Park u školy

Vyslechla jsme si všechny otázky od Seána a postupně na ně načala odpovídat.
"Jsme dvojčata, jen on já o pár minut starší než já myslí si, že je starší já nevím o tři roky." řekla jsem upřímně už jsme byli v parku ale já se rozhodla jít dál, stále se Seána držela za zápěstí a táhla ho sebou. Můj ciíl byl jít přes park, co nejlbíž ke kolejím, abychom neměli dlouho cestu na ubytování.
"No já ho právě nikdy s holkou neviděla. Minulý rok mi stál věčně za zadkem a občas šel s přáteli ven." pokračila jsem rameny a konečně si sednula do trávy v parku.
"Má kamarády ale většina už vyšla a myslím si, že mu tady v ročníku zbyli jen dva. Nevím teď kdo, nějaký rus nebo co a pak ještě někdo." podívala jsem se na něj a přisedla si blíž k němu. "On zas takový antisociál není, spíš ne mám moc k holkám... nebo clekově ke vztahům se nemá..." nevadilo jí takhle povídat ale kdyby tu byl její bratr asi by mu to vadilo.
"Můj názor je...Je to můj bratr, který se rozhodl mě chránt před jakýmkoliv klukem, stát mi za zadkem a pravděpodobně mě bude brát jako svoji vlastní přítelkyni ale to by bylo mega fuj." povídá a huba jí jede a jede.
"No a co si myslíš teď ty? Sice ho neznáš ale z toho co jsem ti řekla..."

Cestu parkem Grace stále povídala a já poslušně hltal každé její slovo. Vše mě to velice zajímalo, nemohl jsem mít těch informací dost, prostě ne. /Jako bych ji vyslýchal…/
Všechno jsem chápal, byl to takový bratr, který se snažil ochránit svou sestru, až moc. Takovým bratrem jsem si vždy přál být, ochraňujícím a zábavným.
Park byl zcela vyklizen a prázdný, byli jsme tam sami, povídali si a procházeli. Nebyla to zcela zábava, ale nuda určitě ne. Byl to klid.
„Co si myslím já?“ usmál jsem se „vypadá to, že je to pořádný bratříček pro takovou zlobivou holku,“ úsměv se mi zvětšil „Musí být super, jde vidět, že má všechno srovnáno a že je připraven tu být pro tebe…“ trochu mi povadl úsměv, ale to jsem během sekundy napravil, přidal malý výskok a byl zase ve své kůži.
„A co ty a kamarádi? Vypadá to, že jich bude dost“ uchechtl jsem se a trochu pozvedl ruce, to jsem si konečně uvědomil, že mě celou dobu drží za zápěstí a celkově mě zase tahá. Věnoval jsem ji milý úsměv a položil ruce zase dolů.

"Já nejsem zlobivá holka!" bouchnula jsem ho sovjí malou pěstočkou do ramene. Učitě to bolelo víc mě něž jej. /No ale říkat, že jsem zase svatá taky nemůžu./
"Já vím ale mě to stašně štve, občas se hcová jak druhý rodič." povzdechla jsem si a lehla si do trávy. Ukázala jsem Seánovi ať si taky lehne.
"No pár kamarádek tu mám ale já seh lavně bavila s lidma z vyšších ročníků tkaže ti už odešli..." pokrčila jsem rameny a ootočila se na něj.
"No a co ty?" vykulila jsem nadšeně oči. Když on taky tam vyzvídal já budu taky.
"Odkud jsi? Máš nějké sourozence? Co vztahy?" vyptávala jsem se taky s jasným a neskrývaným zájmem.
"Moc se omlouvám, pokud budu moc vlezlá." omluvila jsem se mu už teď, protže některé mé otázky nemusí být nepřjpříjemnější.
"A nejsi náhodou gay? Jako mě by to nevadilo to ne..." možná nebylo nejlpeší se ptát na takové otázky. Přeci jen by se taky mohl urazit a nebo tak něco.Možná to bylo moc přes čáru...

