Odpočívárna

Dneska je tak krásný den. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, lidi běhají venku a pokud neběhají venku tak mají nějaké aktivity někde ve stínu, protože dneska je opravdu velké teplo. Proto si hledal místo, kde bude chládek a ticho. Hezké ticho, kde ho nikdo nebude rušit a bude si moc dělat své věci. Šel školou a hledal nějaké takové místo. Jako první ho napadla odpočívárna, ale tam je největší pravděpodobnost, že tam nějací studenti budou.
Stoupl si před dveře odpočívárny a chvilku na ně koukal a přemýšlel zda tam opravdu jít nebo ne. Nakonec tak fakt šel. Chytl kliku a pomalu ji stiskl. Dveře se pomalu otevřeli a pomalou chůzí se vydal dovnitř. K jeho překvapení tam nikdo nebyl. Bylo tam prázdno a hlavně ticho. Takhle se mu to líbí. Ale není to překvapivé, že je tam prázdno když je venku takhle hezky. Kdo by taky byl uvnitř - kromě něho. Nemá moc rád teplo, protože je až moc velké a všude jsou spocení lidé a ukřičené děti.
Upravil si košili a sedl si někam do křesla, které bylo v rohu u otevřeného okna. Z batohu si vytáhl papír s tužkou a začal si něco čmárat. Ještě si do uší strčil sluchátka a pustil nějaké písničky. Začal si pobrukovat do melodie, protože bez toho by to nebyl on. Na papíře se něco začalo tvořit, jak byl šťastný tak v květináčích uvnitř, ale i venku pod okny začaly růst kytky. Ani se nevšiml, že se mu spadla a odkutálela se jedna ze dvou tužek, které měl položené na jednom opěradle křesla. Byl tak zažraný do papíru až zapomněl vnímat okolí.

Ač se moc snažila, najít v tuhle hodinu klidné místo, bylo dosti obtížné, ba i nemožné. A i když došla na jedno ze svých nejoblíbenějších míst, proběhla kolem ní banda uječených holek. Jakmile byly z dohledu, již popuzeně zavrčela. Přemýšlela kde ještě nebyla. Mohla by zkusit jít do města, ale dneska se zrovna na výšlap necítila. Když tak procházela školou, pohled jí padl na jedny dveře. Ani se nad tím nezamýšlela a vešla dovnitř. Hned jako první si oddechla, konečně byl klid a to bylo to hlavní.
Vešla dovnitř a nechala za sebou neslyšně zaklapnout dveře. Došla až na konec balkónku a opřela se o zábradlí. Dole seděl jeden kluk, tiše si povzdechla a chtěla se obrátit, když si všimla, že mu spadla tužka. Už už se chtěla pozpátku vydat pryč, protože čekala, že se obrátí a všimne se jí. Nechtěla aby si myslel, že ho třeba špehuje nebo tak. Ale on nic, nehnul ani brvou. Zavrtěla nechápavě hlavou a poté to uslyšela, takový slabý zvuk, naklonila hlavu na stranu, on si pobrukoval. Ani si neuvědomila, že prsty ťuká do zábradlí v rytmu melodie, co si pobrukoval. Lehce přikývla, má dobrý vkus na hudbu. Jenom letmo se usmála.
Pomalu sešla schody, hned vedle balkónku a došla k místu, kam viděla upadnout jeho tužku. Hbitě ji sebrala a pomalu šla za něj, nechtěla jej hned z kraje vyděsit. Tak si stoupla kousek od něj a podívala se co si tam čmára. Těžko říct co to bylo, ale hned na první pohled jí to něčím zaujalo a to si v umění moc nelibovala. Po krátké chvíli došla až těsně za něj a tužku mu dala před obličej, tak aby na ni viděl. Jemně ji mezi prsty protočila. "Neztratil jsi něco?" sama se té větě usmála, jako by snad ona nikdy nic neztratila. Ba naopak, ona všechno vždycky poztrácela.

