krk. Polibek od něj nebylo třeba komentovat. Polibek ne...
"Achjo, tak co po mě ještě chceš? To tričko?" Třeba bych mu ho i dala, jenže to by se musel hodně snažit.
Následovala odmlka a už i já si začala hrát s lemem svého - vlastně původně chlapcova trička.
"Hele víš ty co? Dám ti ho, ale jedině výměnou! Nic není zadarmo."

"Může?" Kdyby intonaci hlasu na konci věty vytáhl výš ještě o nějaký ten kousek, mohlo by se dost dobře stát, že mu přeskočí hlas. Místo toho dal prostě jenom najevo svou překvapenost, samozřejmě že i za doprovodu vytaženého obočí - tentokrát teda obou. "Já myslím, že bych byl možná rád, kdyby tam byla. Alespoň bych si s ní mohl popovídat o těch zprávách, co mi píše." Sotva dořekne větu, hned se začne smát. Tedy, nikoliv takovým tím samolibým smíchem, spíš naopak upřímně pobaveně, jakoby snad její zprávy způsobovaly již delší dobu pobavení. /A třeba by mi pak konečně dala pokoj. Proč je takový množství hezkých holek tak natvrdlých?/ Ještě naposledy slečnu pohladí na tváři, než ruku nechá pomalu sjet na její krk a pak si ji konečně stáhne zpátky do klína.
"Jasný, že to tričko chci. Mám ho docela rád." Přitom těkne pohledem k černé látce trička, než se znovu zadívá na Ricu. Už když následovala ta krátká pomlka, stočí obličej do jakéhosi pochybovačného výrazu, který ještě zesílí, když z ní vypadne věta oznamující následující události - tedy smlouvání.
"Něco za něco. Proč mě to nepřekvapuje." Hlasitě si vzdychne, nikterak přehnaně, takže snad i upřímně přiznává, že je snad přece jenom smířen vyjednávat. "Tak povídej. Uvidíme, jestli se domluvíme, nebo jestli si ho nakonec prostě vezmu."

Z počátku jsem si vybrala namísto slovní odpovědi raději prosté kývání hlavy. Tedy až do doby, kdy se Sawyer zmínil o zprávách od blonďaté slečny.
"Hej no tak to prrr! Co ti píše?!" Vypáčit to z něj bylo mým hlavním cílem, ať to stojí co to stojí. Proto jsem si znovu založila ruce na hrudi a s přimhouřenýma očima vyčkávala na chlapcovu odpověď. Byla trochu škoda, že on smál, ale já se ke smíchu prostě nemohla přinutit. Jak taky jinak, že? Neměla bych problém ho fláknout, kdyby protestoval a nechtěl by nic říct.
Až po jeho zmínce o tričku mi ruce povolily, sjely na klín a oko tentokrát už trochu pobaveně pozorovalo jeho výraz.
"No já bych řekla, že se určitě domluvíme. Vzhledem k tomu, že je to tvoje oblíbený tričko a teď jsem mu navíc dodala svou jedinečnou vůni, má docela velkou cenu. Takže co je proti tomu pouze jedna krabička cigaret? Já bych řekla, že to je skoro zadarmo. Zaplať předem a tričko je tvoje. Jinak máš smůlu, fufíne." Následné zastříhání obočím ho mělo ujistit, že to bylo myšleno zcela vážně. Přeci jen cigarety bylo něco, čeho jsem měla nedostatek. Na rozdíl od Whitbyho.

Sotva se dosměje, přičemž se mu ramena zvedají a zase klesají hezky synchronizovaně se stále se ztišujícím smíchem, pravým okem na slečnu mrkne a chytne ji za bradu. "Jen tak mimochodem, tobě to přece může být jedno." Výběr jeho slov rozhodně nebude náhodný a jakoby chtěl mít jistotu, že si toho všimne i ona, malinko ji za bradu zatahá, takže si ji přitáhne blíž k sobě a sám se nakloní jejím směrem. Možná to tak chtěl, možná jenom neodhadl vzdálenost, nicméně nakonec skončí dobrých pět centimetrů obličeji od sebe. Chvilku na ni tiše kouká, než se přeci jenom uvolí a na otázku jí odpoví. "Totální blbosti. A očividně si neumí dát pohov." Broukne jenom, trhne rameny a s tím pustí její bradu. Ruku přehodí přes opěradlo pohovky, takže mu dlaň zůstane viset dolů, prsty si nervózně pohrávajíc s látkou potahu.
Nad nějakou tou nově nabitou cenou trička jenom protočí oči, pohledem sjede z Ericy na jedno z velkých oken a děsně zaujatě začne pozorovat dění za sklem. Teda dokud se slečna nezmíní o cigaretách. V té chvíli jsme zpátky u býka a máchání červenou hadrou.
"No jasně. Nebo to taky může skončit tak, že si ho prostě vezmu." Broukne o cosi hlubším hlasem než normálně, přimhouří oči a teprve pak se jí znovu zadívá do obličeje. Přičemž ruku přesune ze svého klína na její stehna. "A nebo mi můžeš rovnou koupit nový, že jo."