Ta rána mě nijak nebolela, ale celkem povzbudila, byla přátelská, a tak jsem se tomu mohl jen smát.
„Já bych řekl, že rodič by se tu taky hodil. Jemu se můžeš nejvíce svěřit“ daroval jsem ji další milý úsměv a pokračoval.
„Z vyšších? Taky jsem jich pár míval“ zasmál jsem se „bývala to s nimi sranda.“
„Ale teď jsem tu taky, jsem tvůj kamarád, že?“ Zastavil jsem se a udělal psí oči. /Teda, já ji jako kamarádku beru/.
Když se karty obrátily a já měl odpovídat, pořádně jsem radši poslouchal otázkám a rychle odpověděl, totiž nemám rád, když musím odpovídat.
„Je to v pořádku, nebojím se o to mluvit.“ Pořádně  se nadechnu, připraven povídat." Mám malou sestru,“ při vzpomenutí jsem se lehce usmál „Neviděl jsem ji skoro čtyři roky.“ Na chvíli se přestal „Matk-Macecha není mág, nic neovládá, krom mého otce,“ zasmál jsem se „a tak není mág ani má sestra. Matka to nenávidí – tento svět, a tak ji každé prázdniny posílá do Británie, abych ji prý nenakazil“ začnu se lehce smát „Totálně ji nenávidím a ona mě.“ Zase jsem si chvíli dal pauzu a pokračoval „Otce mám rád jako… otce a sestru, co si pamatuji, tak ji zbožňuji“ usmál jsem se, připraven přestat mluvit o věcech mimo školu.
Další otázka mě zcela pobaví, začnu se pořádně smát „To bych nemohl mít pokoj s dalším klukem,“ zase se začnu smát „Nebo by mě vyhodili za znásilnění.“
„Ještě nějaké otázky?“  Mile se zeptám. /Doufám, že žádné/.
„Tak, za chvíli budeme u kolejí, schválně s kým skončíš na pokoji,“ zase se usměju a pohlédnu na Grace.

"No to máš pravdu, jemu se můžu jako nejvíce svěřit." musela jsem mu dát zapravdu. Při jeho odpovědi na kamarády s vyšších ročíků jsem nemohla jinak, než souhlasit. Ale na jeho otázku o otm jestli je můj kamarád jsem mu neodpověděla, jen jsem přikývla. /Vtipné jak dělá psí oči, nevím jestli ho můžu považoivat už teď za kamaráda.../
"To je hrozný, proto normály nemám ráda. Oni stašně tenhle svět odsuzují a tak. To je jako kdyby jsme by odsuzovali ten jejich svět." u nich doma prostě obyčejným lidem říkají normálové.
"Moji rodiče jsou oba čarodějové, s bratrem jsme vyrostli v New Yorku, ve čtvrti plné čarodějů takže nás ani tak normálno neotravovali..." Řekla jsem mu něco o sobě. U jeho další odpovědi jsem se začala smát tak, že jsem pomalu nemohla dýchat.
"Taky ty budeš zaručeně můj kamarád Seáne." poplácala jsem ho po ramenách kamarádský. Takové lidi mám přesně ráda, musí být s nimi sranda.
"To je pravda, doufám že mě nedají do pokoje s tou pi ou jak minulý rok. To byla hrůza." kroutila jsem zděšeně hlavou. S tou už nikdy víc!
"No a vrátím se zpátky k otázkám... Máš někoho? A nezkoušej obcházet odpovědi. Ty jsi přesně ten typ člověka co se vyptává ale o sobě neřekne nic." usoudila jsem ale usmála se.
/Jak se tak dívám, ani není k zahození...Grace!/ Musela jsme samu sebe trochu okřiknout. Na co to zase myslím...

Po tom, co mi svěřila další informaci, jsem si všechno zavřel do mé menší truhličky pokladů v myšlenkách, přeci chci být její kamarád a abych zapomněl něco důležitého? Může to zničit celý vztah. /Nezapomeň Seáne, nezapomeň/.
„Se mnou je sranda pořád, aspoň myslím,“ zapojil jsem se do hromadného smíchu.
Celý nadšený z nové kamarádky, a zjevně první za tenhle rok, jsem na ni skočil a objal ji, svůj čin jsem si uvědomil, až jsem jí visel na krku. /Už zase…?/
„Piou? Tu neznám, ale já byl minulý rok sám… vlastně jsem měl spolubydlícího jen v prvním ročníku“ usmál jsem se „Měl jsem velké štěstí.“
,,Já? Nééé, já odpovídám vždy jasně!“ rozřehtám se, po chvíli ale přestanu, abych mohl odpovědět na TU otázku.
„Ne, nikoho nemám.“ Usměju se a pokračuju v cestě, mezitím si dělám záznam mých bývalých holek rovnající se nule.  /Nebylo to vůbec lehké…/
„Takže co ty? Měla jsi někdy někoho?“ Šibalsky se usměju, připraven slyšet její odpověď.“