Takový hezký klídek. Nikdo ho neruší, nikdo nekřičí, nikdo ničím nehází. Tohle má rád. Klidné místo, ve stínu a o samotě. Všude kolem voněly květiny a poletovali broučci a motýlci. Jak krásný to pohled. Sice by někdo začal kýchat a smrkat, protože má alergii na kvetoucí květiny. Chudák to člověk, ale je to jeho mínus. Oknem profukoval jemný vánek a pohrával si s jeho vlasy, které mu směřovali skoro do všech světových stran. Skousl tužku a přemýšlel jak pokračovat dál. Pak ho to ovšem napadlo a zase se do toho pustil.
Na chvilku odložil papír a opřel se do křesla. Díval se z okna a pozoroval okolí. Pomalu ho to kolébalo ke spánku až nakonec zavřel oči. V hlavě přemýšlel co bude dělat nebo kam půjde potom. Zda tady zůstane a bude jen tak sedět nebo jestli pak půjde na pokoj, kde si lehne a buď si něco přečte nebo se pustí do sledování nějakého filmu. Přednost by dával druhé možnosti, ale z transu ho probere další písnička, které začátek začíná nějakým křikem. Mírně se lekl, že trochu nadskočil. Snad to nikdo neviděl. Zahleděl se na papír. To co vytvořil vypadalo poněkud podivně a nelíbilo se mu to. Bylo to málo podivné. Proto si vzal zpátky tužku spolu s papírem do ruky a začal to ještě upravovat. U toho se usmíval a pobrukoval si další melodii další písničky.
Z jeho zažraného pohledu ho vyrušila.. Jeho tužka před jeho obličejem. Čapl mezi dva prsty tužku a vytáhl si jedno sluchátko z ucha. Podíval se na ruku, která držela jeho tužku a pomalu po ní směřoval k vetřelci, který ho takhle vyrušil. Chvilku jen zaraženě koukal do oné tváře a pak pohled vrátil zpátky k papíru. Chvilku přemýšlel, ale je slušnost za toto poděkovat. "Děkuji." Pronesl a položil tužku na stůl. Chvilku se díval na stůl a pak se znovu zaměřil na obličej oné dívky. Vypadalo to jako by ji svýma modrýma očima propaloval, ale nebylo to tak. "To budeš tady pořád stát?" Vyznělo to hrozně špatně. Nechtěl, aby to tak vyznělo. "Myslím to tak, aby jsi si třeba přisedla nebo tak něco." Nějak se rozpovídal než obvykle, ale to se za chvilku zase změní. Tohle je jen menší výkyv.

Přišlo ji vtipné jak se vyděsil, proto se mírně zachichotala, ale hned to skryla a ohlédla se, zda tu nikdo není. Když byla blíže, mohla jasně slyšet písničku, co poslouchal. Tu písničku znala, sama ji měla v mobilu. Jen lehce se nad tím pousmála.
Poté mu vrátila tu tužku, moc se jí nezdálo jak na ní koukal, tak jen nechápavě stáhla obličej. Možná měla prostě odejít a nechat to být. Když jí však poděkoval, roztáhla úsměv do široka a mírně odhalila perleťově bílou řadu zubů. "Nemáš zač." přikývla, ale pak nějak znejistěla. Netušila, co má dělat, jestli má odejít nebo zůstat, on to za ní vyřešil. Trochu na ní vyštěkl, až překvapeně zamrkala, pak za to dodal ještě jednu další větu. Opravdu byla zmatenější než víc. Chce se mi tu zůstat, když je takový? "Eeee..." řekla pouze a pak to zamaskovala svým smíchem. Radši se rychle obrátila a sundala si batoh, který nechala ležet u jednoho z křesel. Nějak se jí nedostávala vzduchu. Tak vylezla na parapet a otevřela to největší okno, aby dovnitř proudil trochu vzduch. Seskočila dolů. Hned se jí ulevilo, dovnitř vinul čerstvý vánek a někde v dálce uslyšela radostnou píseň ptáků. Došla zpátky ke křeslu a usadila se do něj. Hned se ale trochu v křesle posunula dopředu. Dlaně si dala pod nohy a podpatky bot srazila k sobě. No podpatky ty nenosila, vlastně měla na sobě kotníkové kozačky bez podpatku, ale to je detail.
"No... Já jsem Liana, chodíme do stejného ročníku." Jméno sice neznala, možná by jej i znala, kdyby měli stejnou moc, ale nemají. To by ho potkávala aspoň v jejích budově. Nevěděla moc co říct a tak se zahleděla na papíry co měl u sebe a na chvíli se zamyslela. Po pár vteřinách k němu zvedla zrak k jeho očím. Na chvíli se tam zarazila. Měl totiž zvláštní barvu, z té vzdálenosti mezi nimi nedokázala přesně určit barvu, ale vypadala to jako modrá. "Co kreslíš?" zeptala se rychle, aby to zamaskovala a posadila se trochu uvolněněji do křesla.
Jediné mění, kterému rozuměla, bylo focení. Proto si pomalu z batohu vytáhla luxusní fotoaparát a přešla k oknu. Měla doopravdy cit pro fotky a uměla udělat vážně dobré snímky. Našla si pár objektů, které začala z otevřeného okna fotit a poté se skrz čočku začala dívat po odpočívárně.