Chycení za bradu mi bylo fuk, víc mě zajímaly jeho slova, nad kterýma jsem pokrčila obočí a ne moc silně ho levou rukou zatnutou v pěst praštila do pravého ramene.
"Já ti dám, že mi to může být jedno. Já ti taky neříkám, že věci mezi mnou a Sebem ti můžou bejt jedno!" Byl informovaný o všem, co se mezi mnou a Sebem dělo, takže nebyl důvod, proč by se i on nesvěřoval s podobnými věcmi mně. Třeba že ho obtěžuje nějaká slepice.
"Jo tak ona si neumí dát pohov jo? Jen jestli si kvůli tobě něco neslibuje! Ty a to tvoje provokativní chování svádí holky aniž bys cht- jo počkat melu kraviny... To by byl zázrak, kdy bys ty nechtěl svádět holky." Otrávený tón hlasu byl naprosto jasný. Měla jsem za cíl mu tím dát najevo, že mi to vadí. Obzvlášť teď. Ale zpátky k tomu tričku...
"Možnost číslo dva se zamítá, kupovat ti ho teda rozhodně nebudu. A co se týče tý první možnosti... Jak bys to chtěl asi udělat? Hmm?" Odmlka. "Jako klidně to zkus, ale aby to neskončilo rvačkou. Dej si bacha, dokázala bych tě hravě přeprat!" Tak to ani náhodou... Šlo mi pouze o to ho vyprovokovat.

Po vytažení jména jejího milého bývalého přítele se nespokojeně zamračí, nějaké to bouchnutí pěstí absolutně odignoruje a prostě na ni zůstane jenom dál civět. "Takže to ti volal on, když jsi vcházela? Fakt jsi mi ten telefon měla dát." Druhou větu více méně zavrčí, jakoby ji snad říkal spíš pro sebe, než pro slečnu vedle něj.
Při zmínce o provokativním chování se zasměje a smích ještě k cosi zesílí, když se Rica sama opraví. Po relativně krátké chvilce ji ale jemně pohladí po noze, ať už to gesto mělo znamenat cokoliv, ve výsledku mu možná šlo jenom o to, aby nebyla nabručená. "Ať si slibuje, co chce. To je její problém, ne můj." Jazykem si oblízne suché rty a znovu sjede pohledem ke vstupním dveřím.
Na varování před rvačkou jenom dramaticky protočí oči, nakloní se k ní a rychle ji políbí na čelo. "Já jsem rozhodně pro rvačku." Broukne tiše, odtáhne se od ní a s tichým zamručením se vytáhne do stoje, přičemž jí nadzvedne nohy a položí je zpátky na pohovku. Pak si stoupne čelem k sedačce, jednu ruku jí vrazí pod kolena, tou druhou ji obejme kolem zad a vyzvedne si ji do náručí.
"Ale možná bych dal přednost tomu, kdyby se ta rvačka mohla odehrávat na tvým pokoji." Bez nějakého vyčkávání na svolení, souhlas či naopak hlasité námitky se prostě pomalou chůzí rozejde směrem ke dveřím.

Nedala se přeslechnout ani jeho druhá věta. Alespoň mnou ne.
"Jo? A co bys mu řek? Že mě máš tak rád, že mi ani nedáš cigarety?" Cigarety - věc, kterou bych mu mohla vyčítat klidně i hodiny. Teď alespoň vím, že mu jsou milejší než oblečení. Tím pádem určitě není žádné překvapení, že jsem přemýšlela o další lumpárně, kterou bych mu mohla provést. Blik cvak. Úšklebek, který symbolizoval nápad mě dozajista prozradil. Ale už nebyl čas o tom víc přemýšlet, jelikož Sawyer zakročil a já skončila v jeho náruči.
"Jo tak rvačka a na mým pokoji joo? Hmm... No já nevím jak ty, ale já dávám na svým pokoji přednost lepším věcem, který jdou dělat ve dvou." Zastříhala jsem na něj obočím a zrak stočila ke dveřím, přičemž mě naprosto ovládlo očekávání a napětí.
"Tak to doufám, že si zase nebudeš stěžovat, až budeš mít kvůli mn-sobě nějakej průšvih!" Nic víc už nebylo nutné říct. *No to se těším na ráno...*

Nasupeně se zamračí, když uslyší její odpověď nato svoje mručení. "Nemusím do toho zatahovat city, Bäckmanová." Nespokojeně zavrčí, snad jakoby při jakékoliv zmínce o vzájemných citech najednou celkově změní náladu. Naštěstí to svoje bručení schová do lemu trička, když se zvedne z pohovky a následně si slečnu vytáhne do náručí.
"Zlato, to vážně? Co si asi myslíš, že jsem měl na mysli já?" S vydechnutím protočí oči, provokativně si slečnu v náručí nadhodí a stále si to míří rovnou ke dveřím. Po cestě se ještě zpětně koukne přes rameno, jakoby snad kontroloval, jestli tam něco nenechal a když se otočí zpátky čelem ke dveřím, začne se točit bokem, aby se do nich oba dva vešli.
"Kvůli tobě, jsi chtěla říct. No, Rico, pokud mi ráno laskavě vrátíš všechno oblečení, tak bych snad neměl." Pobaveně na ni zastříhá obočím a pak se i se slečnou v náručí protáhne dveřmi a zmizí na chodbě.