"Jo se s tebou sranda, za tohle tě asi miluju." tuhle frázi říkám hodně často. Bratr mi donese jídlo a hned mu říkám, že ho miluju. Jde opravdu o neodobní lásku. Najednou mi Seán skočil okolo krku a začal mě obímat. Jako nevadilo mi to ale šok to byl pořádný. Objala jsem ho nazpět.
"Já nevím jak se jmenovala říkala jsem jí tak." pokrčila jsem rameny nejistě /Jak se jmenovala? Christina? Charlotte? Už nevím../
"No nevim nevim, nezdá se mi to, že by odpovídal."  Zasměje se a štípne ho do tváře. /Snad mu to nevadí./
"Ty a single? To jde?" byla jsem hodně překvapená.
"Neboj někdo se určitě najde." lehounce jsem do děj srčila loktem. Jak se ale zeptal mě celkem jsem ztuhla...
/Tak o Nateovi se mu zmiňovat nebudu, o Christianovi raděj taky ne...No Jason by ještě šel to nebyl zas takový debil.../
"Jen jeden ale ten už vyšel...ale neklapalo to..." byla to pravda, měl o dost jinší názory, zájmy nefungovalo to.

Řekla, že mě miluje. Snažil jsem se to brát jako srandu, ale hodně to nešlo, ukončil jsem objetí a lehce se na ni usmál, v naději, že to alespoň vysvětlí. /To né…/
Chvíli jsem si prohlížel okolí- malý rybník, křišťálový, pln ryb. Jako doma. Vodní plochu jsem neviděl skoro tři měsíce a jak mi to chybělo. Ty vzpomínky byly přímé, já, jak sedím na malé dřevěné lodi, otec, který vzadu posedával s doutníkem v jedné ruce a s prutem v další. Dokázal jsem si představit tu krásnou vůni rybníku, ztrouchnivělého dřeva a pach otcovy návnady. Musel jsem se zastavit, podívat se na něho pořádně, jít blíž, ještě chvíli vzpomínat na ty krásné chvíle, kdy matka ještě žila, kdy nám každý večer vařila nalovené ryby, kdy mi povídala pohádky před spaním a dávala pusu na dobrou noc. Byl jsem na chvíli zaseklý v tom kruhu vzpomínek, avšak ihned jsem se musel probudit, na tyhle věci jsem nikdy neměl myslet, ubližují jak mi, tak druhým, proto se musím pohnout dál, nehledě na minulost. Ihned jsem pokračoval, nasadil svůj nejlepší úsměv, pln naděje, že Grace právě neviděla moji horší stránku.  
„S tím jménem ti hodně nepomůžu, ale znám pár otravných holek“ lehce jsem se ušklíbl, stále zarmoucen jsem nedokázal pořádně projevit šťastnou náladu, ale i tak ze mě něco vyšlo, kapky štěstí z nového přátelství, tohle mě právě udržovala od toho, abych se rozběhl do lesů a zůstal tam na celý den. /Pro Grace to vydržím, musím/
„Já odpovídám vždy jasně, jen nemám co povídat“ mrkl jsem na ni a udělal menší otočku, pro efekt. Ona mě ale štípla do tváře, nijak silně, ale stále to lehce bolelo. Jen jsem se na ni mile usmál, bylo to příjemný.
„Takhle si představuji štípání od babiček, myslím, že na to máš ještě čas“ rozesmál jsem se.
„Někdy určitě jo,“ zase jsem se ušklíbl „Otázka je kdy“ usmál jsem se na Grace a lépe si prohlídl její tvář, snažil jsem se zachytit skoro každý detail, nebyla nijak ošklivá, nýbrž překrásná.
„Co se stalo? Řekl bych, že si tě musí každý kluk vážit a respektovat, nevypadáš na obyčejnou povrchní a lacinou…“ dále jsem to radši nedořekl, vulgarity jsem neměl v lásce.

Sice neumím číst v lidech tak dobře jako můj bratr ale pozná, když někoho něco trápí. Teď jsem si jistá, že Seána něco trápí. Všechno to se snaží schovat za veselým, milý úsměvem, který rozdává na potkání. Pokus se skrýt všechno za pohodový usměv je u něj jednochudý, aspoň tak mi to přijde. Žádný takový pohodář neá pohodový život, jen se tak tváří...
"Děje se neco?" zeptala jsem se, vypadal trochu smutně. Jistě ho něco tíží. Všimla jsem si jak blesku rychle nahodil usměv a znova se věnoval mě.
"Nevadí zas všechno vědět nepotřebuju, že?" zasmála jsem se a zamračila se u jeho poznámce o babičkách.
"Babičky štípou víc a za obě tváře." řekla jse z vlastní zkušenosti. A usmála, když se zasmál.
"Víš ty co, třeba tu osobu máš hned na dosah..." pokrčila jsem rameny
"No stalo se tak njak všechno... hádky kvůli jinéu názoru, pak jsem zjistila že á jinou... bylo lepší to ukončit..." zakroutíla jsem hlavou.
"Neřeš to.. spíš bychom měli jít na kolej už je pozdě..." podívala jse se na mobil a vzala si svůj kufr a Seána za ruku ale teď ne za zápěstí. A ířila jse na koleje už je pozdě...

„N-nic mi není,“ usmál jsem se. /Prokoukla mou taktiku…/ „Občas si rád zavzpomínám“ zase se usměju.  /Moc rád teda ne/.
„Tak pár kamarádek pro začátek, určitě ti půjčí šminky a kabelku“ zasmál jsem se a udělal dosti divný obličej, který se dá přirovnat jen k tomu od Grinche. Velmi vtipný, ale celkově bolestivý, protože jsem si přetáhl dolní ret přesní horní a trochu dál. Jak říkám, zábavné.
„Tak já budu ta druhá půlka, ty budeš chodit v protahaném spodním prádle a já budu mít ten divný obleček, krásný pár“ ušklíbnu se a chytnu Grace za rameno.
Věděl jsem, kam tím zjevně míří a necítil jsem se moc dobře. Nedokázal jsem si její slova pořádně vyložit, potřeboval jsem čas a ona mě pomalu zaháněla do rohu . Radši jsem zůstal zticha a pomalu se připravoval na všemožné otázky.
„Hm, musel to být vážný grázl, zasloužila by sis n-někoho trochu lepšího.“ Mile jsem se na ni usmál, ohromen svým koktáním jsem stál skoro jak zamrzlý.
Bylo vážně pozdě a jediné, co jsem nechtěl, bylo pozdní ubytování. Grace mě vzala za ruku a začala svou rychlou chůzi ke kolejím. V poslední vteřině jsem si dokázal vzít svůj kufr do další ruky, ruku, která se držela Grace jsem zpevnil a propletl své prsty mezi jejími, takže jsem se Grace držel pevně.
„Nechceš si zaběžet?“ Zeptal jsem se s úsměvem na tváři. To jediné mi teď mohlo zlepšit náladu. Menší hra a Grace.

Jakmile si v pokoji dobalila, uklidila si kufry a všechno ostatní, šla ke skříni, oblékla se do černých legín, na sebe si hodila bílé tričko a na tu narůžovělou mikinu. Své vlasy si nechala rozpuštěný. Doufala v tom, že teď každý má určitě nějakou zábavu a nebude se procházet po parku, takže nejspíš nikoho známého nepotká. Svého cucáka si zapomněla zamaskovat, což ale zjistila, až když byla z koleje pryč. V ruce měla mobil a kráčela si to od koleje, po chodníku. Nejdřív se procházela tak, že si prohlížela okolí, jestli se náhodou něco nezměnilo během prázdnin. Jak to tak vypadalo, nejspíš ne. Došla až k parku, který se nacházel u školy. Na chvíli se zastavila, podívala se kolem sebe. Místo je pořád stejné, možná, že se nějaká ta lavička najde na víc? moc dlouho ji to procházení nebavilo. Zastavila se u vody u nějaké lavičky na kterou si sedla a dívala se na okolí. Trochu zavzpomínala na to, co se u ní v pokoji stalo. A pak ještě na to neštěstí, díky kterému neusne.

Do školy přijel již včera, čekal ho poslední ročník, který si hodlal užít jak nejlépe uměl. Celý včerejší den strávil na svém pokoji, kde si vybaloval věci a celkově se zabydloval. Dneska však hodlal dělat něco prospěšnějšího, aby neměl černé svědomí z toho, že nic nedělá. Neměl chuť na něco jako socializaci, to ne, chtěl být prozatím sám, proto se rozhodl, že si půjde zaběhat do parku, kde doufal, že bude minimum studentů. Proto si na sebe vzal šedé tepláky, černou mikinu s kapucí, své oblíbené bílé tenisky značky Nike a vyrazil. Ještě předtím si však nasadil kapuci, aby ho nikdo nepoznal, vážně neměl moc náladu na to každému vyprávět, jak bylo o prázdninách, co všechno dělal a tak dále. Nuda, alespoň tedy pro něj.
Netrvalo dlouho a on dorazil do parku. Byl kupodivu prázdnej, což pro něho bylo vyhovující. Rozběhl se po kamenné cestičce a ztěžka oddychoval. Chvíli si jen tak běhal, až tedy do té doby, kdy mu začal zvonit mobil. Musel nad tím protočit panenky, někdo vyrušuje v nepravou chvíli. Proto zastavil, vytáhl si mobil z kapsy a podíval se na displej, kdo mu volá. Nancy. Jejich chůva.. No jasně, měl ji napsal, když s Adri dorazili. Jaksi ale zapomněl, pro něj takové věci byli zkrátka úplně zbytečné. S povzdychnutím přijal hovor a mobil si přiložil k uchu. Než začneš křičet, tak se omlouvám, ale včera toho na mě bylo moc a tak jsem ti úplně zapomněl zavolat. Řekl s neutrálním výrazem ve tváři a svou volnou ruku si založil do kapsy své mikiny. Uklidni se, Nancy, vždyť jsme s Adriannou v pohodě, tak to neřeš.. Protočil nad tím panenky a zavrtěl hlavou. Dál se s Nancy vybavoval a jelikož se nijak nerozhlížel kolem sebe, tak si neuvědomil, že zrovna jeho sestra je nedaleko od něj.

Kdyby mohla, vrátila by zpátky prázdniny, které si užila jak nejvíc mohla. Užila by si je stejně, nebo možná ještě líp, jestli to vůbec šlo. Na druhou stranu je i ráda, že je zase škola a ona tak zůstane na koleji. Je to jeden důvod. Co doma? Moc ji to tam nebaví, hlavně už není dítě, aby se pořád musela chůvě, kterou má sice ráda, ale nepotřebuje takovej dozor a výchovu jako dřív, ozývat, každou hodinu. Tady má alespoň klid od všeho, jediný kdo tu je ze známých z rodiny je Noah, toho snese, je to přeci její brácha. V tom si však, ale uvědomila, jestli už tu je taky, nebo ne. Ani ji nedal vědět pořádně. No, měla by si už zvyknout. Seděla si na lavičce, přemýšlela o tom, co se v jejím pokoji stalo, k čemu skoro došlo a taky co ji po tom zbylo. Povzdychla si nad tím a rukou si zajela na krk, kde přesně tu věc hnusnou měla. To zase bude trvat než to zmizí a ona chudinka, bude muset pořádně zakrýt tohle. Nějaký pupínek na obličeji se ještě dá, ale tohle? Naštěstí má dlouhé vlasy a není to zas tak vidět, jako kdyby je měla v culíku, nebo krátké. Po chvilce ticha, které panovalo v parku, kolem ni, zaslechla hlas. Klučičí hlas, než se z ním však otočila, rozpoznala komu patří. Že by?
otočila hlavu a pohledem se od vody přesunula na dotyčného. Ale, ale ... "Jo. Ano. Jsem v pořádku, akorát mám ošklivej krk, o který bych teď nejraději přišla, dokud by ten cucák nezmizel." Říkala si potichu, nemohl to pořádně ani slyšet. Vlastně mu komentovala každou větu, která z něho vylezla a přišlo ji to docela i vtipné, že smích nesměl chybět.

Nerada jsem se zdržovala na koleji. Měla jsem ráda otevřenou přírodu. Z Anglie jsem byla zvyklá na otevřený les, rozbouřené moře, narážejcí do útesů, koňská kopyta, uhánějcí lesem. Ti vše mi vždy na škole chyběla. Jediné pozitivum bylo, že jsem zde měla svého koně. Grošovaná klisnička, Victory se jmenuje. Zítra se za ní stavím. Pousmála jsem se když jsem viděla že je park prázdný a já tak budu mít klid. Stmívalo se ale lampy ještě nesvítily, což vytvářelo nádherný dojem a o to krásnější to bylo, než jsem nechala plamen, aby se mi obtočil kolem celé ruky. Bylo to příjemné a nádherné.

Samozřejmě že ani on nezůstal na koleji. Tohle je po dlouhé době, co je konečně pryč z domu a to na celých dlouhých deset měsíců. A teď si mohl dělat cokoli chtěl a s kýmkoli chtěl. No s kýmkoli...
Teď ale je to trochu jiné. Bude to jeho poslední rok? A potom? Kdo ví... Procházel se parkem a ignoroval vše co se mu připletlo do cesty, kromě jednoho komára. Toho neignoroval, ba ho rovnou zabil. A další věc, kterou neignoroval, byla Alexandra. Jakmile ji uviděl, usmál se a doběhl ji. Obejmul ji okolo pasu a udělal s ní otočku. Poté ji pustil a předvedl šaškovskou úklonu. "Vaše královská jasnosti..." Zasmál se a poté se narovnal. Bylo skvělé ji zase vidět. Minulý rok si užili kopec srandy.

Ani jsem si nezvládla sednout a ucítila jsem silné paže kolem pasu. Tohle objetí jsem moc dobře znala, stejně tak i vůni, pohyby a nakonec i hlas. Zprvu jsem se ho lekla, málem jsem ho plamenem na ruce popálila ale zvládla jsem ho včas "uhasit." Překvapeně jsem se zadívala na muže přede mnou. "J-Jaku...Jaké překvapení." Pousmála jsem se. Neříkám že jsem ho neviděla ráda ale jeho příchodem se otevřely staré rány na duši, z minulého roka. "Je milé, tě zase vidět." Pousmála jsem se a dala si pramínek vlasů za ucho.

Proboha vždyť to je jedno! Ano... Jo.. Jéžiš Nancy!.... Hmm.. Ne, ještě jsem ji neviděl.... Ano, určitě je v pořádku, je už skoro dospělá bože!... Můžeš s tím přestat?!... Jo, taky jsem rád pokecal.. Ano, řekni že je pozdravuju, i když mi jsou fuk.... Čau. A tak byl jeho hovor u konce. Co víc by měl říct? Nancy byla prostě až moc staroslivou chůvou a ho to sralo. S povzdychem si mobil schoval zpátky do kapsy a chtěl se opět rozběhnout. V tom však kousek od sebe zaslechl smích. Známý smích. Známý dost na to, aby se podíval směrem odkud se ozýval. Doufal jsem, že tu nikoho nepotkám. Ušklíbl se a pomalu se rozešel k lavičce, kde seděla jeho milovaná sestra Adri. Nancy mě někdy fakt vytáčí, nechápu proč si rodiče myslí, že ji stále potřebujeme. Nechápavě nad tím zavrtěl hlavou a bez optání si k ní přisedl. Proč by se měl ptát? Určitě stála o jeho přítomnost, kdo taky ne..

Dívala se na něho s úsměvem od ucha k uchu a komentovala to pěkně. Samozřejmě ne nahlas, tak nějak aby to slyšela jen ona. Aspoň se o to snažila teda. "Ne Noahu, není to jedno. Ne, ne. Ježíše nech spát prosím tě. No já do teď tebe taky ne. Bohužel v pořádku nejsem, mám poškozenej krček. Jooooo skoro dospělá no, chce to ještě nějakou tu chvilku počkat..." Zasmála se a pokyvovala hlavou. Nohu dala přes nohu, loktem se opřel o koleno a pozorovala ho. "Bohužel s tím přestat nemohu.." zavrtěla nesouhlasně hlavou. No než se však stačila nadechnout na další okomentování, on hovor ukončil. Zasmála se nad tím a a opřela se o opěradlo lavičky. Nihu měla pořád přes nohu a dívala se na něho. Čekala dokud si ji nevšimne a když se tak stalo, usmívala se pořád od ucha k uchu a nic mu neříkala. Než si však stačil sednout dala přes celou lavičku nohy. "Slyšet tě rodiče, nejspíš by si dostal na holou, kdyby věděli jak s ní mluvíš." zavrtěla hlavou ze strany na stranu a dívala se na něho. "Nevím jak u tebe, ale mě aspoň někdo naučil zdravit." naklonila hlavu mírně na stranu, jednou rukou se držela opěradla lavičky a nohy měla pořád natáhlé na lavičce aby si nemohl sednout.

Málem ho popálila, na chvíli to ucítil, ale jenom na vteřinu. Jakmile ji pustil, podíval se na svou paži. "Heeej!" měl ji červenou, ale zavřel oči a během vteřiny byla zase v pořádku. Díky za vody a těch 5 let učení se léčitelství. "Vážně je to takové překvapení, zlato? Chodíme spolu do školy už šestým rokem." Připomene ji. Samozřejmě se mu vybavilo mnoho vzpomínek s Alex, ale nerad to zmiňoval, nebyl si jistý, jestli je na něj pořád naštvaná. Přesto se na ni ale usmíval. "Vážně? Jak moc je to milé...?" Vyzve ji pohodlně a navlhčí si rty. Pravda, flirtoval s každou, ale s Alex to bylo jiné. K ní se rád vracel, ale jak už to tak ostatně bylo vždy. Nepatřili do toho Jakovi city, protože on k ní žádné nechoval, přesto to ale byla zábava.

Mýlila jsem se, popálila jsem ho. Cukla jsem sebou a nahodila jsem omluvný pohled. "Promiň..." Špitla jsem a dala si ruce za záda, abych mu už neublížila. Ještě že uměl tak dobře léčit. "Já vím Jaku...Já vím že se mnou chodíš do školy." Řekla jsem tiše a sledovala jsem jeho tvář. Nechala jsme se učarivat jeho očima a rtama. Nasucho jsem pokla ale nechala jsem se opět zmanipulovat jako loutka. "Natolik milé, že mi to zakazuje tě spálit na uhel za to, co jsi mi provedl." Řekla jsem tiše a sledovala jsem jeho oči. Byl zvláštní, tolim mi ublížil, využil mě a zmeuctil jako ženu a já se k němu i přesto naivně vracela. Nechápala jsem to.

Kdyby slyšel, co za trapné poznámky má jeho sestra k hovoru, tak by k ní ani nešel. Pravděpodobně by si v hlavě prohodil několik nadávek na to, proč nemůže být jedináček nebo proč má za sourozence někoho, kdo má tak stupidní poznámky. Přeci jen Noah oplýval inteligencí a v jistých situacích byl i rozumný. Proto měla vážně štěstí, že ji neslyšel, jinak by to pořádně schytala. Tedy ne po té fyzické stránce, heh, takový buran to nebyl, ale po té psychické.. a to opravdu nebylo nic příjemného. Ne, nedali by mi na holou, někoho by si na to najali. Řekl s vážným výrazem ve tváři a sundal si kapuci, načež si prohrábl své pečlivě upravené vlasy. No.. teď už moc hezky upravené nebyly, pot to zkazil. On už byl však zvyklý. Bylo mu jedno, že si dala nohu přes celou lavičku, i tak si sedl. Byla pořád stejně dětinská, kdy vyspěje? Vážně? Já žádný pozdrav neslyšel? Navíc.. mladší mají zdravit starší, takže asi moc dobře vyhovaná nejsi.. provokativně na ní mrkl a jeden koutek úst mu vylétl výše. Provokovala ona, provokoval i on.. S ním by tohle neměla začínat, taky to nemusí dopadnout dobře.

Jenom pokrčil rameny, když se mu omluvila, však se vlastně nic nestalo. Ale jakmile mu řekla, že je to milé jenom tak, aby ho neupálila ušklíbl se a odvrátil hlavu stranou. Poté se ale vrátil zpátky a hodil po ní svůj šarmantní výraz a pozvedl na ni jedno obočí a pak zase dolů.
"Vážně lásko? A já si myslel, že tohle už je za náma." Popošel k ní blíž, taktéž s rukama za zády, poté se rozhlédl po parku a lehce pokynul, zda se půjdou projít.
Začal hrát trošku sentimentálně. "Pamatuješ si ten most a tu řeku?" Ukázal směrem kterým šli. "Mám takový pocit, že jsi mě tam poprvé políbila. Bylo to pěkně vášnivé... a taky jsi mě tam spálila tričko..." připomenul jí a poté se nahnul k jejímu uchu a tiše dodal. "Poprvé." Na chvíli se odmlčel. Odtáhl se od ní a vykračoval v cestě. "Bůh ví, co se tam stane tento rok. Třeba tě tam jednoho dne požádám o ruku..." řekl, ale samozřejmě to myslel vtipem. On a svatba? Ha-ha. Ale co všechno neříct holce, jen aby nebyla naštvaná.

Sice to byly trapné poznámky, ale ji to docela pobavilo. Musela se tomu prostě zasmát. I pes to, že měla takové poznámky, byla i ona chytrá a rozumná. proč by ale měla pořád ze sebe dělat dokonalou, jako její bratr, který stejně k dokonalosti má daleko. No, možná je i škoda, že to neslyšel, docela ráda by chtěla vidět, jak moc by to schytala. Možná by to zas tak moc nepřeháněl. "Jo,to je taky možný." pronesla souhlasně a pokývala hlavou. proč by se namáhali. Pozorovala ho, jak si sundavá kapuci a přitom si ho pak znovu celého prohlédla, jak vůbec dneska vypadá. Její nohy ho nezastavily, a sedl si i tak. Proto než stačil položit ten svůj zadek na lavičku, nohama uhnula a přitáhla si je k sobě. Plácla ho následně po rameni a to už si sedla normálně jako člověk. Opět nohu přes nohu a ruce založila na hrudi. "Ty jsi mě oslovil první a nepozdravil si. Takže zase klídek bro." plácla ho po stehně se smíchem. "Šel sis zase zaběhat? Kolem lavičky a chůzí zpátky na kolej? To moc dlouho neběháš teda." zasmála se.

Sledovala jsem jak odvrací hlavu a ten jeho šarmantní výraz, mě dostal do kolen. Nemohla jsem se timu bránit. Trhla jsem sebou když mě oslovil 'lásko'. Neměla jsem ráda když mi tak říkal protože jsem věděla že mě nemiluje. Na druhou stranu jsem se ale cítila tak milována, měla jsem ten nádherný pocit že pro někoho něco znamenám. "Jaku..." Špitla jsem jen a to už pokýval hlavou směrem k mostu, který mi byl tak známý. Pokorně jsem se vydala s ním. Nemělo cenu se mu bránit. "Pamatuji si ho." Pokývala jsem a pak jsem se zlehka ušklíbla. "Máš špatný pocit, byl jsi to ty kdo udělal první krok a málem mě převrhl přes zábradlí do řeky, no nemám pravdu?" Ušklíbla jsem se. S tím trikem měl pravdu, zachvěla jsem se když byl tak blízko mého ucha. "Ne naposled." Špitla jsem již plně v jeho moci. Pak jsem s ním vykročila dál a to už jsme cítila vodu a viděla most. "Nedělej si ze mě srandu." Šťouchla jsem ho do boku a trochu jsem přidala do kroku. Ráda jsem si s ním hrála ale ve skutečnosti to byl on, kdo si hrál.